Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm ve věci ústavní stížnosti Veroniky Marešové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Brno - venkov č. j. 7 C 11/2015-18 ze dne 3. dubna 2015, a pověření soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška Obvodním soudem pro Prahu 1, č. j. 49 EXE 2651/2015 - 14 ze dne 24. září 2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného platebního rozkazu a pověření soudního exekutora s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti ze dne 22. února 2025 a jejích příloh plyne, že napadeným platebním rozkazem Okresní soud Brno - venkov stěžovatelce uložil, aby a) zaplatila vedlejší účastnici částku 25.707 Kč s příslušenstvím a b) nahradila náklady řízení ve výši 7.190,20 Kč, nebo aby proti platebnímu rozkazu podala v patnáctidenní lhůtě odpor. Odpor ale podán nebyl. Obvodní soud pro Prahu 1 pak dne 24. září 2015 pověřil soudního exekutora provedením exekuce.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje pochybnosti, zda jí byl platební rozkaz doručen. Označuje doručenku přiloženou Ústavnímu soudu v kopii za nečitelnou z hlediska data převzetí. Současně uvádí, že pokud by k doručení platebního rozkazu skutečně došlo, o čemž pochybuje, pak byla v dané době v období šestinedělí, a měla tedy snížené rozpoznávací a hodnotící schopnosti. Dále stěžovatelka rozvedla, co by bývala v platebním rozkazu namítala. Závěrem konstatovala, že je samoživitelkou a jde dosud o její jedinou exekuci. Ústavnímu soudu doložila kopii návrhu na zastavení exekuce ze dne 16. února 2025.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
6. Stěžovatelka doložila kopii doručenky, na které je zřetelně uvedeno její jméno a datum převzetí. Doručil-li okresní soud platební rozkaz osobě fakticky odlišné od stěžovatelky, nebylo ho možné tímto okamžikem považovat za doručený, a tudíž nemohla ani začít běžet lhůta pro podání odporu a napadené rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Neznamená to však, že by stěžovatelka nemohla odpor podat, naopak tak učinit mohla v okamžiku, kdy se o existenci platebního rozkazu dozvěděla; pokud by ho následně soud pro opožděnost odmítl, mohla proti takovémuto usnesení o odmítnutí dále brojit odvoláním (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2290/11 a ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 1289/15). Na právu podat odpor nic nemění ani to, zda na napadeném rozhodnutí již obvodní soud vyznačil doložku právní moci.
7. Stěžovatelka před podáním ústavním stížnosti měla k dispozici procesní prostředky, kterými se mohla proti napadenému rozhodnutí bránit, a k jejich vyčerpání dosud nedošlo. Podobně lze předpokládat, že o návrhu na zastavení exekuce dosud nebylo rozhodnuto.
8. Pověření soudního exekutora podle § 43a exekučního řádu není ze zákona soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení (§ 43a odst. 5 exekučního řádu). Je proto třeba na něj hledět jako na zvláštní dílčí procesní akt, jímž se upravuje vedení řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost proti těmto procesním aktům nepřípustná (usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 570/10 či II. ÚS 117/17), protože se nejedná o rozhodnutí způsobilá citelně zasáhnout do základních práv.
9. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelka jednak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, ve druhém případě pak napadla rozhodnutí, proti kterému se nelze bránit ústavní stížností. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako celek mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí sdílí osud Ústavní stížnosti, která je nepřípustná. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z hlediska ochrany práv stěžovatelky je efektivnější navrhovat odklad i zastavení exekuce v jiném (samostatném) řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj