II. ÚS 502/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 12. 4. 2022 č. j. 12966/22/5000-10611-712195 rozhodoval ve věci doměření odvodu stěžovatelce z provozování hazardních her ("loterií a jiných podobných her") podle § 41 a násl. zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, za rok 2016 ve výši 1 083 298 Kč a uložení penále ve výši 216 659 Kč. Výše odvodu byla částečně určena pomůckami kvůli nesrovnalostem ve stavu počítadel herních automatů ("výherních hracích přístrojů").

3. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 14 Af 10/2022-57. Její kasační stížnost poté zamítl také Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle správních soudů bylo zjištěno, že v protokolech na konci roku 2015 a začátku roku 2016 existuje rozdíl ve stavu počítadel. Ten se stěžovatelce nepodařilo nijak odůvodnit, protože z doložené knihy oprav nebylo možné nijak dovodit, jaký byl účel zřejmých zásahů do počítadel a hlavně jaký byl stav počítadel při jejich případné výměně. Stěžovatelka tvrdila, že bylo třeba počítadla vyměnit či opravit, avšak nijak nedoložila, zda vůbec zaznamenala stav počítadel a proč je bylo třeba opravit či vyměnit. Právní předpisy sice nestanoví konkrétní povinnost, jak vést knihu oprav, avšak z povahy věci, kdy se výše odvodu odvíjí od rozdílu mezi vsazenými částkami a vyplacenými výhrami, je tyto údaje třeba doložit pro určení daňové povinnosti; stěžovatelku jako subjekt daně tíží břemeno k prokázání skutečností, které je povinna uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních (§ 92 odst. 3 daňového řádu). Legitimním následkem nesplnění této povinnosti je použití pomůcek.

4. Správní soudy též nepřisvědčily námitce stěžovatelky o chybném výpočtu výše odvodu. Správce daně určil pomůckami pouze část výše odvodu; u jedné části vyšel z tvrzení stěžovatelky a ve zbylém rozsahu odvod určil pomůckami poměrně za tu část, kterou stěžovatelka nezohlednila ve své evidenci. Stanovení daně pomůckami přitom nikdy nebude přesně odpovídat realitě, byť je o to třeba při jejich uplatnění usilovat. Jde o výjimečný institut, který se uplatní tehdy, nesplní-li daňový subjekt své zákonné povinnosti a daň nelze stanovit jinak. V nynější věci správce daně vyšel z průměrných hodnot těch počítadel automatů, u kterých bylo možné zjistit neoprávněnou, nepřiznanou hru, a tyto (průměrné) hodnoty použil i vůči automatům, u kterých k výměně počítadla skutečně došlo. Podle správních soudů má tento způsob určení daně racionální vztah ke snaze co nejvíce reflektovat skutečnou výši daně. Takový způsob rovněž vychází v podstatné části z tvrzení předložených stěžovatelkou.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek odporuje výhradě zákona. Návaznost stavu počítadel na herních automatech na konci a začátku období nemá oporu v žádném právním předpisu. Na vyhodnocení daňové povinnosti za daný rok je třeba nahlížet pouze společně s vydaným povolením; u roku 2016 tedy nemůže být relevantní, co se událo v předcházejícím období, a to v roce 2015. Rozsah daňové kontroly je omezen jen na účetní evidenci daného období. Správní soudy též nezohlednily okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky vyplývající z předložené knihy oprav. Jde o opomenutý důkaz [viz např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a další]. Právní předpisy přitom žádné konkrétní požadavky na podobu knihy oprav nestanoví. Ze zákona rovněž nevyplývá zákaz provést opravy na výherních hracích přístrojích.

6. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka také v tom, že jí byla uložena daňová povinnost, aniž by se "dopustila porušujícího jednání". Ke stanovení výše odvodu namítá porušení zákazu dvojího zdanění. Správce daně pomůckami připočetl další hodnoty vsazených částek k hodnotám, které stěžovatelka dříve vypočítala. Částka se tak "fakticky" dubluje. V pochybnostech se má podle zásady in dubio pro mitius postupovat ve prospěch stěžovatelky jako daňového subjektu [srov. nález ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. IV. ÚS 666/02 (N 145/31 SbNU 291)]. Správci daně rovněž mělo být na základě údajů z minulých let zřejmé, že odvod za posuzované období nemůže odpovídat realitě.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti doměření odvodu ve výši, která byla určena pomůckami. Ústavní soud zde žádné kvalifikované pochybení správních soudů neshledal. Všechny v ústavní stížnosti uvedené námitky stěžovatelka uplatnila v předcházejících fázích řízení a správní soudy se s nimi náležitě, ústavně konformně vypořádaly. Konkrétněji, podle stěžovatelky nebyl důvod určit výši odvodu pomůckami, protože neporušila žádné povinnosti vyplývající ze zákona. Jak se však podává z rozhodnutí správních soudů, nelze stěžovatelce přisvědčit. Správní soudy dostatečně srozumitelně objasnily, že stěžovatelku jako daňový subjekt tížila (zákonná) povinnost prokázat skutečností, které byla povinna uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních. To neučinila, protože její evidence trpěla nesrovnalostmi, které se jí nepodařilo věrohodně vysvětlit, což není žádný nesplnitelný požadavek. Že je třeba vést oddělenou evidenci stavů počítadel a že počítadla nesmí byt nulována, stanoví § 20 odst. 2 zákona o loteriích. Závěry správních soudů vyplývají ze zákona, jsou logické, rozumné, a obhajitelné.

10. Není pravdou, že se správní soudy dopustily procesní vady označované jako tzv. opomenutí důkazu; nešlo o opomenutí provedení důkazu či jeho nedostatečné odůvodnění, ale o to, že správní orgány a správní soudy z provedených důkazů učinily závěry, se kterými stěžovatelka nesouhlasí. To není podstatou takové vady, což je patrné i ze stěžovatelkou odkazované judikatury Ústavního soudu. K tomu lze doplnit, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nadále věrohodně nevysvětluje, proč do počítadel některých výherních hracích přístrojů zasahovala a proč u některých jejich oprav nezapsala tehdejší hodnoty před opravou, respektive tyto hodnoty nedoložila (srov. zejména body 25 až 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Z napadených rozhodnutí je tedy dostatečně zřejmé, že a proč stěžovatelka nedostála své povinnosti prokázat skutečnosti rozhodné pro stanovení daně, což zákon stanoví jasně. Alternativní výpočet daňové povinnosti přitom nepředstavuje sankci, jak přiléhavě zdůraznily správní soudy, byť to pro stěžovatelku může být méně příznivé. To však má své opodstatnění.

11. U hodnocení údajů z předcházejícího období nejde o nepřípustné rozšíření předmětu kontroly; jak přiléhavě zdůraznily správní soudy, údaje z roku 2015 svědčily o nevěrohodnosti předložených tvrzení pro následující rok, šlo však nadále o kontrolu evidence za rok 2016 a jen o toto období. V tom Ústavní soud nespatřuje nic problematického. Požadavek stěžovatelky nepřihlížet k údajům z předchozího období je očividně účelový, tedy bez náležité ústavně právní relevance.

12. K výpočtu odvodu pomůckami stěžovatelka opakuje již vypořádané tvrzení o dvojím zdanění, aniž reflektuje úvahy správních soudů, tedy zejména že pomůckami byla určena pouze poměrná část. Z rozhodnutí správních soudů dostatečně jasně, srozumitelně a logicky vyplývá, jak správní soudy tento výpočet hodnotily, a proč podle nich o dvojí zdanění téhož nejde. V ústavní stížnosti stěžovatelka jen v podstatě opakuje, že správce daně připočetl k hodnotám určeným podle údajů stěžovatelky další část určenou pomůckami. To však není okolnost, která vylučuje (nosné) závěry správních soudů, tedy že část odvodu určená pomůckami "pokrývá" tu část základu, u něhož se stěžovatelce nepodařilo prokázat potřebné skutečnosti pro nesrovnalosti v její evidenci.

13. Že mohla být daňová povinnost vyšší než v předcházejících obdobích, samo o sobě nemusí svědčit o nepřiměřenosti výpočtu výše daňové povinnosti. Skutečně zde neexistoval prostor pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch daňového subjektu, jak se stěžovatelka dovolává s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 666/02. Nevyvstaly zde žádné pochybnosti o skutkovém stavu a výkladu práva, které by bylo třeba ve prospěch stěžovatelky vyřešit. Úvahy správních soudů k tomu jsou dostatečné a argumentace stěžovatelky ve srovnání s jejich úvahami postrádá náležitou ústavně právní relevanci.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu