II. ÚS 570/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatel si u vedlejší účastnice zakoupil použité motorové vozidlo. Na vozidle se vyskytla porucha v podobě zadření vodní pumpy, což způsobilo přehřátí motoru a prasknutí rozvodového řemene. Oslovený autoservis vyčíslil opravu na 40 000 Kč. Vedlejší účastnice odmítla uplatnění práv z vad a tvrdila, že se o vadu nejedná. Stěžovatel proto od kupní smlouvy odstoupil a požadoval vrácení kupní ceny. Toho se později domáhal po vedlejší účastnici žalobou.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 ("obvodní soud") věc posoudil podle § 2165 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), a dospěl k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy vozidlo vykazovalo vadu vodní pumpy (čerpadla), která následně způsobila havárii rozvodného mechanismu motoru a učinila vozidlo neschopným dalšího provozu na pozemních komunikacích. Šlo o vadu podstatnou, proto vzniklo stěžovateli právo od kupní smlouvy odstoupit a požadovat vrácení zaplacené kupní ceny. Podle obvodního soudu se přitom nejednalo o opotřebení věci (vozidla) způsobené obvyklým užíváním ve smyslu § 2167 odst. 2 o. z., neboť vozidlo pro tuto vadu nebylo způsobilé provozu.

3. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu zcela zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud konstatoval, že se u vozidla o vadu nejednalo, neboť porucha vodní pumpy představovala opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání a údržbě vozidla. V příloze kupní smlouvy vedlejší účastnice doporučila stěžovateli provést bez zbytečného odkladu po koupi základní servis zahrnující (mimo jiné) i výměnu rozvodů včetně vodní pumpy, na nutnost výměny vodní pumpy tedy výslovně upozornila, avšak stěžovatel servis neprovedl a najel s vozidlem ještě 1789 km, než se poškodil motor v důsledku zadření vodní pumpy. Vozidlo bylo tedy v době uzavření kupní smlouvy provozuschopné a vykazovalo pouze běžné opotřebení, a nikoli vady.

4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že jádro sporu mezi stranami leželo ve výkladu toho, zda lze opotřebení vodní pumpy považovat za vadu či nikoli. Městský soud přitom postupoval správně, když nepovažoval opotřebení vodní pumpy za vadu vozidla a dospěl k tomu, že upozornění na stav pumpy bylo právě upozorněním na potřebu řešit v dohledné době její stav, který však nebyl závadou. Otázku, zda mělo či nemělo být k příloze kupní smlouvy přihlíženo ve smyslu § 1815 o. z., vznesl stěžovatel až v dovolacím řízení, a tak výklad příslušných ustanovení o ochraně spotřebitele nebyl předmětem odvolacího přezkumu. Řešení předložené otázky proto není podle Nejvyššího soudu způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelova argumentace by nadto měla význam pouze tehdy, pokud by poruchu vodní pumpy bylo možné považovat za vadu, což ovšem městský soud vyloučil.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel předesílá, že věc svým významem přesahuje zájem stěžovatele, což dále rozvádí. Se závěry obecných soudů nesouhlasí a namítá, že upozornění obsažené v předávacím protokolu k zakoupenému vozidlu, navíc uvozené jako "doporučený servis" nelze považovat za řádné oznámení vady spotřebiteli, jak se mylně domnívá vedlejší účastnice a městský soud. Vedlejší účastnice takto upozorňuje na tzv. eventuální vady automobilu v každém předávacím protokolu, který spotřebitelům poskytuje. Jde o formulářové znění, které nijak nezachycuje aktuální stav prodávaného vozidla. Tuto notifikaci nelze považovat za řádnou ve smyslu § 1811 odst. 2 o. z. Popsaný postup je zneužívajícím ujednáním dle § 1813 a násl. o. z., ke kterému má soud přihlížet z úřední povinnosti.

6. Dle stěžovatele nadto není pravdivé konstatování dovolacího soudu, že námitku § 1813 a § 1815 o. z. uplatnil až v dovolacím řízení, neboť se v tomto smyslu vyjádřil již v přípisu vedlejší účastnici. Obsah tohoto vyjádření žalobce je tak třeba považovat za obranu stěžovatele. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice není tato obrana explicitně opětovně použita. Odvolací soud se měl touto obranou žalobce zabývat a vypořádat se s ní z úřední povinnosti.

7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.

10. Jak již uvedl Nejvyšší soud, stěžovatelem vznesená otázka vztahující se k § 1813 a 1815 o. z. by mohla mít význam, pokud by šlo ve věci o prodej motorového vozidla s vadou při převzetí, která by bránila užití vozidla a neodpovídala míře jejího používání nebo obvyklého opotřebení. Již městský soud však logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč stav vodní pumpy v době prodeje není možné považovat za vadu, ale pouze za opotřebení. O tom, že vozidlo bylo v době koupě v provozuschopném stavu, ostatně vypovídá i počet kilometrů, které s ním stěžovatel od zakoupení až do vzniku závady najezdil, a není tedy pravdou, že vedlejší účastnice prodala stěžovateli vozidlo, které v době uzavření kupní smlouvy nebylo schopné provozu na komunikacích, a nebylo tedy způsobilé sloužit svému účelu. Nejvyšší soud shledal závěr městského soudu v souladu s vlastní judikaturou, podle které, je-li předmětem prodeje starší motorové vozidlo, nelze jeho běžné opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání i údržby vozidla považovat za jeho vadu.

11. Ústavní soud tedy dává Nejvyššímu soudu za pravdu, že na otázce vznesené stěžovatelem v dovolání nebylo rozhodnutí městského soudu závislé, neboť v něm šlo o hodnocení, zda lze opotřebení vodní pumpy považovat za vadu, či nikoli.

12. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani závěrům městského soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a při rozhodování obecných soudů neshledal ani pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu