II. ÚS 501/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel, provozující velkoobchod s nápoji, dodával zboží také do Polska. Správce daně (Finanční úřad pro Pardubický kraj) provedl u stěžovatele daňovou kontrolu, a na jejím podkladě stěžovateli platebním výměrem snížil jím nárokovaný nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období květen 2016 na částku 138 660 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo a rozhodnutí potvrdilo. Důvodem snížení nadměrného odpočtu bylo zjištění, že stěžovatelovo plnění ve vztahu k polskému subjektu BEER O'Clock Sp. z o. o. (dále jen "BEER") bylo zatíženo podvodem na DPH. U plnění polskému subjektu Wanda Siuda (dále jen "Siuda") pak stěžovatel neprokázal dodání zboží do jiného členského státu, a tím neprokázal splnění podmínek pro osvobození zdanitelného plnění od DPH.

2. Krajský soud v Hradci Králové ? pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu proti odvolacímu rozhodnutí. Co se týče plnění subjektu BEER, shledal, že správce daně řádně prokázal existenci daňového podvodu i naplnění tzv. vědomostního testu. Stěžovatelova argumentace podle krajského soudu zpochybňovala jednotlivosti, ale přehlížela, že na nestandardní objektivní okolnosti doprovázející plnění tomuto subjektu musel správce daně nahlížet komplexně. Krajský soud potvrdil též závěr vztahující se k neprokázání dodání zboží subjektu Siuda. Námitku vztahující se ke znepřístupnění dožádaných informací o automobilech dopravce označil krajský soud za nedostatečně specifikovanou.

3. Nejvyšší správní soud následně zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu. Zdůraznil, že stěžovateli nebyly ex post kladeny k tíži žádné okolnosti, které nemohl zjistit; správce daně některé později zjištěné skutečnosti považoval za relevantní pouze ve vztahu k tomu, zda došlo k daňovému podvodu (což však stěžovatel nakonec připustil). Nejvyšší správní soud odmítl i stěžovatelovo tvrzení, že přijal všechna preventivní opatření, která si bylo možno představit, když se v podstatě omezil jen na ověření platné registrace svého odběratele k DPH.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Tvrdí, že prokázal, že přijal všechna nezbytná opatření k zamezení své účasti na daňovém podvodu (pomocí kopie potvrzení řidičů dopravců, rámcové kupní smlouvy, ověření registrace odběratelů k DPH, potvrzení odběratelů o dodání zboží, komunikace s celním úřadem o uvedení zboží do volného daňového oběhu, fotodokumentace dodávek zboží a čestného prohlášení o způsobu a cíli přepravy), a jeho věc tak měla být posouzena podobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Afs 252/2017 ze dne 31. 7. 2018. Napadená rozhodnutí proto podle stěžovatele porušují jeho legitimní očekávání. Podrobně rozporuje některé jednotlivé objektivní skutečnosti, kterými správní orgány a správní soudy podpořily závěr, že došlo k daňovému podvodu nebo že byl splněn tzv. vědomostní test.

5. Brojí též proti tomu, že Nejvyšší správní soud z procesních důvodů nepřihlédl k jeho námitce týkající se toho, že si odběratel nenárokoval vratku spotřební daně. Nejvyšší správní soud odkázal na zásadu koncentrace řízení. Podle stěžovatele se těžiště dokazování před správcem daně soustředilo na konkrétní opatření přijatá stěžovatelem a prokázání dodání zboží do jiného členského státu, a této otázky se týkalo jen okrajově. Až ze závěrů správních soudů vyplynulo, že považují za stěžejní pro posouzení věci to, že odběratelé BEER a Siuda nepředkládali doklady, s jejichž pomocí by si bylo možno nárokovat vrácení spotřební daně. Nicméně jelikož šlo o otázku řešenou už před správcem daně (a podstatné skutečnosti tak byly součástí spisu správce daně), neměl se na ni vztahovat zákaz novot. Nejvyšší správní soud tak měl námitku posoudit a dospět na jejím základě k závěru, že nenárokování si vrácení spotřební daně nezakládá podezření z účasti na daňovém podvodu.

6. V souhrnu stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že z provedeného dokazování vyvodily závěry nesoucí znaky libovůle. Podle svého mínění jasně prokázal, že jím přijatá opatření byla dostačující a odpovídala do té doby bezproblémové dlouhodobé spolupráci s odběrateli. Ani jednotlivě, ani v souhrnu se nepodařilo prokázat, že stěžovatel věděl nebo měl vědět o svém zapojení do daňového podvodu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) a Ústavní soud je k řízení o ní příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce.

9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedené základní právo totiž zajišťuje jen právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018). Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

10. Ústavnímu soudu tedy v principu nenáleží, aby se znovu zabýval jednotlivými objektivními okolnostmi, jimiž správní orgány nebo správní soudy podpořily závěr, že došlo k daňovému podvodu a že byl naplněn tzv. vědomostní test, tedy že stěžovatel věděl nebo měl vědět, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu, a že nepřijal veškerá opatření, která po něm mohla být rozumně vyžadována, aby své účasti na něm zabránil (podobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3051/24 ze dne 26. 11. 2024 nebo sp. zn. II. ÚS 1310/24 ze dne 1. 7. 2024).

11. Stěžovatel navíc rozporuje vždy jen dílčí okolnost (např. proti krátké obchodní historii subjektu BEER klade jejich bezproblémovou obchodní spolupráci trvající po jeden rok do doby, než mělo dojít k plnění zatíženého podvodem na DPH, dále považuje za nevýznamnou platbu v hotovosti přes 1,5 mil. Kč, jelikož šlo o platbu jednorázovou, mimořádnou). Jak ale vyložily už správní soudy, jednotlivé nestandardní objektivní okolnosti je nutné posuzovat v jejich vzájemných souvislostech (viz body 33?35 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud konstatuje, že shledává závěry správních soudů přesvědčivé, vnitřně konzistentní a řádně odůvodněné, prosté zjevného excesu dosahujícího ústavněprávní úrovně.

12. I stěžovatelova podústavní polemika se navíc místy míjí s tím, co je obsahem napadených rozhodnutí. Krajský soud i Nejvyšší správní soud například srozumitelně uzavřely, že v případě plnění dodaného subjektu BEER se pochybnosti správce daně netýkaly primárně uskutečnění plnění (tj. faktického dodání zboží do jiného členského státu EU; viz bod 37 rozsudku krajského soudu a bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu). To činí polemiku týkající se excesivnosti pochybností o uskutečnění přepravy bezpředmětnou. Stejně tak stěžovatel opomíjí závěr Nejvyššího správního soudu v bodě 23 napadeného rozsudku, že sám už existenci podvodu v předchozím řízení implicitně připustil.

13. Právní jistota a předvídatelnost soudního rozhodování jsou nedílně spojeny s principy demokratického právního státu. Neodůvodněné rozdíly v soudním rozhodování porušují i ústavou chráněný princip rovnosti (k tomu viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1966/18 ze dne 17. 5. 2019, body 14?18). V nynějším případě však nedošlo k porušení právě uvedených principů tím, že by se správní soudy bez řádného odůvodnění odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 252/2017. Nejvyšší správní soud v bodě 30 napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, v čem se stěžovatelův a odkazovaný případ odlišují. Když tedy správní soudy, na rozdíl od věci řešené rozsudkem sp. zn. 5 Afs 257/2017, dospěly k závěru o nedostatečnosti přijatých opatření, neodchýlily se bez řádného odůvodnění od své předchozí judikatury.

14. Ústavní soud neshledal porušení práva na soudní ochranu ani ve vztahu k neprojednání námitek týkajících se podezřelosti nevyžádání vrácení spotřební daně. Nejvyšší správní soud se jimi odmítl zabývat (viz bod 27 napadeného rozsudku) zčásti proto, že představovaly skutkové novoty (k nimž Nejvyšší správní soud nepřihlíží na základě § 109 odst. 5 soudního řádu správního), zčásti proto, že šlo o argumentaci předloženou až v kasační stížnosti, k níž se tedy nemohl vyjádřit krajský soud (nepřípustná námitka podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního).

15. Ústavní soud vychází z toho, že už dříve "dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za neústavní [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 12/99 ze dne 27. 6. 2000 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.)], neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, nelze nevidět, že především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny). Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze tedy spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvního stupně. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené, neboť správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu." (nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016, bod 17). Na těchto závěrech Ústavní soud setrvává i v nynější věci, neboť nelze dospět k závěru, že by aplikace § 109 odst. 5 a § 104 odst. 4 soudního řádu správního byla přehnaně formalistická a vedla k neakceptovatelnému zásahu do základních práv a svobod účastníků řízení či by způsobovala razantní rozpor s principy spravedlnosti a spravedlivého rozhodování. Z bodu 5 rozsudku krajského soudu plyne, že se "nenárokování spotřební daně" věnovalo už rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel neuvádí, že mu cokoli bránilo vznést argumentaci uvedenou až v kasační stížnosti už v žalobě. Sám argumentuje jen tím, že jde o skutečnosti zjevné ze správního spisu. To však nemá vliv na to, že role Nejvyššího správního soudu má být přezkumná ve vztahu k rozhodnutím krajských soudů, a možnost odkazovat až v kasační stížnosti na vše, co je součástí spisu, by přezkumný charakter řízení o kasační stížnosti popřela.

16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu