II. ÚS 694/25

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze ("krajský soud") zamítl rozsudkem č. j. 59 A 31/2024-62 ze dne 13. 11. 2024 správní žalobu stěžovatele, jíž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který měl spočívat v neoprávněném neudělení slova stěžovateli při zasedání zastupitelstva obce. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost; řízení o ní Nejvyšší správní soud ("NSS") zastavil napadeným usnesením, protože stěžovatel včas nezaplatil soudní poplatek za podání kasační stížnosti.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 3. Stěžovatel rekapituluje, že soudní poplatek zaplatil bezhotovostním převodem v poslední den poskytnuté lhůty, tedy 7. 1. 2025, na účet soudu však byl připsán až o den později, tedy 8. 1. 2025. Stěžovatel považuje za nesprávný právní názor NSS, že pojem "zaplacen" je třeba vykládat ve smyslu hmotněprávním, přestože z účinné právní úpravy a judikatury Ústavního soudu vyplývá [odkazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.), sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 (N 71/99 SbNU 383) a sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 88/94 SbNU 148)], že lhůta pro zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví je lhůtou procesní. Podle stěžovatele je nezbytné sjednotit praktický dopad tohoto názoru na všechny způsoby placení soudního poplatku a držitele bankovní licence je třeba zahrnout pod zachování lhůty ve smyslu § 40 odst. 4 soudního řádu správního. V opačném případě je krácena zákonem stanovená minimální lhůta pro zaplacení soudního poplatku. Podstatný rozdíl mezi různými způsoby placení soudního poplatku byl navíc prohlouben zrušením platnosti kolkových známek ke dni 31. 12. 2024, prostřednictvím nichž bylo možné zaplatit soudní poplatek v poslední den lhůty.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. 6. Žádné ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Otázkami souvisejícími se lhůtou k zaplacení soudního poplatku se Ústavní soud podrobně zabýval zejména v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20, na který stěžovatel také odkazuje, v němž přijal mimo jiné závěr, že v případě bezhotovostního převodu splní účastník poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu (bod 36 odkazovaného nálezu). Ústavní soud je tímto právním názorem vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a v nynější věci neshledal dostatečně silný důvod se od něj postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu odchýlit. 7. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že s účinnosti od 1. 1. 2025 již není možné pro zaplacení soudního poplatku využívat kolkových známek. To, že zaplacení soudního poplatku prostřednictvím kolkových známek bylo možné zaplatit poslední den lhůty, je logickým důsledkem toho, že pro případ podání prostřednictvím držitele poštovní licence je rozhodným okamžikem předání orgánu, který je má povinnost doručit (§ 40 odst. 4 soudního řádu správního). Není bez dalšího protiústavní, že mezi tyto případy není zařazeno provedení bezhotovostní platební transakce. Je případně věcí zákonodárce, aby s bezhotovostním způsobem placení soudního poplatku spojil odlišné účinky. 8. Dále je třeba zdůraznit, že samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, neboť zákon předpokládá, že soudní poplatek uhradí řádně s podáním návrhu na zahájení řízení, tedy okamžikem jeho splatnosti [§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o soudních poplatcích")] - srov. bod 38 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20. Obzvláště to platí v případě správního soudnictví, v němž je výše poplatku za jednotlivé úkony bez pochyby předem známa, a platí to rovněž v případě podání kasační stížnosti (viz položka 19 sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích). 9. Ústavní soud ani nepřisvědčuje stěžovateli, že by byl zkrácen, jde-li o zákonnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku. Vedle možnosti zaplatit soudní poplatek na pokladně soudu, lze považovat za notorietu, že v současnosti již většina bank poskytuje službu tzv. okamžité platby (neboli instantní platby), umožňující během několika sekund převádět peníze mezi bankami, které tento typ plateb podporují (viz webové stránky České národní banky ohledně systému mezibankovního platebního styku CERTIS, dostupné na https://www.cnb.cz/cs/platebni-styk/certis/okamzite-platby). Přestože ani v případě okamžité platby nelze zcela vyloučit technické výpadky, půjde o výjimečné případy. Podle Ústavního soudu jde obecně o účinný nástroj, jímž je možné předejít nejistotě spojené s prodlevou mezi zadáním platby a připsáním peněžní částky na účet soudu. 10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu