Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Stejskalové, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2188/2024-376 ze dne 23. října 2024, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 283/2023-311 ze dne 8. listopadu 2023, usnesení Okresního soudu v Blansku č. j. 9 E 1/2022-247 ze dne 30. června 2023 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 439/2022-71 ze dne 23. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1. města Boskovice, sídlem Masarykovo náměstí 4/2, Boskovice, 2. Luboše Stejskala a 3. Mgr. Pavla Stejskala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka a její manžel (oprávnění) uspěli s žalobou proti nečinnosti, které vyhověl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 30 A 132/2021-81 a uložil Městskému úřadu v Boskovicích vydat rozhodnutí o jejich žádosti o prodloužení dokončení termínu stavby, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
3. Oprávnění se splnění povinnosti uložené rozsudkem krajského soudu domáhali ve vykonávacím řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Okresnímu soudu v Blansku každý z nich podal návrh na výkon rozhodnutí, v němž jako povinného označili Městský úřad v Boskovicích, zároveň však uvedli IČO města Boskovic.
4. Okresní soud usnesením č. j. 9 E 1/2022-9 ze dne 1. srpna 2022 rozhodl o spojení věcí (výrok I), zastavení řízení v rozsahu, v němž byl návrh, původně směřující i na vymožení peněžité částky, vzat pět (výrok II), nařídil výkon rozhodnutí a uložil povinnému pokutu ve výši 1 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Okresní soud převzal označení povinného z návrhu oprávněných.
5. Oprávnění poté navrhli uložení další pokuty, neboť rozhodnutí stále nebylo vydáno. Okresní soud usnesením č. j. 9 E 1/2022-20 ze dne 30. září 2022 uložil povinnému pokutu ve výši 10 000 Kč (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a oprávněným vrátil soudní poplatek (výroky III a IV).
6. K odvolání prvního vedlejšího účastníka (povinný/město) krajský soud napadeným usnesením č. j. 12 Co 439/2022-71 zrušil usnesení okresního soudu č. j. 9 E 1/2022-20 ve výroku I a II a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení a odvolání směřující proti výrokům III a IV usnesení okresního soudu odmítl (výrok II). Krajský soud poukázal na to, že oprávnění jako povinného označili Městský úřad v Boskovicích, což by za normálních okolností vedlo k zastavení řízení. Avšak proto, že oprávnění zároveň uvedli i IČO města Boskovic, bylo podle krajského soudu třeba, aby okresní soud výzvou podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu vedl oprávněné k úpravě návrhu a vyjasnění, kdo je povinným. Zároveň odkázal na § 63 soudního řádu správního, podle něhož při výkonu rozhodnutí vydaného podle soudního řádu správního platí, že je-li povinným orgán veřejnoprávní korporace, je povinnou tato veřejnoprávní korporace. Dále krajský soud upozornil, že obrana povinného, že oprávnění mu neposkytli potřebnou součinnost, je materiálně návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
7. Napadeným usnesením okresní soud zastavil výkon rozhodnutí (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle okresního soudu byl naplněn důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Tento důvod spatřoval okresní soud v tom, že oprávnění ani na opakované výzvy neposkytly povinnému potřebnou součinnost.
8. K odvolání oprávněných krajský soud napadeným usnesením č. j. 12 Co 283/2023-311 potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Za stěžejní měl krajský soud skutečnost, že povinný v mezičase (3. července 2023) vydal správní rozhodnutí, čímž splnil povinnost, kvůli níž byl veden výkon rozhodnutí. Také podle krajského soudu byl dán důvod zastavení výkonu rozhodnutí, byť nikoli podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, ale podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Rozhodnutí okresního soudu proto potvrdil, neboť výrok o zastavení (jako takový) byl věcně správně a rozhodl o nákladech řízení.
9. Proti usnesení krajského soudu podali oprávnění dovolání. Po podání dovolání zemřel stěžovatelčin manžel a v řízení tak vedle stěžovatelky jako dovolatelé vystupovali druhý a třetí vedlejší účastník. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud poukázal na to, že usnesení krajského soudu bylo založeno na závěru, že byl dán důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, neboť došlo k vydání správního rozhodnutí a tím ke splnění vymáhané povinnosti. Tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn a námitky obsažené v dovolání tak nemohly založit přípustnost dovolání.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudům vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací, v průběhu řízení jí neposkytly dostatečné poučení a že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou ve svých podáních oprávnění odkazovali.
11. Ústavní stížnost je včasná a přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
12. Krajský soud výrokem II napadeného usnesení č. j. 12 Co 439/2022-71 odmítl odvolání povinného proti výrokům usnesení okresního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku oprávněným. Toto rozhodnutí tedy bylo ve prospěch oprávněných a domáhá-li se stěžovatelka jeho přezkumu, jde o návrh učiněný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou.
13. Ústavní soud při posuzování napadených rozhodnutí vycházel z toho, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky vedoucí k ochraně materiální podstaty jejích základních práv nikterak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34).
14. Pro posouzení ústavní stížnosti je stěžejní, že v průběhu vykonávacího řízení byla splněna povinnost, kvůli níž bylo řízení vedeno. To ostatně ani sama stěžovatelka nezpochybňuje (a nezpochybňovala to ani v dovolání, jak zdůraznil již Nejvyšší soud). Zrušení napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelčinu situaci nijak zlepšit, neboť stěžovatelka již dosáhla toho, kvůli čemu bylo vykonávací řízení vedeno.
15. Z ústavní stížnosti lze vyrozumět, že stěžovatelce vadí, že o potřebě odstranit vadu v označení povinného (nikoli městský úřad, ale město) ji nepoučil již hned okresní soud, zřejmě se domnívá, že pak by byly splněny podmínky pro uložení pokuty (neboť by uložení pokuty povinný "nepředběhl" splněním povinnosti). Vyloučit to nelze, ale pro tuto věc to není podstatné. Stejně jako není podstatné, zda skutečně šlo o vadu návrhu, kterou bylo nutno odstraňovat, nebo zda správné označení mohl soud sám podle obsahu dovodit a jako povinného označovat bez dalšího město. Pro tuto věc je podstatné, že v době, kdy krajský soud rozhodoval ve vykonávacím řízení o uložení další pokuty, nebylo již co vykonávat. Již jen čistě logicky už pak nebyl dán důvod k uložení další pokuty. Pokuta jako způsob výkonu rozhodnutí není sankcí za to, že někdo splnil povinnost pozdě, ale je donucujícím nástrojem k tomu, aby ji povinný splnil vůbec.
16. I pokud by snad soudy hypoteticky pochybily tím, že neuložily přes splnění vymáhané povinnosti (ex post) pokutu, pak nelze přehlížet, že pokuty uložené ve vykonávacím řízení jsou příjmem státu. Nedošlo-li po splnění vymáhané povinnosti k uložení takové pokuty, nemůže to být již z podstaty porušením stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. ledna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu