Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2025 č. j. 37 Co 149/2024-297 a výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. března 2024 č. j. 29 C 52/2023-212, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2024 č. j. 29 C 52/2023-228, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KAVRON s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala vyloučení specifikovaných nemovitých věcí z exekuce (výrok I.) a vedlejší účastnice byla zavázána k náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 19 532 Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí ohledně výroku II. se podává, že stěžovatelka požadovala odměnu stanovenou z ocenění předmětných nemovitých věcí, nikoliv "paušální sumou" podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud však stěžovatelce nepřisvědčil s tím, že pro výsledek daného řízení není ocenění předmětných nemovitých věcí podstatné, a že navíc ani při kladném výsledku žaloby by nedocházelo ke změně vlastnictví věci, ale "pouze" k vyloučení věcí z konkrétní exekuce.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle jejího mínění mělo být ve věci postupováno podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení byly nemovité věci, které jsou ocenitelné penězi. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22, ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23, ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 aj.). Zdůrazňuje, že daný spor je sporem o dvě vysoce hodnotné nemovitosti (jejich obvyklá cena činí podle vypracovaného znaleckého posudku částky 11 430 000 Kč a 4 620 000 Kč), jejichž vyloučení z exekuce požadovala vedlejší účastnice v excindanční žalobě s cílem zmařit již nařízenou exekuční dražbu.
5. Stěžovatelka má rovněž za to, že krajský soud by měl společně s městským soudem nést náklady řízení před Ústavním soudem, neboť v důsledku protiústavního zásahu obecných soudů byla nucena vynaložit finanční náklady na obranu svých ústavně zaručených práv a svobod před Ústavním soudem.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví zdrženlivě [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Na druhé straně vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i rozhodnutí o nákladech řízení, avšak problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé k porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18). Zdrženlivost Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení je dána rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 270/24).
9. Meritem ústavní stížnosti v nyní posuzované věci je nesouhlas stěžovatelky s výší přiznané odměny za právní zastoupení s tím, že měla být stanovena podle § 8 advokátního tarifu, nikoli podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, jak učinily obecné soudy. V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavněprávně chráněným účelem a zda napadenými rozhodnutími nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatelky.
10. Podstatné v dané souvislosti je, že předmětem řízení byla vylučovací (excindanční) žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala vyloučení nemovitých věcí z exekučního řízení. Výší tarifní hodnoty a odměny v takových věcech se zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 1622/10, v němž dovodil, že řízení o vylučovací žalobě je v podstatě sporem určovacím o tom, zda budou předmětné věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Konstatoval, že důvodem vylučovací žaloby je takové právo třetí osoby, zpravidla právo vlastnické, které nepřipouští výkon rozhodnutí. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, přitom patří, aby osoba, která se ho domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které její zařazení vylučovalo, svědčí jí. Ústavní soud zdůraznil, že cena věci nemá pro řízení o vyloučení věci určující úlohu, neboť rozhodující je popis věci ve smyslu přesné individualizace, a uzavřel, že obecné soudy nepochybily, určily-li odměnu stěžovatelky bez ohledu na cenu věcí, resp. znalecký posudek, který nebyl pro řízení o vyloučení věcí nutný.
11. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud i v nyní posuzované věci uzavírá, že obecné soudy nepochybily, určily-li odměnu stěžovatelky podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tj. bez ohledu na obvyklou cenu předmětných nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem, která nebyla pro řízení o vyloučení věcí podstatná. Rozhodující soudy svůj závěr ohledně náhrady nákladů řízení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich postupu žádné znaky protiústavního pochybení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z toho vyplývá, že pro řízení před Ústavním soudem je pravidlem, že náklady řízení před Ústavním soudem si každý účastník či vedlejší účastník hradí zásadně sám. Pouze v odůvodněných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu