II. ÚS 727/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Stěžovatel navrhuje, aby jeho věc byla projednána přednostně a mimo pořadí, neboť je nutno přihlédnout k jeho věku a zejména k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu. Stěžovatel trpí cukrovkou, dnou, vysokým krevním tlakem a ve výkonu trestu mu není umožněno dokončení kardiologického a neurologického vyšetření s nasazením účinné léčby. Dále stěžovatel trpí vyhřeznutím tříselné kýly a lékař mu doporučil operační řešení.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 34 T 130/2021, shledán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, pod bodem 2) přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku, pod bodem 3) - 4) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a pod body 5) - 6) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo uhradit poškozeným způsobenou škodu a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená A. Š. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel dopustil následujícím způsobem. Skutek uvedený pod bodem 1) výroku rozsudku okresního soudu měl spočívat v tom, že jako insolvenční správce dlužníka X (dále jen jako "dlužník"), řádně nevedl účetnictví dlužníka, čímž měl ohrozit majetková práva věřitelů, neboť nebylo možno zjistit majetek dlužníka uspokojit jeho věřitele a řádně vyměřit daně. Skutek pod bodem 2) spočíval v tom, že stěžovatel poté, co byl zproštěn funkce insolvenčního správce dlužníka a bylo mu uloženo, aby informoval nového insolvenčního správce (dále jen jako "nový insolvenční správce") o své dosavadní činnosti a předal mu všechny doklady související s výkonem funkce, tento pokyn insolvenčního soudu nesplnil, kvůli čemuž doposud nedošlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka a jeho věřitelů. Pod bodem 3) byl stěžovatel uznán vinným, že jako jednatel obchodní společnosti Y, si ze složených finančních prostředků, které do jeho úschovy složili kupující M. P. a K. P., neoprávněně ponechal 250.000 Kč, ačkoli věděl, že podle smlouvy o úschově mu nevznikl nárok na odměnu, když prodej nemovitosti nezařídil. Pod bodem 4) byl stěžovatel uznán vinným, že po obdržení výzvy nového insolvenčního správce a opětovném vyzvání Krajským soudem v Brně k předání všech dokladů souvisejících s výkonem jeho funkce, včetně výtěžku ze zpeněžení majetkové podstaty, nijak nereagoval a novému insolvenčnímu správci nevydal částku ve výši 971.742 Kč, kterou jako insolvenční správce získal v průběhu insolvenčního řízení do majetkové podstaty dlužníka. S těmito finančními prostředky následně naložil neznámým způsobem. Pod bodem 5) byl uznán vinným, že podvedl A. Š., na které pod záminkou půjčky vylákal 700.000 Kč, ačkoli věděl, že je ve stanovené době a plné výši nevrátí. Pod bodem 6) výroku rozsudku okresního soudu mu bylo kladeno za vinu, že na poškozené A. Š. podvodně vylákal pod záminkou další půjčky ve výši 60.000 Kč.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, odvolání v neprospěch stěžovatele podal i státní zástupce. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") o podaných odvoláních rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 6 To 3/2024, následovně. Pod bodem I. z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině pod bodem 1) a v rozsahu zrušení věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Pod bodem II. z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 3) a 4), ve výroku o trestu a náhradě škody ohledně poškozených manželů P. Zároveň sám podle § 259 odst. 3 a 4 trestního řádu rozhodl tak, že ohledně uvedených dvou skutků označených jako body 1) a 2) stěžovatele uznal vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za tento zločin a za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený výrok o vině pod body 2), 5) a 6) nezměněn, stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozeným manželům P. způsobenou škodu ve výši 250 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

6. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá neúplné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nerozhodl o návrhu stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Stěžovatel dále namítá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, a to u všech souzených skutků. Stěžovatel následně rozporuje učiněná skutková zjištění. Takto stěžovatel uvádí, že účetnictví dlužníka bylo uloženo v provozovně dlužníka, který bez vědomí stěžovatele účetní dokumentaci zničil, a tudíž nebylo možno ji předat novému insolvenčnímu správci. Dále stěžovatel namítá, že si neponechal bez právního důvodu částku 250.000 Kč náležející manželům P., nýbrž tato částka představovala odměnu za provedené právní úkony a provizi. Stěžovatel dále poukazuje ve vztahu ke skutku pod bodem 4) rozsudku okresního soudu, kde bylo stěžovateli kladeno za vinu, že nepředal novému insolvenčnímu správci finanční prostředky ze zpeněžení majetkové podstaty ve výši nejméně 1.554.488.60 Kč, že orgány činné v trestním řízení v tomto případě nedůvodně neakceptovaly institut započtení. Insolvenční soud ani nový insolvenční správce se nevypořádaly s prokazatelnými pohledávkami stěžovatele za majetkovou podstatou, na základě kterých bylo uvedené započtení provedeno. Ve vztahu ke skutkům pod body 5) a 6) rozsudku okresního soudu pak stěžovatel namítá, že soudy nestanovily přesně škodu, která měla poškozené A. Š. vzniknout. Stěžovatel uzavírá, že v jeho věci tedy nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a tudíž měla být uplatněna zásada in dubio pro reo.

9. Stěžovatel dále namítá, že v jeho věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, neboť se domnívá, že nový insolvenční správce i poškozená A. Š. měli uplatnit své nároky v režimu občanského soudního řízení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a předestírá svou vlastní verzi skutkového děje. Stěžovatel tytéž námitky uplatnil již v rámci odvolacího řízení i v řízení před dovolacím soudem. Nyní tedy znovu polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a domáhá se revize skutkového děje. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů nebo odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).

13. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat nebo přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv je stěžovatel jiného názoru. Dokazování bylo podle názoru Ústavního soudu provedeno v dostatečném rozsahu, který byl pro posouzení viny stěžovatele nezbytný a nastolený skutkový stav odpovídá provedenému dokazování. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové námitky stěžovatele.

14. Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit námitce stěžovatele stran absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. Ve věci stěžovatele však o takovém hraničním případu hovořit nelze, neboť se trestné činnosti dopustil zejména jako osoba práva znalá, a to jednáním úmyslným, zčásti opakovaným a rozsáhlým.

15. Stěžovatel dále uvedl u spáchaných skutků, že neměl být odsouzen z důvodu, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán, a měl být tedy uplatněn princip in dubio pro reo. K tomuto Ústavní soud dodává, že obsahem pravidla in dubio pro reo je, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) ze dne 12. 1. 2009 nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) ze dne 5. 3. 2010]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. K tomuto však ve věci stěžovatele zjevně nedošlo, když soudy jednoznačně dospěly k závěru, že skutkový děj se odehrál tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku okresního soudu.

16. Konečně důvodná není ani námitka brojící proti postupu Nejvyššího soudu, jenž nerozhodl o návrhu stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí, který byl součástí dovolání. Nejvyšší soud skutečně v napadeném rozhodnutí pominul návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí, avšak vzhledem ke skutečnosti, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265 trestního řádu a nadto bylo o dovolání rozhodnuto v přiměřené době jednotek měsíců, nelze považovat postup Nejvyššího soudu za rozporný s právem stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti spěšně v souladu s požadavkem stěžovatele na přednostní projednání.

18. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu