Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radomila Nováka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, č. j. 29 Cdo 3335/2024-130, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, č. j. 12 Cmo 98/2024-104, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 13 Cm 115/2022-98, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Bohemia Faktoring, a.s., sídlem Letenská 121/8, Praha 1, a b) Go West s.r.o., sídlem Maltézské nám. 537/4, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ve věci jde o posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku stěžovatelem. Ten podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Městského soudu v Praze ("městský soud"), městský soud však řízení o odvolání napadeným usnesením zastavil, neboť stěžovatel zaplatil soudní poplatek až po marném uplynutí lhůty stanovené k jeho zaplacení.
2. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") nyní rovněž napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil. Navazující dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud nad rámec tohoto odůvodnění uvedl a označil ustálenou judikaturu k problematice poplatkové povinnosti a připomenul, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu. Teprve tehdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Pochybení nebo technická chyba při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních služeb, v jejichž důsledku nebyla předepsaná částka připsaná na účet soudu nejpozději v poslední den lhůty stanovené soudem, jde na vrub poplatníka.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a namítá, že platbu soudního poplatku ve stanovené lhůtě provedl a nedisponoval žádnou informací o tom, že by tato platba neměla být v týž den připsána na účet banky příjemce, tedy soudu.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti věnuje rozboru pojmů lhůta a právní jednání. Namítá přitom, že ke splnění pojmových znaků právního jednání směřujícího k zaplacení soudního poplatku došlo již zadáním příkazu k úhradě ve prospěch bankovního účtu soudu, a proto by mělo být zachování lhůty posuzováno k tomuto okamžiku jako k datu úhrady soudního poplatku.
5. Dosavadní názor, že soudní poplatek je uhrazen připsáním částky na bankovní účet soudu, je dle názoru stěžovatele protiústavní a ve svém důsledku fakticky zkracuje soudem stanovenou lhůtu v případě bezhotovostní platby minimálně o jeden den pod minimální zákonnou hranici. V případě stěžovatele přitom došlo k prodlení z důvodů nezávislých na jeho vůli a toto pochybení či technická nedokonalost by neměla být hodnocena v jeho neprospěch.
6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu a městského soudu) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
8. Ústavní soud připomíná, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
9. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Povinností dovolatele pak je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Stěžovatel této povinnosti nedostál a odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady, není tento postup porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a zcela odpovídá plenárnímu stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem závěr Nejvyššího soudu nezpochybňuje a i nyní reaguje výhradně na tu část odůvodnění, kterou se Nejvyšší soud pouze nad rámec svého rozhodnutí vyjadřuje k problematice včasnosti zaplacení soudního poplatku. Tímto způsobem však stěžovatel pouze opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a se kterými se soudy dostatečně vypořádaly. Namítá-li tedy stěžovatel, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu - tzn. odmítnutím dovolání pro vady - tento soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.
11. Jde-li o napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. V citovaném plenárním stanovisku zdejší soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rovněž dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozhodnutím vrchního a městského soudu - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.
12. Ústavní soud, stejně jako soud dovolací, pouze na okraj dodává, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Poplatníkům tedy nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu. Pokud tak neučiní, a to dokonce ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 2593/19), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18).
13. Co se týče posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku, judikatura Ústavního soudu zcela konzistentně aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (srov. např. usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 689/06, ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 685/12, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15, či ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1256/22). Jak je zřejmé z výčtu rozhodnutí Ústavního soudu, tento právní názor není nijak nový či překvapivý a Ústavní soud opakovaně neshledal důvod, proč by jej měl jakkoliv přehodnocovat.
14. Po přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč podané dovolání neprojednal, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. Při rozhodování Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud ani jiné pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu