Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGRO MARTINICE s. r. o., sídlem Martinice 1, Březnice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 55/2024-28 ze dne 19. prosince 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka domáhala v rámci Programu rozvoje venkova na období 2014 až 2020 vyplacení dotace na svůj projekt "Agropenzion Martinice". Její žádosti nebylo vyhověno, neboť nesplnila veškeré podmínky pro vyplacení dotace (bylo zjištěno, že penzion není samostatným funkčním celkem, ale je součástí areálu Equitana hotel resort, který jako celek nesplňuje dotační podmínku maximální kapacity 40 lůžek). Současně byla stěžovatelce uložena sankce v podobě snížení dotace o 100 % a ukončení administrace její žádosti o dotaci. Návrh stěžovatelky na zrušení sankce a vrácení penzionu "do administrace" zamítl vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 36679/2020-MZE-14113 ze dne 15. července 2020.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatelka podala správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 A 88/2020-42 ze dne 20. dubna 2021 zamítl. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem č. j. 10 Afs 164/2021-31 ze dne 6. února 2023 zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 955/23 ze dne 30. května 2023.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka také žádost o obnovu řízení, která byla rozhodnutím vedlejšího účastníka č. j. MZE-8167/2023-14113 ze dne 11. dubna 2023 zamítnuta s odůvodněním, že žádost o obnovu řízení byla podána opožděně. Nadto v ní stěžovatelka uplatnila skutečnosti, které existovaly v době vydání původního rozhodnutí, byly jí známy a neukázaly se nepravdivými, nejde tedy o skutečnosti ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Současně nedošlo ke zrušení nebo změně rozhodnutí, které bylo podkladem původního rozhodnutí [§ 100 odst. 1 písm. b) správního řádu]. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr zemědělství rozhodnutím č. j. MZE-380018/2023-11181 ze dne 22. června 2023.
5. Proti rozhodnutí o zamítnutí rozkladu podala stěžovatelka žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem č. j. 17 A 106/2023-62 ze dne 12. února 2024 zamítl. Uvedl, že stěžovatelka nerozporuje závěry správních orgánů, na kterých je jejich rozhodnutí založeno, pouze odkazuje jí již uplatněné a městským soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 11 A 88/2020 vypořádané argumenty.
6. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Souhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu, protože zjevně uplynula tříměsíční subjektivní lhůta, v níž lze o obnovu řízení požádat. Dodal, že i kdyby byla žádost podaná včas, nebylo by na základě skutečností v ní uvedených možné řízení obnovit, neboť všechny skutečnosti, jež stěžovatelka uplatnila v žádosti o obnovu řízení, existovaly (a byly stěžovatelce známy) v době vydání rozhodnutí v původním řízení.
7. Stěžovatelka setrvává na tvrzení, že nemůže předložit jiné argumenty než ty, které předkládá celou dobu, protože skutkový stav se po dobu řízení nezměnil, a to jak u administrace dotace, tak u realizace samotného projektu. Uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 39/2009-74 ze dne 13. května 2010 a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. prosince 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.). Namítá, že skutkový stav byl soudy vadně posuzován (např. kooperace dvou subjektů ve formě napojení se na sítě bylo nesprávně hodnoceno jako funkční propojenost). Tato skutková nesprávnost, stejně tak jako nesprávné posouzení, že předmětný penzion není samostatným funkčním celkem, je důvodem pro obnovu řízení.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje závěr Nejvyššího správního soudu o marném uplynutí lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení, ani netvrdí, že by vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy (naopak výslovně uvádí, že veškeré jí uváděné skutečnosti byly od počátku uvedeny v žádosti o dotaci), svou argumentaci však staví na tom, že skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního řízení, byly vedlejším účastníkem a Státním zemědělským intervenčním fondem ignorovány, což mohlo vést k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (ve vztahu k závěru, že předmětný penzion není samostatným plně provozuschopným celkem).
11. Námitky stěžovatelky, které se týkají skutečností, pro něž mělo být provedeno nové řízení, se tak míjí s nosnými důvody napadeného rozhodnutí. Nastává tedy procesní situace identická se situací v řízení před správními soudy, které konstatovaly, že stěžovatelka nezpochybnila závěr správních orgánů o opožděném podání žádosti o obnovu řízení, a zcela mimoběžné námitky stěžovatelky, jimiž poukazovala na nesprávnost, resp. nezákonnost postupu správních orgánů v původním řízení, nepovažovaly za způsobilé jakkoliv zvrátit závěr, že nebyla dodržena subjektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení.
12. Námitky stěžovatelky vztahující se k tvrzeným nesprávnostem v řízení o udělení dotace nadto byly, jak bylo výše uvedeno, již dříve přezkoumány jak správními soudy, tak následně Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 955/23.
13. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vycházel ze závěrů, ke kterým dospěl ve skutkově i právně podobné věci v rozsudku sp. zn. 7 Afs 54/2024-38, jehož meritem byla otázka posouzení včasnosti žádosti stěžovatelky o obnovu řízení ve věci dotace z téhož Programu rozvoje venkova, respektive otázka novosti skutečností uplatňovaných v žádosti o obnovu řízení. V usnesení sp. zn. III. ÚS 311/25 ze dne 12. února 2025 shledal Ústavní soud tyto závěry ústavně souladnými.
14. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku také vypořádal s námitkou stěžovatelky, že postup městského soudu byl v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 39/2009-74 ze dne 13. května 2010. Poukázal na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že ani za situace tvrzených skutkových nesprávností není možné obnovu řízení aktivovat při nedodržení lhůty zakotvené v § 100 odst. 2 správního řádu.
15. Za stavu, kdy stěžovatelka nijak nevyvrací řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že skutečnosti, které v žádosti o obnovu řízení uplatňovala, jí musely být známy nejpozději v srpnu 2020, avšak předmětná žádost byla podána až dne 7. února 2023, tedy po uplynutí subjektivní lhůty zakotvené v § 100 odst. 2 správního řádu, Ústavní soud neshledal ani s přihlédnutím k závěrům nálezu Pl. ÚS 33/1997 (zákaz mechanické aplikace právních norem) ústavní stížnost důvodnou.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu