Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2024 č. j. 27 Co 245/2024-95, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a MUDr. Evy Dolistové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 8. 1. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova blanketní ústavní stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko uvádí, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta (bezplatně i za úplatu) k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti v záhlaví specifikovanému usnesení krajského soudu a že Česká advokátní komora jeho žádostem bez zřejmého důvodu nevyhověla.
2. Ústavní soud vyzval stěžovatele, aby mu zaslal předmětná rozhodnutí České advokátní komory. Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 17. 1. 2025 č. j. 10.01-000614/24-0004 stěžovateli nebyl určen advokát k poskytnutí právní služby bezplatně. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že ve věci stěžovatele proti vedlejší účastnici o ochranu osobnosti bylo napadeným usnesením krajského soudu potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 9. 2024 č. j. 17 C 322/2023-88, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to z důvodu existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení - překážky věci rozhodnuté, když totožný návrh stěžovatele byl zamítnut již usnesením okresního soudu ze dne 14. 5. 2024 č. j. 17 C 322/2023-48 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 24. 6. 2024 č. j. 27 Co 152/2024-63 z důvodu bezúspěšnosti nároku ve věci samé a pro zjištěné poměry stěžovatele. Již z toho je podle České advokátní komory zřejmé, že ze strany stěžovatele jde i v případě ústavní stížnosti o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva. Rovněž Česká advokátní komora zdůraznila, že eviduje 57 žádostí stěžovatele o určení advokáta k poskytnutí právní služby a že stěžovatel daného institutu nadužívá. Z úřední činnosti je jí známo, že stěžovatel je vlastníkem podílů na nemovitostech, které neužívá k vlastnímu bydlení, a současně je nájemcem družstevního bytu, který obývá, což však řádně nedoložil. Z uvedených důvodů Česká advokátní komora uzavřela, že stěžovatel řádně neprokázal své příjmové a majetkové poměry, tedy nesplnil podmínky, které § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, spojuje se vznikem práva na určení advokáta k poskytnutí právní služby.
3. Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 17. 1. 2025 č. j. 10.04-000111/24-0004 stěžovateli nebyl určen advokát k poskytnutí právní služby za úplatu. Z odůvodnění rozhodnutí nad rámec shora uvedeného plyne, že stěžovatel v žádosti neuvedl jména alespoň dvou oslovených advokátů, kteří mu odmítli poskytnout požadovanou právní službu, čímž neosvědčil nemožnost zajištění si právní služby jinak, t. j. na smluvním základě (§ 18c odst. 3 zákona o advokacii). Stěžovatel sice v žádosti uvedl jména tří advokátů, šlo však o předsedu České advokátní komory, ředitelku pobočky České advokátní komory v Brně a zaměstnance České advokátní komory na pobočce v Brně, tedy osoby, které jsou s ohledem na jejich vztah k České advokátní komoře a k příslušné věci vyloučeny z možného poskytování právní služby stěžovateli. Jde přitom o skutečnost, která byla stěžovateli již opakovaně sdělena, neboť takto postupoval již v dřívějších řízeních u České advokátní komory.
4. Na základě uvedených skutečností stěžovateli nelze přisvědčit v tom jeho tvrzení, že Česká advokátní komora jeho žádostem nevyhověla bez zřejmého důvodu. Daná rozhodnutí České advokátní komory jsou naopak řádně a dostatečně odůvodněna a v jejím postupu Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
6. Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel není zastoupen advokátem, k návrhu nebyla přiložena plná moc k zastupování před Ústavním soudem a chybí v něm jakákoli ústavněprávní argumentace k údajnému porušení základních práv a svobod.
7. Úřední činností bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti, v důsledku čehož takové stížnosti byly odmítány pro neodstraněné vady (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 3825/18, sp. zn. IV. ÚS 4330/18, sp. zn. III. ÚS 2177/20, sp. zn. III. ÚS 3359/22, sp. zn. III. ÚS 2724/24). Stěžovatel tedy zná formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, a to včetně toho, že musí být zastoupen advokátem již při jejím podání.
8. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo opakovaně již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli sdělení, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Tento předpoklad je u stěžovatele naplněn.
9. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Horyna proti České republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, jestliže stěžovatel byl nepochybně obeznámen s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem.
10. Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (stejně jako v řízeních o jiných ústavních stížnostech stěžovatele - viz např. usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 2177/20, ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3359/22, ze dne 19. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1243/23, ze dne 1. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2724/24) a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2025 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj