II. ÚS 774/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby vedlejšího účastníka proti stěžovateli o zaplacení 8 540 Kč s příslušenstvím bylo v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen „okresní soud“) rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku částku 8 540 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 15. 9. 2020 do zaplacení (výrok I.), v části, ve které se vedlejší účastník domáhal po žalovaném zaplacení 1,75 % úroku z prodlení z částky 8 540 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 20 602 Kč (výrok III.).

3. Předmětem řízení byl nárok vedlejšího účastníka na zaplacení 8 540 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud na základě provedeného dokazování shledal, že vedlejší účastník zaslal ze svého soukromého účtu na účet stěžovatele (a dalších zaměstnanců obchodní společnosti X) dne 17. 5. 2017 částku 8 540 Kč s poznámkou „záloha na mzdu 04/17“, a to za tím účelem, aby zaměstnanci obchodní společnosti X, v době určité nejistoty, kdy nebylo zřejmé, kdo je jednatelem společnosti a zda zaměstnancům budou vyplaceny mzdy za duben 2017, byli v případě nevyplacení mezd dočasně zajištěni. Následně však zaměstnancům byly uvedené mzdy vyplaceny v celém rozsahu, proto vedlejší účastník požadoval po zaměstnancích zálohy zpět. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil s tím, že poskytnutá záloha ve skutečnosti představovala dar ze strany vedlejšího účastníka a není tak povinen tuto částku vedlejšímu účastníku vracet. Okresní soud po posouzení věci stěžovateli nepřisvědčil a uzavřel, že šlo o bezdůvodné obohacení.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně poukazuje na to, že okresnímu soudu předložil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 3. 2024 č. j. 116 C 3/2020-87 s tím, že jde o obdobný případ jiného bývalého zaměstnance obchodní společnosti X, ve kterém soud žalobu zamítl a rozhodl, že šlo o dar. Skutečnost, že žalovaná částka byla darem, vyplývá i ze sporů vedených u okresního soudu pod sp. zn. 126 C 21/2019 či u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 108 C 25/2019, kde bylo prokázáno, že vedlejší účastník v procesním postavení svědka vypověděl, že zaměstnancům řekl, že zaslané peníze (záloha na mzdu) jsou finanční výpomocí a že tuto platbu nemají řešit. Dále stěžovatel uvádí, že naopak rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 11. 2024 č. j. 4 C 73/2020-365 bylo v jiné obdobné věci rozhodnuto, že šlo o bezdůvodné obohacení. Z toho vyvozuje, že fakticky tytéž věci jsou rozhodovány odlišně, což považuje za extrémní pochybení okresního soudu. Má za to, že ač jde o bagatelní spor, jde o extrémní pochybení okresního soudu přivozující zřetelný zásah do jeho základních práv, neboť okresní soud nijak nevysvětlil, proč rozhodl jinak než Okresní soud ve Frýdku Místku ve věci sp. zn. 116 C 3/2020. Je toho mínění, že napadený rozsudek nebyl řádně odůvodněn, resp. že z odůvodnění není zřejmé, o co konkrétně okresní soud své rozhodnutí opřel. Zdůrazňuje, že na základě sdělení vedlejšího účastníka nabyl přesvědčení, že dané peníze nemusí vracet a jsou určeny jako dar pro něj. Výpovědi svědků Petra Chorého, Jiřího Dlabaji a Radka Tobolky jsou podle něj účelové a jde o osoby, které straní vedlejšímu účastníku.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Z hlediska nyní posuzované věci především nelze pominout, že předmětem řízení byla částka 8 540 Kč, což znamená, že proti napadenému rozhodnutí okresního soudu nebylo přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. III. ÚS 200/05 či ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 502/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení ze dne 6. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 697/09, ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1066/08 aj.).

8. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo způsobilé zapříčinit porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, neshledal. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně a srozumitelně vysvětlil, že zásadním bylo vyhodnocení toho, jaký charakter mělo plnění, které vedlejší účastník poskytl ze svého soukromého účtu stěžovateli (a dalším zaměstnancům obchodní společnosti X). Po posouzení věci dospěl okresní soud k závěru (i při vědomí stěžovatelem zmiňovaných soudních rozhodnutí, kterými byla v obdobných případech jiných zaměstnanců obchodní společnosti X, rozhodnuto, že šlo o dar), částka poskytnutá stěžovateli nemohla představovat plnění na základě daru, neboť prokazatelně nedošlo k uzavření darovací smlouvy mezi ním a vedlejším účastníkem, přičemž zdůraznil, že i za předpokladu, že by bylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník zaměstnancům řekl, že zaslané peníze jsou finanční výpomocí a že tuto platbu nemají řešit, na právním hodnocení věci by se nic nezměnilo, neboť ani tehdy by nešlo o darovací smlouvu. K tomu podotkl, že svědci vypovídali o poskytnutých platbách nejednotně, bylo však prokázáno, že vedlejší účastník ze svého soukromého účtu odeslal platby výslovně označené jako „záloha na mzdu 04/17“, a to jednak většímu počtu zaměstnancům obchodní společnosti X, včetně stěžovatele, ale také svému bratrovi Ing. Radimu Krejčímu a dokonce i sám sobě, z čehož plyne, že nemohlo jít o darovací smlouvu.

9. Na základě uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru okresního soudu, že je zřejmé, že dostali-li zaměstnanci obchodní společnosti X, posléze zaplacenou „standardní“ mzdu od svého zaměstnavatele za měsíc duben 2017, odpadl právní důvod pro poskytnutí částky ze strany vedlejšího účastníka coby zálohy mzdy a zaměstnanci, jimž taková částka byla na účet zaslána, byli povinni ji vedlejšímu účastníku vrátit. 10. Namítá-li stěžovatel, že tytéž věci jsou rozhodovány odlišně, Ústavní soud s ohledem na svou ustálenou judikaturu uvádí, že ani ve skutkově podobných věcech není vyloučeno odchýlení se soudu od předchozího rozhodnutí, zejména nejde-li o ustálenou judikaturu obecných soudů, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit [srov. nález ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259)]. Této povinnosti podle názoru Ústavního soudu okresní soud v napadeném rozhodnutí dostál.

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu