Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Azirovice Abdulbariho, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem, sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3309/2023-635 ze dne 28. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud na úvod předesílá, že nyní řešená věc má poměrně složitou procesní historii, a proto se zaměří na stručné shrnutí podstatných okolností. Stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, zaplacení 30 885 680 Kč s příslušenstvím. Tato částka odpovídala tvrzené škodě, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí - usnesení o schválení smíru mezi stěžovatelem a společností RETRUCK, spol. s r.o., které bylo posléze pravomocně zrušeno - a nesprávným úředním postupem soudní exekutorky. Nesprávný úřední postup soudní exekutorky měl přitom spočívat podle stěžovatele v tom, že soudní exekutorka v rámci nařízené exekuce na majetek stěžovatele vymožené finanční prostředky nezaslala do úschovy advokáta, jak bylo dojednáno ve schváleném smíru, ale tyto prostředky vyplatila přímo společnosti RETRUCK, spol. s r.o. Stěžovatel prostředky od posledně uvedené společnosti (prozatím) nezískal zpět, a to z důvodu jejího úpadku.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 po zásahu Městského soudu v Praze rozhodoval opakovaně a rozsudkem č. j. 37 C 87/2017-491 ze dne 17. 6. 2021 stěžovatelovu žalobu zamítl a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Svůj závěr opětovně odůvodnil tím, že žaloba je předčasná. Insolvenční řízení společnosti RETRUCK spol. s r.o. totiž stále trvá a z řízení neplyne, že by tato společnost byla nemajetná a že se stěžovatel ničeho nedomůže.
3. Městský soud rozsudkem č. j. 55 Co 330/2021-590 ze dne 26. 4. 2023 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před odvolacím i dovolacím soudem ve výši 1 800 Kč (výrok II). I přesto, že samotný výrok městský soud potvrdil, s odůvodněním zamítnutí z důvodu předčasnosti se neztotožnil. Dospěl totiž k závěru, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím soudu o schválení smíru a tvrzenou újmou stěžovatele. Nárok podle soudu tedy nebyl vůbec dán, a jeho předčasností se proto ani nezabýval.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. U otázky přerušení příčinné souvislosti soud vymezil, že městský soud přerušení příčinné souvislosti nespojil jen se skutečností, že žalobce svou povinnost sjednaným způsobem dobrovolně nesplnil, ale i tím, že stěžovatel proti usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce nijak nebrojil. U otázky týkající se postupu soudní exekutorky soud konstatoval, že se městský soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Rozvedl, že soudní exekutorka nepochybila, neboť postupovala v souladu se zněním usnesení o nařízení exekuce, proti kterému stěžovatel nijak nebrojil.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (s odkazem na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (s odkazem na čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (s odkazem na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie).
6. Svou argumentaci stěžovatel člení na část první, ve které se věnuje (ne)přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody a část druhou, která je zaměřena na problematiku tvrzeného nesprávného úředního postupu soudní exekutorky. Tvrdí, že Nejvyšší soud při hodnocené přípustnosti pochybil, své závěry odůvodnil nedostatečně a jeho rozhodnutí je projevem svévole. Stěžovatel nesouhlasí s nepřípustností jeho dovolání a rozporuje, že Nejvyšší soud opřel své odůvodnění o závěr, že stěžovatel nijak nebrojil proti usnesení soudu o nařízení exekuce. Tento závěr však neodpovídá realitě a je v rozporu s provedeným dokazováním.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
8. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
9. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelova argumentace je ovšem vedena převážně v rovině podústavního práva. Dovolává se jednak toho, že soud posoudil odlišně otázku (ne)přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody pro účely posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, jednak polemizuje s tím, zda měl být postup soudní exekutorky vyhodnocen jako nesprávný úřední postup, či nikoli.
10. Dovolacímu soudu stěžovatel rovněž vytýká, že jeho dovolání shledal v otázce (ne)přetržení příčinné souvislosti nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu totiž odvolací soud nespojil přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o schválení smíru a tvrzenou škodou pouze jen se skutečností, že stěžovatel svou povinnost dobrovolně nesplnil, ale odůvodnil jej i tím, že stěžovatel proti usnesení exekučního soudu, kterým byla exekuce na jeho majetek nařízení, nijak nebrojil. Tento závěr stěžovatel rozporuje. Nesouhlasí se závěrem, že nebrojil proti usnesení o nařízení exekuce. To podle něj neodpovídá skutečnosti je v rozporu i s provedeným dokazováním.
11. Ústavní soud k tomu shrnuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v této otázce obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Odůvodnění Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce o (ne)přerušení vztahu příčinné souvislosti považuje Ústavní soud za přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu přitom není, jak vyplývá z bodu 8 výše, hodnotit právní závěry obecných soudů, neboť takový postup jej staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
12. Konečně Ústavní soud se nemůže zabývat námitkou, že odůvodnění Nejvyššího soudu je postaveno na závěru, který nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Z dovolání, které stěžovatel přiložil Ústavnímu soudu, se totiž nepodává, že by toto ve formě otázky nebo alespoň úvahy předestřel Nejvyššímu soudu. Ten se proto k této otázce vůbec nemohl vyjádřit. Z ústavního požadavku obsaženého v čl. 4 Ústavy ovšem plyne, že ochrana základních práv přísluší všem soudům. Proto se požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018, bod 22). Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo, což je případ i stěžovatelovy námitky. Stěžovatel v dovolání, které Ústavnímu soudu předložil, tento závěr nijak nezpochybňuje, přestože odvolací soud na něm postavil část své argumentace (srov. body 18 a 19 rozsudku městského soudu). Ani Nejvyšší soud, který byl vázán předmětem dovolání, tento závěr nemohl zpochybnit a v tomto směru proto Ústavní soud nemá co by dovolacímu soudu vytknul.
13. V rozsahu stěžovatelovy argumentace v otázce tvrzeného nesprávného úředního postupu soudní exekutorky nerespektujícího povinnost stěžovatele obsaženou v exekučním titulu Ústavní soud plně odkazuje na závěry výše uvedené. I v tomto rozsahu odůvodnění Nejvyššího soudu pohledem ústavního přezkumu obstojí. Nejvyšší soud přiléhavým způsobem reaguje na stěžovatelovu argumentaci. Konečně, i v tomto případě dovolací soud část své argumentace opřel o závěr, že stěžovatel nijak nebrojil proti usnesení o nařízení exekuce a tedy nezpochybnil soudem učiněné vymezení vymáhané povinnosti. I v tomto případě je však i tato dílčí námitka materiálně nepřípustná a jako celku nemá Ústavní soud co by rozhodnutí Nejvyššího soudu vytknul.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu