II. ÚS 72/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. K tomuto akcesorickému návrhu uvedl, že dle sdělení Vazební věznice v Ostravě zákonná lhůta pro předání stěžovatele do Polské republiky uplyne dne 16. 1. 2026. Při odkladu vykonatelnosti nedojde k ohrožení veřejného zájmu, neboť stěžovatel se až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti bude nacházet ve Vazební věznici Ostrava, stejně jako tomu bylo v době podání ústavní stížnosti. Došlo-li by v době rozhodování o ústavní stížnosti k předání stěžovatele do ciziny a následně by ústavní stížnost byla shledána důvodnou, vznikla by tím na straně stěžovatele nevratná újma a rozhodnutí Ústavního soudu by mělo toliko akademickou povahu. Ústavní soud této stěžovatelově argumentaci přisvědčil a usnesením ze dne 13. 1. 2026 podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadeného usnesení odložil.

3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 3 Nt 57/2023, z něhož se podávají následující skutečnosti.

4. V posuzované věci rozhodoval krajský soud již podruhé. Svým v pořadí prvním usnesením, tj. ze dne 29. 11. 2023, č. j. 3 Nt 57/2023-501, rozhodl tak, že stěžovatel se nepředává na základě evropského zatýkacího rozkazu Krajského soudu v Čenstochové ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. KOP 46/22, do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen ve výměře 4 let a 6 měsíců rozsudkem Krajského soudu v Čenstochové ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. II. K 64/12, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Katovicích ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. II AKa 380/2019. Na základě stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 7. 2024, č. j. 2 To 25/2024-657, podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení krajského soudu zrušil a uložil, aby krajský soud ve věci znovu jednal a rozhodl, neboť napadené usnesení neobsahovalo argumentaci, která by se vypořádávala se všemi kritérii rozhodnými pro posouzení důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, dále s otázkou legality podkladových rozhodnutí polských soudů a s otázkou transparentnosti kariérního postupu soudce W. Palucha, který ve věci stěžovatele rozhodoval; to vše s cílem posoudit, zda a jak mohlo být zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

5. Krajský soud následně, svým v pořadí druhým usnesením ze dne 29. 8. 2025, č. j. 3 Nt 57/2023-1084, po provedení rozsáhlého dokazování, rozhodl pod bodem I. tak, že se stěžovatel, státní občan Polské republiky, předává na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Čenstochové dne 23. 8. 2022, sp. zn. II KOP 46/22, do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců. Ten mu byl uložen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Čenstochové ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. II K 64/12, který ve spojení s rozhodnutím Odvolacího soudu v Katovicích nabyl právní moci dne 15. 4. 2021, a to pro skutek spočívající v daňových deliktech. Týmž usnesením rozhodl krajský soud pod bodem II., že se stěžovatel podle § 205 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních předává do Polské republiky k trestnímu stíhání na podkladě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Katovicích dne 22. 11. 2023, sp. zn. XVI KOP 67/23, pro trestné činy daňové povahy.

6. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, která byla nyní napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

7. Krajský soud sdělil Ústavnímu soudu svým přípisem ze dne 16. 1. 2026, že dne 9. 1. 2026 došlo k realizaci předání stěžovatele do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody a k trestnímu stíhání. K uvedenému došlo ještě předtím, než bylo vyhověno návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti usnesení vrchního soudu. Stěžovatel napadl tento postup krajského soudu samostatnou ústavní stížností, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 195/26.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že porušil stěžovatelovo právo být slyšen, když nenařídil ve věci veřejné zasedání, ačkoliv o něj stěžovatel žádal a dostatečně se ke stěžovatelem uvedeným důvodům pro konání veřejného zasedání nevyjádřil. Stěžovatel chtěl ve veřejném zasedání uvést konkrétní důvody pro fakultativní nepředání do Polské republiky. Vrchní soud následně v napadeném usnesení nevysvětlil, proč veřejné zasedání nenařídil.

9. Stěžovatel nebyl dostatečně seznámen s důvody, který vedly k zamítnutí jeho stížnosti. Vrchní soud převážně odkázal ve své argumentaci na usnesení krajského soudu, což stěžovatel považuje za nedostatečné. Stěžovatel je toho názoru, že jeho námitky proti usnesení krajského soudu nebyly uspokojivě vypořádány. Z uvedeného důvodu považuje napadené usnesení vrchního soudu za nepřezkoumatelné a nesoucí znaky libovůle.

Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele

10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení.

11. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že se neúčastnilo neveřejného zasedání, v rámci něhož vrchní soud rozhodl napadeným usnesením, nicméně skutečnosti, proti nimž stěžovatel brojí, nemají vliv na zákonnost rozhodnutí vrchního soudu.

12. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje zejména na body 16. až 28. svého napadeného rozhodnutí, kde jsou vypořádány všechny námitky stěžovatele, které ve stížnostním řízení vznesl.

13. K údajnému zásahu do práva být slyšen pak účastník uvádí, že zatímco pro rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 205 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") je předepsáno veřejné zasedání, rozhodnutí o řádném opravném prostředku (tj. o stížností) zákon s touto formou soudního zasedání nespojuje (viz podle § 205 odst. 1 zákon o mezinárodní justiční spolupráci, případně též § 3 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve spojení s § 148 a § 240 trestního řádu). Pokud se stěžovatel v řádném opravném prostředku přesto domáhal konání veřejného zasedání, aby mohl prohlásit do protokolu před soudem, že nesouhlasí s výkonem uloženého trestu odnětí svobody v Polské republice, učinil tak zjevně z důvodu dosáhnout postupu předpokládaného v § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Je však nutno připomenout, že rozhodnutí podle § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci o nepředání osoby do vyžadujícího státu, prohlásí-li tato osoba před soudem do protokolu, že s výkonem trestu ve vyžadujícím státu nesouhlasí, je fakultativní alternativou, nikoliv obligatorním postupem, který by v případě takového prohlášení nastal. Stížnostním soudem musela být při posouzení relevance žádosti o osobní slyšení současně zohledněna skutečnost, že předmětem řízení bylo nejen rozhodnutí o předání stěžovatele k výkonu trestu, ale také rozhodnutí o předání jeho osoby k trestnímu stíhání. Ohledně rozhodnutí o předání k trestnímu stíhání by sice přicházel v úvahu obdobný, tentokrát již obligatorní, důvod pro nepředání podle § 205 odst. 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, avšak pouze v případě, že by vyžadující stát neposkytl řádné ujištění ve smyslu § 203 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Polská republika prostřednictvím Krajského soudu v Katovicích dostatečné ujištění poskytla, což bylo zohledněno již krajským soudem ve výroku jeho rozhodnutí. Neexistoval tedy ani tento důvod pro nepředání do Polské republiky a nevyvstal důvod pro konání veřejného zasedání.

14. Ústavní soud zaslal stěžovateli shora rekapitulovaná vyjádření k případné replice, čehož stěžovatel ve stanovené lhůtě využil. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud uvedl své důvody pro nenařízení veřejného zasedání až nyní v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti, neboť v napadeném usnesení tato skutečnost není přezkoumatelně odůvodněna. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že rozhodování o předání na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů nezakládá automaticky oprávnění obecných soudů v případě shledání podmínek pro předání na základě jednoho bez dalšího rozhodnout rovněž o předání na základě druhého evropského zatýkacího rozkazu. K tomuto však došlo ve stěžovatelově věci a stěžovatel tuto námitku uplatnil již ve své stížnosti proti usnesení krajského soudu, přičemž tato nebyla ze strany vrchního soudu přesvědčivě vypořádána. Každý evropský zatýkací rozkaz představuje samostatný titul a jako takový musí být samostatně přezkoumán. Soudy takto ve vztahu k jednomu z evropských zatýkacích rozkazů rezignovaly na samostatné posouzení splnění zákonných podmínek předání (případně splnění podmínek pro konání veřejného zasedání) a své rozhodnutí odůvodnily pouze odkazem na závěry učiněné v souvislosti s posuzováním druhého evropského zatýkacího rozkazu, čímž došlo k absenci řádného odůvodnění a takový postup zakládá protiústavní zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.*)

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

______________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2026

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

17. Stěžovatel namítá, že vrchní soud porušil jeho právo být slyšen, když nenařídil, v rozporu se stěžovatelovým návrhem, veřejné zasedání. Zároveň považuje napadené usnesení vrchního soudu za nepřezkoumatelné, jelikož námitky vznesené ve stížnosti považuje za nedostatečně vypořádané. Ústavní soud považuje obě tyto námitky za zjevně neopodstatněné.

18. Ústavní soud předně připomíná obecná východiska ústavního přezkumu případů, v nichž se uplatňuje evropské právo a ze kterých se podává, že čl. 4 Ústavy je třeba vykládat ve světle čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy tak, že povinností soudní moci (včetně Ústavního soudu) je v rámci poskytování ochrany základním právům a svobodám dbát na dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z evropského práva. Tato povinnost soudní moci představuje součást práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudní moc má tedy povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, přičemž porušení této povinnosti je Ústavním soudem považováno za porušení čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a 4 Ústavy, jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017 (N 148/86 SbNU 485), bod 71, nález sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. 11. 2019 (N 186/97 SbNU 31) či nález sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020 (N 233/103 SbNU 372)].

19. Institut evropského zatýkacího rozkazu, jehož se posuzovaná věc zásadně dotýká, byl do práva Evropské unie zaveden rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, (dále jen "rámcové rozhodnutí") jako významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie sloužící k provedení zásady vzájemnosti, která je stěžejním principem justiční spolupráce. Tradiční vydávání mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie bylo nahrazeno systémem předávání mezi soudními orgány členských států, a to ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. ve snaze odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici, znesnadňující volný pohyb rozsudků ve věcech trestních v rámci Evropské unie [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2388/07 ze dne 7. 2. 2008 či sp. zn. I. ÚS 2484/13 ze dne 9. 9. 2013 či nález ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 213/21 (N 14/110 SbNU 126)].

20. Rámcové rozhodnutí sice nemůže mít přímý účinek, z jeho závazné povahy lze však dovodit povinnost výkladu vnitrostátních předpisů konformního s rámcovým rozhodnutím tak, aby bylo dosaženo výsledku jím sledovaného [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (434/2006 Sb., N 93/41 SbNU 195) či nález ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 213/21 (N 14/110 SbNU 126)].

21. Ústavní soud tedy opakuje, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie. Z tohoto důvodu je případný přezkum rozhodnutí v trestních věcech vydaných soudy jiného členského státu do značné míry limitován, nikoliv však vyloučen (srov. body 8 a 12 preambule rámcového rozhodnutí). Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu tyto hranice stanovuje předně samotné rámcové rozhodnutí, které je provedeno v ustanovení § 205 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které vymezuje okolnosti, jež zakládají (obligatorně) či alespoň mohou zakládat (fakultativně) důvod pro nevyhovění vydanému evropskému zatýkacímu rozkazu [viz nález ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 213/21 (N 14/110 SbNU 126)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí zůstat výjimkou v rámci uplatňování systému předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím, jemuž dominuje uznávání založené na vzájemné důvěře. Právě uvedené ustanovení § 205 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, jeho interpretace a aplikace tvoří jádro posuzované věci.

22. V souladu se shora uvedenými premisami Ústavní soud k první námitce stěžovatele uvádí, že nenařízení veřejného zasedání stížnostním soudem nezakládá porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z kontextu předávacího řízení je zřejmé, že stěžovatel svým požadavkem na nařízení veřejného zasedání usiloval o naplnění podmínky podle § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, který zakotvuje jeden z fakultativních důvodů nepředání obviněného. Ten spočívá v následujících skutečnostech: obviněný má na území České republiky trvalý pobyt nebo obvyklé bydliště, evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem předání k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, jsou splněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí, kterým byl uložen takový trest nebo takové ochranné opatření na území České republiky, a konečně obviněný také před soudem do protokolu prohlásí, že nesouhlasí s výkonem tohoto trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státu. Stěžovatel tedy zjevně zamýšlel před soudem do protokolu prohlásit, že nesouhlasí s výkonem trestu ve vyžadujícím státu, tj. v Polské republice. Vrchní soud však k tomuto správně uvádí, že jde v případě § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci toliko o fakultativní důvod nepředání, což plyne již z návětí tohoto ustanovení, že osoba se do vyžadujícího státu nemusí předat.

23. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že nelze aprobovat rozhodnutí, které by svévolně vylučovalo fakultativní předání obviněného pouze na základě této fakultativnosti, byť podmínky by byly jinak naplněny. K tomuto však v posuzované věci nedošlo, neboť vrchní soud vysvětlil, proč k fakultativnímu nepředání nepřistoupil. Vrchní soud takto především zdůraznil, že při posouzení relevance žádosti o osobní slyšení musela být současně zohledněna skutečnost, že předmětem řízení bylo nejen rozhodnutí o předání stěžovatele k výkonu trestu, ale také rozhodnutí o předání jeho osoby k trestnímu stíhání. Ohledně rozhodnutí o předání k trestnímu stíhání by sice přicházel v úvahu obdobný, tentokrát již obligatorní důvod pro nepředání podle § 205 odst. 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, avšak pouze v případě, že by vyžadující stát neposkytl řádné ujištění ve smyslu § 203 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Polská republika však prostřednictvím Krajského soudu v Katovicích dostatečné ujištění poskytla, což bylo zohledněno již krajským soudem ve výroku jeho rozhodnutí. Ani tento důvod pro nepředání do Polské republiky proto nebyl dán a důvod pro konání veřejného zasedání nenastal.

24. Vrchní soud tedy zohlednil i předání stěžovatele k trestnímu stíhání v Polské republice, neboť nepředáním by nemohlo uvedené trestní stíhání podle polských procesních předpisů proběhnout, což je ostatně v souladu se shora deklarovaným účelem evropského zatýkacího rozkazu. Je tedy nutno vycházet z primárního pravidla, že předání představuje pravidlo, kdežto odmítnutí jeho výkonu musí být toliko výjimkou (která musí být vykládána naprosto restriktivně), jinak fakticky tato evropská právní úprava postrádá smysl (viz čl. 3 a čl. 4 rámcového rozhodnutí). Tuto skutečnost vrchní soud velmi podrobně vysvětluje v napadeném usnesení (viz body 19. a násl.) a zdůrazňuje ji i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud je tedy toho názoru, že vrchní soud rozhodl stran nenařízení veřejného zasedání (jehož účelem mělo být prohlášení stěžovatele ve smyslu § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci) způsobem, který nelze považovat za svévolný. Jeho postup byl naopak řádně odůvodněn, a to především ve smyslu naplnění závazků plynoucích z rámcového rozhodnutí.

25. Stěžovatel dále namítá nedostatečné vypořádání svých námitek uvedených ve své stížnosti proti usnesení krajského soudu, což dle jeho náhledu zakládá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení stížnostního soudu. Ani s touto námitkou se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Ústavní soud zejména podotýká, že stěžovatel vznesl ve své stížnosti prakticky totožné důvody, které uplatňoval již v řízení před krajským soudem. Tyto námitky byly vypořádány v usnesení krajského soudu, které je po doplnění dokazování velmi podrobné. Vrchní soud se s argumentací krajského soudu ztotožnil, a proto nebylo nutné požadovat po něm, aby celou obsáhlou argumentaci pouze zopakoval. Pro přezkoumatelnost jeho rozhodnutí postačí, jsou-li zřejmé argumentační linie, pro které nebylo možno stížnosti vyhovět. Vrchní soud námitky stěžovatele vypořádává dostatečně a argumentaci krajského soudu v určitých ohledech zpřehledňuje a upřesňuje. Ústavní soud tedy napadené usnesení vrchního soudu považuje i v tomto ohledu za přezkoumatelné, když jsou zcela seznatelné důvody, pro něž nebylo možno stížnosti stěžovatele vyhovět. Úkolem Ústavního soudu potom rozhodně není tyto obsáhlé důvody dále reprodukovat, takže v tomto ohledu odkazuje na obsah usnesení vrchního soudu, jakož i na usnesení krajského soudu, které však nyní napadeno nebylo.

26. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 8. 2025, č. j. 3 Nt 57/2023-1084, bylo pod bodem I. rozhodnuto, že se stěžovatel, státní občan Polské republiky, předává na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Čenstochové dne 23. 8. 2022, sp. zn. II KOP 46/22, do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Čenstochové ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. II K 64/12, který ve spojení s rozhodnutím Odvolacího soudu v Katovicích nabyl právní moci dne 15. 4. 2021, a to pro skutek spočívající v daňových deliktech. Týmž usnesením rozhodl krajský soud pod bodem II. o tom, že se stěžovatel podle § 205 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních předává do Polské republiky k trestnímu stíhání na podkladě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Katovicích dne 22. 11. 2023, sp. zn. XVI KOP 67/23, pro trestné činy daňové povahy.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, která byla nyní napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítnuta jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká vrchnímu soudu, že porušil stěžovatelovo právo být slyšen, když nenařídil ve věci veřejné zasedání, ačkoliv o něj stěžovatel žádal, a ke stěžovatelem uvedeným důvodům pro konání veřejného zasedání se nijak nevyjádřil. Stěžovatel ve veřejném zasedání chtěl uvést konkrétní důvody pro fakultativní nepředání stěžovatele do Polské republiky. Usnesení vrchního soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné.

6. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatel uvádí, že dle sdělení Vazební věznice v Ostravě uplyne zákonná lhůta pro předání stěžovatele do Polské republiky dne 16. 1. 2026. Při odkladu vykonatelnosti nedojde k ohrožení veřejného zájmu, neboť stěžovatel se až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti bude nacházet ve Vazební věznici Ostrava, stejně jako je tomu nyní. Došlo-li by v době rozhodování o ústavní stížnosti k předání stěžovatele do ciziny a následně by ústavní stížnost byla shledána důvodnou, vznikla by tím na straně stěžovatele nevratná újma a rozhodnutí Ústavního soudu by mělo toliko akademickou povahu.

7. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

8. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť stěžovatel se nachází v předávací vazbě a odkladem vykonatelnosti usnesení vrchního soudu se na této okolnosti nic nezmění. Stěžovatel tedy stále bude k dispozici pro úkony orgánů činných v trestním řízení. Odkladem vykonatelnosti nevznikne újma žádným třetím osobám. Naopak stěžovateli hrozí újma výrazná, neboť při (případném) úspěchu jeho ústavní stížnosti a vydání kasačního nálezu Ústavním soudem by již byl stěžovatel předán do Polské republiky a jeho případné navrácení zpět do České republiky by již bylo krajně nejisté. Případný kasační nález Ústavního soudu by tak již na postavení stěžovatele s největší pravděpodobností neměl faktický dopad.

9. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím výsledek řízení o ústavní stížnosti jakkoli předjímal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předseda senátu opraví v rozhodnutí kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.

2. Usnesením ze dne 21. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 72/26 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

3. Dne 6. 5. 2026 obdržel Ústavní soud k sp. zn. II. ÚS 72/26 přípis, v němž právní zástupce stěžovatele Ústavní soud upozornil, že ačkoliv zaslal v poslední den stanovené lhůty, tj. 10. 4. 2026, repliku k obdrženým vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení, tato replika nebyla v odmítavém usnesení Ústavního soudu zohledněna, když v bodě 14. usnesení bylo toliko uvedeno, že stěžovatel nevyužil svého práva repliky ve stanovené lhůtě.

4. Na základě uvedeného Ústavní soud zjistil, že v důsledku administrativního pochybení došlo k zaslání nesprávné, tj. nikoliv definitivní verze předmětného usnesení. Replika stěžovatele byla ve spise obsažena již dne 10. 4. 2026 a k rozhodnutí ve věci došlo až ke dni 21. 4. 2026. Ústavní soud byl tedy s jejím obsahem seznámen ke dni rozhodnutí a argumentace v ní obsažená byla zohledněna v odůvodnění.

5. Z uvedeného důvodu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ve věci je nutno vydat opravné usnesení, v němž bude rekapitulován text repliky stěžovatele, a to podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 a § 167 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu