Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Petrem Knittlem, advokátem, sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2024, č. j. 57 Co 61/2024-445, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Bc. Martina Bachoříka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Vedlejší účastník se jako vlastník bytové jednotky domáhal žalobou po stěžovateli, aby se zdržel rušení vedlejšího účastníka ve výkonu vlastnického práva. K tomu mělo docházet pronikáním vlhkosti ze svislého obvodového zdiva a základové spáry budovy do vnitřních prostor bytové jednotky nacházející se uvnitř budovy.
2. Okresní soud v Ostravě ("okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 34 C 92/2021-344, vedlejšímu účastníkovi vyhověl a stěžovateli uložil povinnost uhradit mu náklady řízení a rovněž náklady státu. Okresní soud shledal, že stěžovatel zasahuje do vlastnických práv vedlejšího účastníka tím, že jeho bytová jednotka je zasažena velkou mírou vlhkosti, která je neúnosná a je nad míru přiměřenou (§ 1013 odst. 1 o. z.), a proto je zapotřebí, aby stěžovatel jakožto subjekt, který je povinován spravovat předmětnou nemovitost, zejména společné části bytového domu, učinil taková opatření, aby k takovému neadekvátnímu zásahu do výkonu vlastnických práv nadále nedocházelo.
3. V průběhu odvolacího řízení seznámil Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") obě strany sporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 19/2024, v důsledku čehož vzal vedlejší účastník svou žalobu u jednání zpět. Poukázal ale mimo jiné na oprávněnost žaloby z hlediska obecného práva a na změnu dosavadní praxe dovolacího soudu, která na danou věc dopadá. Navrhl proto, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a aplikoval § 150 o. s. ř. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasil s tím, že má zájem na meritorním projednání. Krajský soud však ve věci neshledal vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby ani jiný právní nebo jiný zájem stěžovatele na pokračování v řízení.
4. Z uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu napadeným usnesením zrušil a řízení zastavil (§ 222a odst. 1 o. s. ř.). Vyhověl přitom návrhu vedlejšího účastníka a s přihlédnutím k majetkovým poměrům a specifickým okolnostem věci rozhodl, že by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému vedlejšímu účastníkovi mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tvrdé. Krajský soud proto procesně úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení, podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro uplatnění moderačního práva dle § 150 o. s. ř., nadto krajský soud tento postup nedostatečně odůvodnil.
6. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jej zkrátil na jeho procesních právech a způsobil mu újmu, která mu napadeným výrokem nebyla nijak kompenzována. Uvádí, že obecné soudy mají při aplikaci § 150 o. s. ř. vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také zvážit dopady do majetkových poměrů oprávněného účastníka, což krajský soud neučinil. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, i postoj účastníků v průběhu řízení. V této souvislosti stěžovatel podotýká, že se podané žalobě pouze bránil a po celou dobu probíhajícího řízení se snažil situaci konstruktivně řešit. Naopak vedlejší účastník stěžovateli neposkytoval součinnost, přestože stěžovatel podnikal kroky, které k řešení situace vedly.
7. Ústavní stížností se nyní domáhá zrušení výroku II usnesení krajského soudu, neboť jím bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci je oprávněn přezkoumávat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.
10. Stěžovatel navrhuje zrušit napadené rozhodnutí výhradně z důvodu údajně nesprávného posouzení náhrady nákladů řízení. K přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení však přistupuje Ústavní soud zdrženlivě, jelikož nákladový spor zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18). Ústavněprávní roviny může tato otázka dosáhnout teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Uvedená zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly naplněny podmínky pro aplikaci moderačního práva (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1183/15), což platí i pro případ stěžovatele. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, ale také vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03, či nález ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10).
11. Ústavní soud se v minulosti zabýval i otázkou nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch. Dospěl k závěru, že takový postup z hlediska ústavně právního obstojí, existuje-li pro to důvod zvláštního zřetele hodný. Jen tehdy nedojde vůči úspěšnému účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje.
12. Ústavní soud má za to, že v nyní posuzované věci krajský soud dostál své povinnosti, neboť závěr, proč za popsaných okolností výjimečně postupoval podle § 150 o. s. ř., odpovídajícím způsobem odůvodnil. Krajský soud zjevně přihlédl k nepříznivým majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, k důvodům, proč ke zpětvzetí žaloby přistoupil, i ke skutečnosti, že je vedlejší účastník dlouhodobě vystaven masivní vlhkosti a plísni v bytové jednotce, aniž by došlo k jakémukoliv zlepšení, a že je proto nucen celoročně nést zvýšené náklady na vysoušení, aby mohla rodina bytovou jednotku vůbec obývat. Ústavní soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v postupu krajského soudu nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy, ani prvky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, což by teprve zdejší soud opravňovalo ke kasačnímu zásahu.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu