Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 94/2024-55 ze dne 26. listopadu 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 233/2022-42 ze dne 1. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká Pojišťovna a. s., sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost, směřující proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů. Stěžovatel rovněž uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou důvody pochybovat o jejich nepodjatosti.
2. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Kromě jiných vad podání je třeba uvést, že stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s ústavními stížnostmi, aniž by byl zastoupen advokátem. Povinnost právního zastoupení se týká celého řízení, což znamená, že musí být splněna již v době podání návrhu, a k ústavní stížnosti musí být přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Takováto plná moc však k ústavní stížnosti přiložena nebyla.
5. Stěžovatel sice podal ústavní stížnost "s výhradou doplnění a odstranění vad nám řádně ustanoveným advokátem". Ústavní soud však není oprávněn ustanovit stěžovateli advokáta a není zřejmé, zda se stěžovatel v této věci obrátil na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta, kdy a s jakým výsledkem. Podobné formulace se objevují v podáních stěžovatele opakovaně, ale bez jakéhokoli vyústění.
6. Na nedostatky byl stěžovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí takto vadné ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 29/08 a III. ÚS 557/08). To, že vady, kterými ústavní stížnost trpí, jsou důvodem k jejímu odmítnutí, je stěžovateli známo i z řady rozhodnutí Ústavního soudu, a to i z poslední doby, např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2948/24 ze dne 19. listopadu 2024 nebo sp. zn. IV. ÚS 2704/24 ze dne 7. října 2024.
7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.
8. K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatel uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Stěžovatel by ostatně měl zvážit racionalitu svého postupu. Pokud by totiž Ústavní soud této námitce vyhověl, nemohl by o jeho ústavní stížnosti vůbec nikdo rozhodovat a poskytnout ochranu jeho tvrzeným právům.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupem přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. února 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka