II. ÚS 695/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se současně domáhá odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny na jednotce č. X1, způsob využití byt, umístěné v domě č. p. X2, stojícím na pozemku parc. č. X3 včetně příslušné jedné poloviny z podílu o velikosti 675/10000 na společných částech domu a na pozemcích parc. č. X4 (zahrada) a X3 v katastrálním území V., obec P., (byt) na základě opakovaného odvolání daru pro nevděk. Uvedl, že darovací smlouvou ze dne 9. února 2016 převedl svůj spoluvlastnický podíl k bytu na stěžovatelku (bývalou manželku). Ta mu poté úmyslně ublížila, když mu v době od června do prosince 2018 systematicky bránila ve styku s jejich nezletilou dcerou, pěstovala a udržovala v ní strach z něj, a to přes opakovaná upozornění opatrovnického soudu, orgánu péče o dítě i organizace Pro Dialog, z. s. Poté, co bylo z důvodu tohoto jejího jednání vydáno předběžné opatření svěřující dceru do péče vedlejšího účastníka, unesla dceru na Slovensko (červen 2018) a půl roku bránila jakémukoliv styku vedlejšího účastníka s ní. Dále stěžovatelka v době od srpna do září 2019 bez souhlasu vedlejšího účastníka v rozporu s uzavřenou dohodou o smíru a v rozporu s rozhodnutím opatrovnického soudu dceru opětovně přemístila na Slovensko, nechala ji navštěvovat základní školu v N., což zatajila jak vedlejšímu účastníkovi, tak i opatrovnickému soudu, a předstírala, že dcera dále bydlí v P. a navštěvuje tam základní školu. V době od dubna do května 2021 pak stěžovatelka dceru naváděla, aby rozesílala dopisy ombudsmanovi a slovenské prezidentce s tím, že se chce vrátit na Slovensko, sdělovala totéž třídní učitelce, psycholožce a řediteli školy. Stěžovatelka tak činila v úmyslu narušit vztah mezi vedlejším účastníkem a dcerou. Z uvedených důvodů vedlejší účastník odvolal svůj dar podáními dne 1. dubna 2019, 26. května 2020 a 21. září 2021.

3. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem určil, že vedlejšímu účastníkovi náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny předmětného bytu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Jednání stěžovatelky měl za mimořádně škodlivé, neboť šlo o zjevný úmysl poškodit vztah vedlejšího účastníka s dcerou a výrazně omezit jeho rodičovská práva. Ve vztahu stěžovatelky k dceři shledal přinejmenším hrubou nedbalost. Ačkoliv cílem stěžovatelky pravděpodobně nebylo ublížit dceři, jednání stěžovatelky jí významně ubližovalo. Chování vedlejšího účastníka v minulosti, kdy se na stěžovatelce dopouštěl domácího násilí, neměl za omluvitelný důvod pro opakované protiprávní jednání stěžovatelky, která tak navíc činila za situace, kdy byla soudními rozhodnutími podrobně upozorňována na závadnost svého chování a důrazně nabádána k jeho změně. Obvodní soud proto shledal důvodnými všechna tři odvolání daru pro nevděk.

4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že povinnost nahradit náklady řízení stanovil ve splátkách, jinak jej v tomto výroku a ve věcném vyhovujícím výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Souhlasil s obvodním soudem, že vedlejší účastník (postupně třikrát) perfektně a důvodně odvolal dar pro nevděk.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že městský soud se při řešení v dovolání stěžovatelkou vznesených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jde-li o skutkové závěry městského soudu, ty odpovídají provedenému dokazování a nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyly učiněny v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na lékařské zprávy a rozsudky obvodního soudu a městského soudu ve věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 14 T 122/2017 (trestní řízení vedené proti vedlejšímu účastníkovi pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečin ohrožování výchovy dítěte) uvádí, že jí vedlejší účastník dlouhodobě psychicky i fyzicky týral, za což byl pravomocně odsouzen. Svým jednáním způsobil stěžovatelce posttraumatickou stresovou poruchu. Stěžovatelce bylo doporučeno z tohoto důvodu orgánem péče o dítě opustit s dcerou Českou republiku a vrátit se na Slovensko. Výslech pracovnice OSPOD, která měla toto doporučení stěžovatelce sdělit, byl v řízení zamítnut. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, zda týrání a pronásledování stěžovatelky nemohlo být v příčinné souvislosti s jejím následným jednáním a zda takové chování "nediskvalifikuje vedlejšího účastníka z odvolání daru". Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že městský soud vycházel v napadeném rozsudku ze skutečností známých mu z řízení o péči o dceru. Takovým postupem porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, když pravděpodobně vycházel z důkazů a zjištění, které nebyly v současném řízení provedeny (některé ani navrženy) a stěžovatelka se k nim nemohla vyjádřit. Městský soud se ani nevypořádal s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když neposuzoval vzájemné chování účastníků vztahu (ve vztahu k jednání vedlejšího účastníka, který se dopustil trestného činu těžkého ublížení na zdraví s psychickými následky pro stěžovatelku). S těmito námitkami se řádně nevypořádal ani Nejvyšší soud.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro odvolání daru pro nevděk (§ 2072 a násl. občanského zákoníku). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

10. Ústavní soud zjistil, že důvody, pro které obvodní soud a městský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami odvolání daru pro nevděk zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich naplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.

11. Jak bylo v napadených rozhodnutích uvedeno, vedlejší účastník odvolal dar celkem třikrát. Obvodní soud i městský soud zkoumaly splnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk zvlášť v každém z těchto období. U prvního odvolání daru ze dne 1. dubna 2019 akcentovaly, že stěžovatelka protiprávně, tedy bez souhlasu vedlejšího účastníka i soudu a bez jejich vědomí, přemístila dceru na Slovensko, kde ji rovněž bez jejich souhlasu přihlásila ke školní docházce. Její jednání měly za o to závadnější, že dceru přemístila poté, co obvodní soud rozhodl o prozatímním svěření dcery do péče vedlejšího účastníka. V dalším období (týkajícím se odvolání daru ze dne 26. května 2020) byla nadto dcera nucena před vedlejším účastníkem a českými spolužáky tajit, že současně bydlí na Slovensku, kde navštěvuje školu, a předstírat, že absence v České republice má z důvodu nemoci, čímž byla vystavena neúnosnému psychickému tlaku. Stěžovatelka tak nejen nutila dceru ke lži a pokrytectví, ale nadto ji zatěžovala střídavou docházkou do dvou různých škol současně, navíc v různých státech, to vše doprovázené nutností častých přesunů na dlouhou vzdálenost. V období vztahujícím se k odvolání daru ze dne 21. září 2021 měly soudy za prokázané, že stěžovatelka dceru přiměla k tomu, aby psala slovenské prezidentce, ombudsmanovi a třídní učitelce v tom smyslu, že se chce vrátit na Slovensko a bojí se vedlejšího účastníka. Tímto jednáním se stěžovatelka snažila deformovat vztah dcery k vedlejšímu účastníkovi.

12. Stěžovatelka tato svá jednání nepopírá, tvrdí však, že je soudy posuzovaly izolovaně od předchozího chování vedlejšího účastníka vůči ní. Z odůvodnění napadených rozsudků je však zřejmé, že soudy vycházely mimo jiné z rozsudku obvodního soudu č. j. 14 T 122/2017-454 ze dne 19. června 2018 a usnesení městského soudu sp. zn. 7 To 452/2018 ze dne 19. prosince 2018, kterými byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Závadného chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce si tedy byly nepochybně vědomy. To vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který v bodě 52 uvádí, že souhlasí s obvodním soudem v tom, že byť se v minulosti vedlejší účastník vůči stěžovatelce v době vedení společné domácnosti dopouštěl domácího násilí, toto jeho minulé chování nemůže být omluvitelným důvodem pro opakovaná protiprávní jednání stěžovatelky, která zásadním způsobem zasáhla do rodičovských práv vedlejšího účastníka a současně poškozovala zdravý vývoj dcery.

13. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru (podle dřívější právní úpravy) směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Právě k takovému závěru obecné soudy dospěly, když se zabývaly tím, zda jednání stěžovatelky dosáhlo intenzity předpokládané v § 2072 občanského zákoníku, a konstatovaly, že jednání stěžovatelky je mimořádně škodlivé jak ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, tak i ve vztahu k jeho dceři. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by v rozhodné době vedlejší účastník stěžovatelku jakkoli obtěžoval či jí ztěžoval život, vídali se pouze při předávání dcery a za asistence třetích osob, nebylo prokázáno ani to, že by vedlejší účastník stěžovatelku nevhodným způsobem kontaktoval. Bylo jednoznačně řečeno, že prokázaná posttraumatická stresová porucha stěžovatelky není psychickou nemocí, v důsledku které by nebyla plně odpovědná za své činy, nebylo ani prokázáno, že by se popsaným způsobem stěžovatelka k vedlejšímu účastníkovi a dceři chovala právě v důsledku této poruchy.

14. V dané věci tedy nešlo o vzájemné jednání, jak o něm hovoří stěžovatelka, kdy by jednání vedlejšího účastníka mohlo být ve smyslu jí uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu omluvitelným (či alespoň s ohledem na konkrétní okolnosti věci akceptovatelným) důvodem pro její chování (reakci). Jakkoli je z napadených rozhodnutí zřejmé, že chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce v době jejich společného soužití (za které byl pravomocně odsouzen) bylo zavrženíhodné, neopravňuje stěžovatelku k tomu, aby v následujícím období (po rozvodu manželství a odstěhování vedlejšího účastníka ze společné domácnosti) jednala způsobem, který byl v napadených rozhodnutích podrobně popsán. Jednala-li tak přesto, musí nést následky svého chování, což se v nyní projednávané věci projeví v tom, že byly splněny důvody pro odvolání daru pro nevděk podle § 2072 a násl. občanského zákoníku.

15. Namítá-li stěžovatelka, že obvodní soud neprovedl jí navržený důkaz výslechem sociální pracovnice, která měla stěžovatelce doporučit odcestovat s dcerou na Slovensko, poukazuje Ústavní soud na zásadu volného hodnocení důkazů, podle které soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede. Není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže je navržený důkaz nadbytečný. Obvodní soud řádně odůvodnil neprovedení důkazu jednak nevěrohodností tvrzení sociální pracovnice a jednak tím, že by i jeho případná pravdivost neměla vliv na rozhodnutí soudu. K tomu Ústavní soud dodává, že za situace, kdy usnesením sp. zn. 10 P 20/2015 ze dne 25. června 2018 svěřil obvodní soud dceru do prozatímní péče vedlejšího účastníka, a stěžovatelka ji přemístila na Slovensko v červnu 2018, nemůže svůj postup (přemístění dcery) učiněný v rozporu se soudním rozhodnutím úspěšně odůvodnit odkazem na radu sociální pracovnice (nadto byl následně zamítnut návrh stěžovatelky na předběžné svěření dcery do její výlučné péče usnesením obvodního soudu č. j. 10 P 20/2015-239 ze dne 16. srpna 2018, poté byl v roce 2019 dvakrát soudy zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření na změnu obvyklého bydliště dcery na Slovensko).

16. Právo stěžovatelky na soudní ochranu nebylo porušeno ani tím, že obvodní soud vycházel ve svých závěrech ze skutečností známých mu z úřední činnosti související s rozhodovací činností v opatrovnickém řízení týkajícím se týchž účastníků (usnesení obvodního soudu sp. zn. 10 P 20/2015 ze dne 20. května 2021 potvrzené usnesením městského soudu č. j. 39 Co 210/2021-65 ze dne 7. července 2021, obě rozhodnutí byla shledána ústavně souladnými usnesením sp. zn. I. ÚS 2585/21 ze dne 15. února 2022; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

17. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, jehož odůvodnění obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Vypořádal se přitom postupně se všemi stěžovatelkou uplatněnými dovolacími námitkami (otázkami).

18. Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly, nevybočily přitom z ústavního rámce.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. března 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu