II. ÚS 660/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka jako pozůstalá manželka žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále je "obvodní soud") dne 7. 10. 2022 ve 21 hodin 49 minut domáhala pod celkem jedenácti petity několika určení souvisejících se závazky zůstavitele, jejího manžela. Obvodní soud uplatněné žalobní nároky usneseními ze dne 22. 12. 2022 č. j. 8 C 335/2022-62 a ze dne 3. 2. 2023 č. j. 8 C 335/2022-89 vyloučil k několika samostatným řízením. Předmětem řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 8 C 21/2023 (kterého se podaná ústavní stížnost týká) zůstala část žalobního návrhu o určení, že ke dni úmrtí zůstavitele neexistoval právní vztah (či právo) založený smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2011, uzavřený mezi obchodní společností REPHANA REALITY, a. s., a obchodní společností Transakta a. s. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), téhož dne v 11 hodin 21 minut se táž žalobkyně (stěžovatelka) domáhala vůči totožným účastníkům mimo jiné určení, že ke dni 25. 10. 2011 neexistoval právní poměr (či právo) založený stejnou smlouvou o postoupení pohledávky, jež byla popsána výše (věc je u městského soudu vedená pod sp. zn. 68 Cm 133/2022).

3. V záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud řízení ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 21/2023 zastavil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloby podané jednak u tohoto soudu a jednak u městského soudu pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 se týkají stejného předmětu sporu a že i účastníci řízení jsou totožní (skutečnost, že městský soud na návrh stěžovatelky přibral do řízení další žalovanou Helenu Divišovou, na uvedeném závěru nic nezměnila). Obvodní soud proto dovodil, že je dána překážka věci zahájené (litispendence) podle § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), která brání tomu, aby bylo v tomto později zahájeném řízení pokračováno. Jelikož žaloba u městského soudu byla podána dříve, obvodní soud předmětné řízení vedené pod sp. zn. 8 C 21/2023 podle § 104 o. s. ř. zastavil, neboť jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

4. Proti usnesení obvodního soudu podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice 6) jako žalovaná 6) odvolání. Městský soud usnesení obvodního soudu napadeným usnesením potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že v obou řízeních se stěžovatelka na základě stejného skutkového stavu domáhá určení neexistence stejných právních poměrů či práva, a to z totožné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2011. Obvodní soud správně vyhodnotil i otázku okruhu účastníků obou řízení. Městský soud proto přisvědčil obvodnímu soudu ohledně existence překážky litispendence a naopak se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že by změna (zjednodušení) žaloby a jejího petitu podáním ze dne 17. 10. 2023 měla za následek ztrátu totožnosti věci, tedy že nejde o totožnou věc.

5. Proti všem výrokům usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání proti nákladovým výrokům není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní závěry napadených rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Soudy nedočerpaly petit z žaloby ze dne 7. 10. 2022 doručené obvodnímu soudu ve 21 hodin a 49 minut v celém obsahu, který byl pro posouzení totožnosti věci, tedy i existence překážky litispendence zásadní, čímž porušily dispoziční zásadu. Soudy porovnávaly nesprávné (neúplné) petity obou řízení a došly tak k nesprávnému závěru o totožnosti předmětu řízení, tedy existenci překážky litispendence za situace, kdy předmět sporu v obou řízení není stejný. Z toho důvodu nemohla být překážka zahájeného řízení ke dni rozhodování obou soudů dána a rozhodnutí soudů jsou zatížena libovůlí.

7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zatížily předmětné řízení zmatečností, neboť porovnávaly petit žaloby ze dne 7. 10. 2022 v nesprávném a neúplném znění tak, jak byl nesprávně vyloučen v části sp. zn. 8 C 21/2023 k samostatnému řízení usneseními č. j. 8 C 335/2022-62 a č. j. 8 C 335/2022-89. Navíc usnesením č. j. 8 C 335/2022-62 soud v agendě C rozhodoval o vyloučení žalobních návrhů týkajících se dodatečného projednání aktiv nově najevo vyšlého majetku zůstavitele a návrhu na správné a úplné zjištění obvyklé ceny veškerého majetku zůstavitele a stěžovatelky ve společném jmění manželů (dále jen "SJM") a zjištění obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni úmrtí. Tato agenda však přísluší výhradně dědickému soudu, který při projednávání dědictví zásadně pochybil, neboť obvyklou cenu majetku zůstavitele ke dni úmrtí nezjišťoval a nezadal ani znalecký posudek na ocenění obvyklé ceny veškerého majetku zůstavitele ke dni úmrtí. Tím zkrátil na dědických podílech všechny zákonné dědice po zůstaviteli. Napadená rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná, neboť postrádají řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Pozůstalá manželka ve svém návrhu k dědickému soudu ze dne 7. 10. 2022 vymezila předmět řízení právě petitem žaloby a dědický soud nepřípustnou modifikací (zkrácením, tedy nepřevzetím celého obsahu petitu žaloby) porušil dispoziční zásadu a zaobíral se při porovnávání totožnosti předmětu řízení obou porovnávaných řízení předmětem řízení žalobou u dědického soudu nevymezeným a pozůstalou manželkou v tomto rozsahu neuplatněným.

8. Nejvyšší soud neposoudil přípustnost dovolání stěžovatelky z hlediska předestřené právní otázky zásadního právního významu v praxi Nejvyššího soudu prozatím v tomto rozsahu neřešené, navíc nechránil základní právo stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka je přesvědčena, že její dovolání žádnými vadami netrpí. Nejvyšší soud však nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání a nevyjádřil se ke všem předloženým právním otázkám zásadního právního významu. Nezabýval se tím, že krajský soud se při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud musí vypořádat všechny právní otázky a nemůže postupovat tak, že si pro posouzení přípustnosti dovolání selektivně zvolí jen některé z nich, neboť takový postup není ústavně konformní. Nejvyšší soud stěžovatelce nevysvětlil, z jakých důvodů nejsou ostatní stěžovatelkou předestřené právní otázky zásadního právního významu pro přípustnost dovolání relevantní. Stěžovatelka poukazuje na to, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., což však Nejvyšší soud nevzal v úvahu. Nejvyšší soud tak své rozhodnutí dostatečné podrobně neodůvodnil

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

12. Městský soud se ztotožnil se shora uvedenými závěry obvodního soudu, který se správně zabýval nad rámec samotného znění petitu i tím, zda vymezený žalobní petit vyplývá ze stejných základních skutkových tvrzení, a zda byl uplatněn mezi totožnými účastníky. Obvodní soud přitom uzavřel, že žalobkyně (stěžovatelka) v žalobě v této věci i u městského soudu popsala skutkový stav totožně. Přitom rozebral, že v obou shodně tvrdila, že dohody o půjčce ze dne 16. 12. 2004, ze dne 11. 8. 2005 a ze dne 6. 10. 2006 JUDr. Ing. Alexandr Podrabský CSc. nepodepsal, že ani v jednom případě nedošlo k převodu peněz, což je u reálné smlouvy, jakou je smlouva o půjčce, podmínkou jejího platného uzavření, že půjčka tvrzená ve smlouvě o postoupení pohledávky není dostatečně jasně identifikována, není zřejmé, co mělo být jejím předmětem, kdy a za jakých podmínek byla či mohla být dlužníkovi poskytnuta, žalobkyně (stěžovatelka) má i pochybnosti o pravosti podpisu zůstavitele. Shodně uvádí, že Smlouva o postoupení neexistující pohledávky ze dne 25. 10. 2011 byla uzavřena mezi dvěma právnickými osobami, konkrétně mezi obchodními společnostmi REPHANA REALITY, a. s., a Transakta a. s., z čehož lze dovodit, že obě obchodní společnosti, resp. jejich statutární zástupci tak porušili náležitou i odbornou péči, a především zásady poctivého obchodního styku a nadto pohledávka měla být postoupena Smlouvou o postoupení pohledávky dne 25. 10. 2011, ačkoli zůstavitel zemřel dne 15. 9. 2011, tedy je vyloučeno, aby došlo k platnému a účinnému postoupení pohledávky za zemřelou osobou. Za významnou nepovažoval ani odlišnost ve formulaci žalobních návrhů (petitů). V řízení vedeném u Městského soudu v Praze se žalobkyně (stěžovatelka) žalobou domáhala určení, že ke dni 25. 10. 2011 neexistoval právní poměr (nebo právo) údajně založený Smlouvou o postoupení pohledávky ve výši 36 226 586,89 Kč, uzavřený dne 25. 10. 2011 mezi obchodními společnostmi REPHANA REALITY, a. s., a Transakta a. s. V tomto řízení se domáhá určení, že ke dni úmrtí zůstavitele neexistoval právní poměr (nebo právo) údajně založený Smlouvou o postoupení pohledávky podle § 524 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, mezi obchodními společnostmi REPHANA REALITY, a. s., a Transakta a. s., ze dne 25. 10. 2011. Namítá-li pak žalobkyně (stěžovatelka), že se ke dni 17. 10. 2023 změnil stav řízení u městského soudu sp. zn. 68 Cm 133/2022, neboť podáním ze dne 17. 10. 2023 provedla změnu (zjednodušení žaloby) a zároveň změnu petitu (procesního nároku), nelze přisvědčit tomu, že by samotné zjednodušení skutkových tvrzení i petitu mělo za následek ztrátu totožnosti věci. Žalobkyně (stěžovatelka) sice nově požaduje, aby bylo v řízení u Městského soudu určeno, že ke dni 25. 10. 2011 neexistoval právní poměr (nebo právo) údajně založený Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřené dne 25. 10. 2011 mezi obchodními společnostmi REPHANA REALITY, a. s., a Transakta a. s., avšak pouhé vypuštění částky a sídla společností nijak nemění podstatu žalobního žádání. Ač lze souhlasit s tím, že okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je až vydání usnesení o zastavení řízení, a nikoli okamžik podání žaloby, do rozhodnutí soudu prvního stupně ke změně rozhodných skutečností nedošlo, a to ani podáním žalobkyně (stěžovatelky) ze dne 17. 10. 2023, jak bylo právě vysvětleno. Na shodných závěrech obvodního soudu a Městského soudu, že v obou řízeních se tak žalobkyně (stěžovatelka) na základě stejného skutkového stavu domáhá určení neexistence stejných právních poměrů či práva, a to z totožné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2011, neshledává Ústavní soud nic neústavního.

13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým rozhodl o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 či usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12]. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].

14. Je třeba současně připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

15. Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.

16. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).

17. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit otázku (či otázky) hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, v návaznosti na ní relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Dále lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].

18. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že námitka stěžovatelky, že soudy nižších stupňů posoudily překážku litispendence v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání přivodit nemůže. Stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala určení, že ke dni úmrtí zůstavitele (15. 9. 2011) neexistoval právní vztah (či právo) založený smlouvou o postoupení pohledávky mezi obchodní společností REPHANA REALITY, a. s., a obchodní společností Transakta a. s., ze dne 25. 10. 2011. V dříve zahájeném řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 se stěžovatelka domáhala určení, že právní poměr (či právo) založený smlouvou o postoupení pohledávky mezi obchodní společností REPHANA REALITY, a. s., a obchodní společností Transakta a. s. neexistoval ke dni jejího uzavření, tj. 25. 10. 2011. Nejvyšší soud za této situace přisvědčil městskému soudu, že stěžovatelka se v obou řízeních domáhá téhož, a to určení existence či neexistence práv či povinností založených výše popsanou smlouvou o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro stěžovatelkou předkládanou otázku totožnosti účastníků řízení při posouzení překážky litispendence, neboť o ní městský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu s tím, že podstatná je skutečnost, že v obou posuzovaných věcech je v rozsahu zastavení tohoto řízení okruh účastníků shodný. V nyní posuzovaném řízení byli všichni účastníci stejní jako v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 a měli i stejné procesní postavení. Skutečnost, že v řízení vedeném u městského soudu na straně žalované navíc vystupuje i Helena Divišová, na závěru o naplnění podmínky totožného okruhu účastníků (pro toto řízení) nemůže nic změnit.

19. Nejvyšší soud současně přiléhavě poukázal na to, že většina stěžovatelkou předložených otázek nejsou otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a které by měl Nejvyšší soud právě v posuzované věci vyřešit nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení městského soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Nejvyšší soud vysvětlil, že právní otázkou Nejvyšším soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikaturního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu jakožto výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu. Právní otázka, ať již hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď.

20. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení vysvětlil, že vadami řízení se může v dovolacím řízení zabývat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), přičemž samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit. V této souvislosti poukázal na to, že námitka nezohlednění změny žaloby je v rozporu s odůvodněním městského soudu, v němž městský soud dovodil, že podáním ze dne 17. 10. 2023 nedošlo ke změně skutečností rozhodných pro posouzení této věci. Ani ze stěžovatelkou předestřených otázek, jež mají představovat otázky v praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, nelze podle dovolacího soudu na přípustnost dovolání usuzovat, neboť za takové otázky nelze pokládat pouhou konkretizaci otázek, týkajících se litispendence, na něž v obecnější podobě opakovaně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odpovědi již podala.

21. V ústavní stížnosti stěžovatelka ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771)]. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva.

22. Námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. V nyní posuzované věci však z přiloženého dovolání nevyplývá, že by stěžovatelka v předmětné věci v dovolání v souvislosti s námitkou porušení základních práv otázku hmotného či procesního práva, která by měla být v dovolacím řízení s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu přezkoumána, a na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, řádně vymezila.

23. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud svůj závěr, že napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dostatečně přesvědčivě odůvodnil. Podle Nejvyššího soudu je rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci zahájené i rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno. V návaznosti na to Nejvyšší soud přisvědčil městskému soudu, že žalobkyně (stěžovatelka) se v obou řízeních domáhá téhož, a to určení existence či neexistence práv či povinností založených výše popsanou smlouvou o postoupení pohledávky. Ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně se domáhala určení uvedených skutečností ke dni 15. 9. 2011 a u městského soudu ke dni 25. 10. 2011, logickou úvahou lze dospět k závěru, že se domáhá v obou případech totožného, neboť vztah založený smlouvou dne 25. 10. 2011 mohl existovat nejdřív toho dne (nikoliv 15. 9. 2011). Totožní jsou v obou řízeních i všichni účastníci. Skutečnost, že v řízení vedeném u městského soudu na straně žalované navíc vystupuje i Helena Divišová, na závěru o naplnění podmínky totožného okruhu účastníků (pro toto řízení) nemůže nic změnit.

24. Nejvyšší soud v napadeném usnesení také vysvětlil, že na ostatních otázkách stěžovatelkou vymezených napadené rozhodnutí městského soudu není založeno. Jak bylo výše uvedeno, úkolem Nejvyššího soudu je sjednocovat judikaturu obecných soudů, proto dovolatel musí ve svém dovolání formulovat otázku, na kterou lze dát obecně použitelnou odpověď. V případě stěžovatelky tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka ve svém dovolání formulovala otázky týkající se právního posouzení tohoto konkrétního jejího případu jako výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva. Nejvyšší soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, shledá-li dovolání přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K závěru o přípustnosti dovolání však Nejvyšší soud v předmětné věci nedospěl.

25. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu neshledal dovolání stěžovatelky přípustným. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, a napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.

26. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud v agendě C rozhodoval o vyloučení žalobních návrhů týkajících se dodatečného projednání aktiv nově najevo vyšlého majetku zůstavitele a návrhu na správné a úplné zjištění obvyklé ceny veškerého majetku zůstavitele a stěžovatelky v SJM a zjištění obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni úmrtí. Tato agenda však přísluší výhradně dědickému soudu. Uvedená námitka se týká zmatečnostních vad, jak ostatně i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí. V souladu s § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže byl soud nesprávně obsazen. Z ústavní stížnosti ani z přiložených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek uplatnila, resp. že by o něm již bylo soudem rozhodnuto. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti je proto tato námitka nepřípustná, neboť stěžovatelka v této části nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Z přiloženého spisového materiálu navíc ani nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku uplatnila v odvolacím řízení, případně že se touto otázkou městský soud odmítl zabývat.

27. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Závěr obecných soudů, že stěžovatelka se v obou řízeních domáhá téhož, tedy určení existence či neexistence práv či povinností založených výše popsanou smlouvou o postoupení pohledávky, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

28. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

29. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu