Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Martina Poláška, zastoupeného JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou, sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 126 EXE 1830/2024-67 ze dne 30. 1. 2025 a příkazu soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava, Mgr. Petra Porostlého, č. j. 230 EX 1456/24-70 ze dne 21. 10. 2024, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově a soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava, Mgr. Petra Porostlého, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Depos Horní Suchá, a. s., sídlem Solecká 1321/1, Horní Suchá, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově ("okresní soud") pověřil k návrhu vedlejší účastnice řízení dne 9. 9. 2024 soudního exekutora Mgr. Petra Porostlého, Exekutorský úřad Ostrava ("soudní exekutor"), vedením exekuce k vymáhání pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 462 785 Kč s příslušenstvím, a dále k vymáhání nákladů předcházejícího řízení podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 Cm 2/2023-54 ze dne 17. 8. 2023 a vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 246/2023-107 ze dne 10. 7. 2024, nákladů vedlejší účastnice v exekučním řízení a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.
2. Napadeným příkazem soudní exekutor uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 347 996 Kč včetně DPH a náklady vedlejší účastnice řízení ve výši 22 170 Kč.
3. K námitkám stěžovatele ve věci rozhodoval okresní soud, který napadeným usnesením příkaz soudního exekutora potvrdil.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod ("Listina"), jakož i ústavních principů zakotvených v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
5. Stěžovatel má za to, že okresní soud postupoval v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 968/24 ze dne 26. 9. 2024). Vymezuje se vůči závěru soudního exekutora, jenž plnění poskytnuté pojišťovnou neposoudil jako dobrovolné plnění ve smyslu § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád ("exekuční řád"). Okresnímu soudu dále vytýká, že se nezabýval námitkami směřujícími proti oprávněnosti a zákonnosti samotného exekučního příkazu. V neposlední řadě zdůrazňuje, že se okresní soud nevypořádal ani s námitkou rozporu přiznaných nákladů exekuce s dobrými mravy.
Splnění podmínek řízení
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Vlastní posouzení
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení a její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by tak musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a napadené výroky o nákladech řízení ruší výjimečně. Není tedy oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 769/23 ze dne 6. 9. 2023, bod 8).
8. V nyní posuzovaném případě stěžovatel rozporuje stanovenou výši nákladů exekuce. Znovu opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v námitkách k napadenému příkazu soudního exekutora. Podle Ústavního soudu však napadená rozhodnutí exekučního soudu i soudního exekutora z pohledu výše popsaného ústavněprávního standardu obstojí.
9. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce, aprobovaného okresním soudem, dostatečně vyplývá, proč soudní exekutor nepovažoval plnění poskytnuté pojišťovnou za dobrovolné plnění ve smyslu exekučního řádu. Zdůraznil, že k poukázání plnění na účet soudního exekutora došlo až v okamžiku, kdy na základě exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky na danou pohledávku dopadalo nařízené majetkové inhibitorium. Částku ve výši 2 107 197 Kč poskytnutou pojišťovnou proto soudní exekutor označil za plnění vymožené na základě exekučního příkazu v důsledku předčasného plnění pochybením dlužníka stěžovatele. Tento závěr nepovažuje Ústavní soud za extrémní či vybočující ze standardů právního výkladu, a tedy představující protiústavní interpretační libovůli. Stěžovateli byla výzva ke splnění vymáhané povinnosti doručena dne 18. 9. 2024 a 30denní lhůta k dobrovolnému splnění mu uplynula dne 18. 10. 2024. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel byl soudním exekutorem se shora uvedenými skutečnostmi seznámen dne 9. 10. 2024, kdy stěžovatel sdělil, že pohledávku v plné výši dobrovolně uhradí v rámci běžící lhůty, což však neučinil. Soudní exekutor nepochybil, uzavřel-li, že stěžovatel dobrovolně uhradil pouze částku 350 000 Kč, k čemuž následně přihlédl při stanovení nákladů exekuce (srov. napadený příkaz, s. 2-3). Z těchto důvodů nemohla obstát ani námitka týkající se tvrzeného rozporu přiznaných nákladů exekuce s dobrými mravy. Cokoliv protiústavního neshledává Ústavní soud ani na závěru, že pojistné plnění je pohledávkou, kterou lze - tak jako v nyní posuzovaném případě - exekučně vymáhat.
10. Ústavní soud závěrem uvádí, že napadené rozhodnutí okresního soudu mohlo být jistě odůvodněno pečlivěji a podrobněji, z ústavněprávního hlediska však ve spojení s příkazem soudního exekutora ze shora vyložených důvodů obstojí.
11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu