II. ÚS 781/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka je fyzickou osobou podnikající. V rozhodčím řízení iniciovaném vedlejší účastnicí vydal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (rozhodčí soud) rozhodčí nález sp. zn. Rsp 334/22 ze dne 20. března 2023 a uložil jím stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici 76 185,38 Kč s příslušenstvím.

2. Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení tohoto rozhodčího nálezu. Argumentovala, že rozhodčí soud neměl pravomoc ve věci rozhodovat, neboť rámcová smlouva o odběru pohonných hmot, která obsahovala rozhodčí doložku, stěžovatelku nezavazuje. Smlouvu uzavřel Vlastimil Strašík, o němž stěžovatelka tvrdila, že není jejím zaměstnancem a ani za ni nebyl oprávněn jednat.

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení rozhodčího nálezu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Z provedeného dokazování městský soud zjistil, že stěžovatelka se jako podnikatelka označuje jako V & J DOPRAVA, případně V & J DOPRAVA ZEMNÍ PRÁCE, tedy zjevně označením Vlastimil a Jana DOPRAVA. Jedinou osobou, kterou označovala stěžovatelka na svých webových stránkách jako osobu styčnou, tedy dodavatele poptávaných služeb, byl právě Vlastimil Strašík. Tuto osobu stěžovatelka dokonce označovala nejen jménem a pozicí (dodavatele), ale dokonce i vizuálem. Na webových stránkách byla jediná fotografie osoby, a to právě Vlastimila Strašíka. Z toho soud uzavřel, že Vlastimil Strašík byl odpovědným zástupcem stěžovatelky a fakticky vedl její podnikání. Na situaci tak dopadá právní úprava zastoupení podnikatele podle § 430 občanského zákoníku, případně § 431 občanského zákoníku. Stěžovatelčinu obranu, že pan Strašík nebyl oprávněn za ni jednat, vnímal soud jako účelovou a neopodstatněnou. K závěru, že stěžovatelku rozhodčí doložka zavazuje, dospěl městský soud i při posouzení skutkového stavu podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka nechala pana Strašíka vystupovat jako svého zástupce, jeho jednání znala a ani následně proti němu nic nenamítala.

4. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud se ztotožnil s právním závěrem rozsudku městského soudu, že rozhodčí doložka, kterou za stěžovatelku sjednal Vlastimil Strašík, stěžovatelku zavazuje, že jsou naplněny všechny znaky § 444 odst. 1 občanského zákoníku.

5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání považoval zčásti za vadné a zčásti za nepřípustné. Vada spočívala v tom, že v jedné části dovolání sice rozsudku vrchního soudu vytýkala, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 ze dne 24. února 2021 "při hodnocení zavinění či vyvolání domněnky zastoupení žalobkyní", avšak neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, na níž by rozsudek vrchního soudu závisel a při jejímž řešení by se vrchní soud odchýlil od citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Ve zbylém rozsahu měl Nejvyšší soud dovolání za nepřípustné. Na otázce, zda byla pro zastoupení Vlastimilem Strašíkem, který měl stěžovatelku zastupovat v různých věcech a opakovaně, třeba písemná plná moc, nebyl rozsudek vrchního soudu založen, a proto nemohlo být pro její řešení dovolání přípustné. Námitkami, že městský soud neposkytl stěžovatelce dodatečnou lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů a že rozsudek vrchního soudu je nepřezkoumatelný, stěžovatelka podle Nejvyššího soudu uplatnila námitky jiných vad řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu a dovolání tak nemohlo být přípustné pro řešení těchto námitek.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudům vytýká, že jejich rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že řádně neposoudil přípustnost jejího dovolání. Konečně pak soudům stěžovatelka vytýká, že jejich rozhodnutí byla překvapivá a byla vydána v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, je včasná a přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

8. Namítá-li stěžovatelka, že napadená rozhodnutí pro ni byla překvapivá, nemůže jí Ústavní soud přisvědčit. Zákaz překvapivých rozhodnutí jakožto součást práva na soudní ochranu chrání možnost účastníků soudního řízení účinně předkládat argumenty a navrhovat důkazy. Rozhodnutí je překvapivé, vyjde-li soud z právního hodnocení, jež účastníci nemohli předvídat, či například z důkazů, které nebyly v řízení řádně provedeny. V takové situaci účastník řízení nemůže účinně argumentovat, neboť neví, jaké skutkové a právní okolnosti jsou pro rozhodování soudu relevantní. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Soudní rozhodnutí snad mohla být pro stěžovatelku překvapivá v obecném významu tohoto slova, tedy že si patrně od soudního řízení slibovala jiný výsledek. Městský soud i vrchní soud však vyšly z obdobných skutkových zjištění a právních úvah jako předsednictvo rozhodčího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2022. Tedy již před podáním návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stěžovatelka věděla, jaké skutkové a právní úvahy budou relevantní při posuzování otázky, zda ji zavazuje rozhodčí doložka.

9. Ústavní soud posoudil text stěžovatelčina dovolání přiložený k ústavní stížnosti. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka neformulovala žádnou právní otázku, kterou by vrchní soud vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, na který stěžovatelka odkázala. Žádná otázka se nepodává ani při posouzení dovolání jako celku. Měl-li Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu za vadné, neporušil tím stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva.

10. Obdobně, neshledal-li Nejvyšší soud dovolání přípustným pro řešení otázky formy plné moci, neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva, neboť na této otázce rozsudek vrchního soudu skutečně nebyl založen.

11. Naproti tomu Ústavní soud nesdílí názor Nejvyššího soudu, že by námitkou ohledně neposkytnutí dodatečné lhůty k doplnění tvrzení a důkazů stěžovatelka namítala pouze jiné vady řízení.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uznal, že dovolání je určeno pouze pro řešení právních otázek. Neslouží tedy k polemice se skutkovým stavem či k nápravě jiných vad řízení. Avšak, označí-li Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání za polemiku se skutkovým stavem, či námitku jiné vady v řízení, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, dopouští se tím odepření přístupu k soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2722/22 ze dne 11. října 2023).

13. Stěžovatelka sice výslovně neformulovala konkrétní otázku v podobě jediné tázací věty, nicméně z textu dovolání je zřejmé, že tvrdila rozpor rozsudku vrchního soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2189/2019 ze dne 21. října 2020, z něhož dovozovala, že účastník řízení má nárok na poskytnutí lhůty. Z příslušné pasáže dovolání je tak zřejmé, že stěžovatelka předložila otázku, zda soud musí vyhovět žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a důkazů. Pokud by takové argumentaci vrchní soud přisvědčil, musel by rozsudek městského soudu zrušit. Řešení této otázky tak zjevně mělo vliv na výrok rozsudku městského soudu, a proto je třeba uzavřít, že rozsudek vrchního soudu závisí na posouzení této právní otázky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 ze dne 24. června 2015 nebo sp. zn. 24 Cdo 2723/2021 ze dne 19. října 2021).

14. Ústavní soud při posuzování uvedené vady vycházel z toho, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky vedoucí k ochraně materiální podstaty jejích základních práv nikterak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. 5. 2024, bod 34).

15. Nejvyšší soud tedy sice měl posoudit přípustnost dovolání pro řešení uvedené otázky, avšak z okolností je zřejmé, že kdyby tak učinil, dovolání by přípustným neshledal. Stěžovatelčina argumentace totiž byla založena na nepochopení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2189/2019. Nejvyšší soud rozhodoval v situaci, kdy vyšlo najevo, že účastník řízení požádal o prodloužení soudcovské lhůty poskytnuté podle § 118b odst. 1 občanského soudního řádu, avšak v důsledku administrativní chyby u soudu nebyla tato žádost založena do spisu a soud o ní nerozhodl a pozdější vyjádření účastníka učiněné v navrhované lhůtě považoval za opožděné. Uvedl-li Nejvyšší soud, že žádost účastníka o prodloužení lhůty nelze pominout, nemyslel tím, že má být takové žádosti vždy vyhověno, jak dovozuje stěžovatelka, nýbrž že o ní má být výslovně rozhodnuto. K tomu však v nynější věci došlo, neboť městský soud stěžovatelčinu žádost zamítl a vysvětlil, že má být rozhodnuto během jediného jednání. Stěžovatelka ostatně ani v dovolání ani v ústavní stížnosti netvrdila, jaká konkrétní nová tvrzení či jaké nové důkazní návrhy mínila učinit a jaký vliv by to mělo na výsledek řízení.

16. Dovolání bylo odmítnuto zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Toto rozhodnutí tudíž nebrání posouzení ústavní stížnosti proti rozsudkům vrchního a městského soudu. Stěžovatelka se ve vztahu k nim dovolávala extrémního rozporu mezi tím, co vyšlo v řízení najevo, a výsledkem řízení. Takový extrémní rozpor však Ústavní soud neshledal.

17. Soudy dospěly k závěru, že pan Strašík jednal jako osoba, kterou stěžovatelka pověřila určitou činností v rámci svého podnikání. Vyšly z toho, že pan Strašík měl k dispozici razítko stěžovatelky, že název, pod nímž stěžovatelka podniká, obsahuje vedle stěžovatelčiny iniciály rovněž iniciálu pana Strašíka, a rovněž z obsahu webových stránek stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky, že pan Strašík jednal bez jejího vědomí, stejně jako si bez jejího vědomí opatřil razítko a nechal vytvořit webové stránky, měly soudy za nevěrohodné, a to i proto, že stěžovatelka nepodnikla žádné kroky v návaznosti na to, že se nejpozději z rozhodnutí představenstva rozhodčího soudu v roce 2022 dozvěděla, že pan Strašík za ni jednal, používal u toho její razítko a jeho fotografie je na jediných webových stránkách stěžovatelčina podnikání. Závěr, že rozhodčí doložka stěžovatelku zavazuje, z ústavního hlediska obstojí.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. dubna 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu