Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené Mgr. Jiřím Rejlem, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2025 č. j. 1 Ads 252/2024-37 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. srpna 2024 č. j. 32 Ad 7/2022-163, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2024 č. j. 32 Ad 7/2022-173, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 9. 3. 2022 č. j. X zamítla námitky stěžovatelky v její věci nepřiznání invalidního důchodu. Podle vedlejší účastnice sice ke dni rozhodnutí stěžovatelce poklesla pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pro onemocnění psoriatickou artritidou, avšak nikoli v rozsahu odpovídajícímu některému stupni invalidity.
3. Žalobu stěžovatelky poté zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. K námitkám stěžovatelky o nedostatečném posouzení jejího zdravotního stavu posudkovou komisí nechal krajský soud provést v řízení další tři posudky jiných posudkových komisí a znalecký posudek. Všechny tyto odborné podklady se shodují, že stěžovatelka netrpí žádným onemocněním, které by odpovídalo nějakému stupni invalidity. Stěžovatelka v podstatě vychází ze závěrů svého ošetřujícího lékaře, revmatologa, který v jedné lékařské zprávě uvedl, že fyzické zatížení stěžovatelky není možné. Tento lékař však nemá náležitou specializaci k určení, zda je stěžovatelka invalidní. Toto odborné hodnocení náleží podle zákona jen posudkovým komisím. Závěry čtyř posudkových komisí a znaleckého posudku krajský soud označil za srozumitelné a přezkoumatelné. Jde také o stav ke dni rozhodnutí vedlejší účastnice, a proto nebylo možné přihlédnout k případným pozdějším změnám zdravotního stavu.
4. Kasační stížnost stěžovatelky odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost. Stěžovatelka pouze polemizovala s lékařskými závěry provedených posudků s akcentem na vyjádření svého ošetřujícího lékaře. Úkolem soudu je však hodnotit jen jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost odborných závěrů při hodnocení zdravotního stavu u pracovní neschopnosti. Judikatura rovněž přiznává specifické, výsadní postavení posudkovým komisím. Touto kompetencí ošetřující lékař stěžovatelky nedisponuje. Krajský soud se tedy nedopustil žádného zásadního pochybení a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že ustanovená znalkyně nesplnila jí uložený znalecký úkol, tedy nevypořádala se s odbornými vyjádřeními ošetřujícího lékaře stěžovatelky, že u ní není možné fyzické pracovní zatížení. Není ani zřejmé, zda znalkyně vůbec měla k dispozici lékařské zprávy. Z nich se též podává, že onemocnění stěžovatelky nebylo v remisi, jak tvrdila znalkyně. Je z nich evidentní, že stěžovatelka má nadále onemocnění více kloubů, rozsah nemoci se nemění a že stěžovatelka není schopná pracovat. Ani s tím se znalkyně nevypořádala. Znalkyně rovněž dříve působila v jedné z posudkových komisí, což vylučuje nestrannost jejích závěrů.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelka brojí proti posouzení svého zdravotního stavu pro účely určení rozsahu pracovní neschopnosti. Napadená rozhodnutí spočívají na závěru, že tato kompetence náleží především posudkovým komisím a soud přihlíží pouze k tomu, zda jsou odborné závěry jednoznačné, určité, úplné a přesvědčivé. Tento základní předpoklad vyplývá z ustálené rozhodovací praxe správních soudů a ustáleně jej respektuje také Ústavní soud (srov. např. bod 17 usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2854/23 a další rozhodnutí tam odkazovaná). Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na vady učiněných odborných závěrů s tím, že se nevypořádaly se závěry jejího ošetřujícího lékaře. Podle Ústavního soudu však správní soudy na tato tvrzení adekvátně reagovaly.
9. Krajský soud k těmto námitkám v řízení o žalobě nechal provést další tři posudky od jiných posudkových komisí a jeden znalecký posudek. Rovněž poukázal na to, že stěžovatelka ve svém přesvědčení o vadách těchto shodně vyznívajících odborných podkladů vychází z izolovaného tvrzení svého ošetřujícího lékaře a jeho či svých subjektivních pocitů o povaze a vývoji jejího onemocnění. Ty s ohledem na nedostatečnou specializaci ošetřujícího lékaře pro hodnocení pracovní neschopnosti a rozsah provedeného dokazování ve prospěch opačných závěrů nejsou samy o sobě relevantní, a proto není důvod k jinak srozumitelným a přezkoumatelným závěrům posudkových komisí nepřihlížet. Nejvyšší správní soud pak neshledal relevantní pochybení v takovém hodnocení, protože odpovídá ustáleně judikatuře v této problematice. Ústavní soud závěry správních soudů považuje za logické a reagující věcně na podstatu námitek stěžovatelky a všechny rozhodné aspekty věci.
10. Pro Ústavní soud je klíčové, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále vychází především z jednotlivých tvrzení či izolovaných citací závěrů svého ošetřujícího lékaře, který však požadovanou specializaci nemá. Stěžovatelka rovněž odkazuje na některé závěry učiněné po vydání rozhodnutí vedlejší účastnice (lékařská zpráva ze dne 10. 1. 2023, operace ze dne 3. 5. 2023). Správní soudy přitom daly zřetelně v napadených rozhodnutích najevo, že k těmto závěrům nelze z legitimních důvodů přihlížet.
11. Lze-li snad chápat tvrzení stěžovatelky o možném dřívějším působení znalkyně u jedné z posudkových komisí jako námitku podjatosti znalkyně, je třeba uvést, že tuto námitku stěžovatelka vznesla až v řízení o kasační stížnosti. Nepřihlédl-li k ní Nejvyšší správní soud jako k zásadní vadě ve smyslu přesahu vlastních zájmů stěžovatelky podle § 104a soudního řádu správního při hodnocení nepřijatelnosti kasační stížnosti, jde o postup z ústavně právního hlediska obhajitelný.
12. Stěžovatelka totiž sice odkazuje na některá pochybení znaleckého posudku, ale nijak nereflektuje závěry dřívějších hodnocení posudkových komisí. Případná podjatost znalkyně by s ohledem na jinak vypořádanou argumentaci stěžovatelky neměla žádný vliv na výsledek věci. I bez znaleckého posudku by ve prospěch rozhodnutí vedlejší účastnice svědčily jednoznačné závěry čtyř různých posudkových komisí a naproti nim by stála argumentace stěžovatelky podpořená tvrzením jejího ošetřujícího lékaře bez patřičné odborné specializace. Související argumentace stěžovatelky proto s ohledem na další proběhlé dokazování postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. Ve srovnání s nimi lze napadená rozhodnutí označit za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu