II. ÚS 641/25

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o účasti stěžovatelky na daňovém podvodu.

2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu ("správce daně") vyměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty ("DPH") a současně stanovil penále za zdaňovací období od července 2015 do února 2016. Stěžovatelka u správce daně nárokovala odpočet DPH, správce daně však po provedené daňové kontrole shledal, že se účastnila podvodného řetězce, přičemž o své účasti na daňovém podvodu vědět mohla a měla, a proto nárok stěžovatelky na odpočet DPH sporoval.

3. Odvolací finanční ředitelství ("OFŘ") napadeným rozhodnutí stěžovatelčino odvolání zamítlo a platební výměry potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soud v Praze ("městský soud"), který ji rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Stejným způsobem rozhodl o stěžovatelčině kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i ústavních principů zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

5. Stěžovatelka napadá průběh dokazování před daňovými orgány. Uvádí, že listiny (důkazy) rozhodné pro posouzení věci nebyly provedeny v průběhu daňového řízení a byly do daňového spisu zařazeny až po ukončení tohoto řízení, tj. po vydání rozhodnutí OFŘ. Stěžovatelka upřesňuje, že listiny byly poprvé provedeny až městským soudem, který tímto nepřípustně přenesl těžiště dokazování do řízení o správní žalobě, čímž zvýhodnil daňově orgány, které dle jejího názoru v daňovém řízení neunesly důkazní břemeno.

Splnění podmínek řízení

6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Vlastní posouzení

7. Ústavní soud předně připomíná své v minulosti již mnohokráte opakované závěry, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů.

8. Námitky stěžovatelky směřují výhradně k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak ovšem vyplývá z předchozího, právě postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Žádná pochybení tohoto typu Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil, přičemž neshledal ani pochybení v nedostatečném dokazování. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, což se ovšem nyní nestalo.

9. Již v konkrétnostech lze uvést následující. Stěžovatelka předkládala námitky týkající se dokazování v průběhu celého předchozího řízení, a to již ve fázi řízení před správními orgány. Již v odvolání proti rozhodnutí správce daně uváděla, že správce daně dostatečně neprokázal existenci daňové ztráty. Této námitce se OFŘ obsáhle věnovalo (srov. bod 47 napadeného rozhodnutí) a vysvětlilo, v čem spatřuje existenci chybějící daneˇ, jako první nutné podmínky pro odmítnutí nároku na vratku DPH. OFŘ dle vlastního vyjádření v daném bodeˇ pouze konkretizovalo závěry správce daneˇ již uvedené ve zprávě o kontrole (srov. tamtéž, bod 66).

10. Námitkou neprokázání daňové ztráty se následně zabývaly i správní soudy. Městský soud provedeným dokazováním prokázal, že dluh na DPH existoval (srov. napadený rozsudek, bod 72). Následně pečlivě posuzoval, zda pro stěžovatelku nebylo napadené správní rozhodnuti´ OFŘ z důvodu absence dokazovaní některými stěžovatelkou specifikovanými listinami překvapivé, a za druhé, zda vůbec městský soud mohl dokazování prováděné OFŘ doplnit (tamtéž, bod 73). Městský soud svůj postup konfrontoval s judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se oprávnění správních soudů provádět dokazování v soudním řízení, z níž vyplývá požadavek, že tento důkazní postup soudu může být pouze činností doplňkovou, nikoliv dominantní. Vysvětlil přitom, že tomuto požadavku dostál, neboť pouze doplnil dokazování, aby ověřil skutkový stav, ze kterého vycházely správní orgány (srov. tamtéž, bod 80). Tento závěr aproboval rovněž Nejvyšší správní soud, který uvedl, že dokazováním před městským soudem nebyla nikterak popřena původní tvrzení správce daně o chybějící dani, ani jím nebyly do řízení vzneseny žádné podstatné skutečnosti, které by posouzení stěžovatelčiny věci vychýlily na jednu či druhou stranu. Městským soudem provedené dokazování toliko potvrdilo závěry daňových orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 34). Nejvyšší správní soud uvedl (bod 31), že "provedení dokazování platebními výměry [nebylo] s to založit vadu s vlivem na zákonnost rozsudku městského soudu. Nejednalo se skutečně o nic více než ověření podkladových informací, o kterých daňové orgány stěžovatelku informovaly (seznámily ji s nimi) [srov. rozsudek městského soudu, bod 74]. Správce daně tyto podkladové informace nutně musel provést jako důkaz, včetně jejich hodnocení, v opačném případě by nebyly daňové orgány schopny formulovat takto přesně skutkové okolnosti podvodu, včetně uvedení výše doměřené daně." Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, resp. neshledává v něm nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

11. Ústavní soud konstatuje, že procesní postup správních soudů, navazujících na závěry správních orgánů, jejich skutkové a právní závěry i odůvodnění napadených rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávní vady. Tyto závěry vychází z relevantních skutkových okolností, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a nevykazují ani znaky svévole. Odlišný názor stěžovatelky opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jak již bylo řečeno, stěžovatelka v zásadě opakuje argumentaci, kterou uplatňovala v průběhu celého předchozího řízení, její námitky však byly vypořádány již obecnými soudy.

Závěr

12. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu