II. ÚS 816/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití § 332 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vykoná zbytek ze souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 224 dnů z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. 4 T 237/2017, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 67 To 320/2019, a zbytek trestu odnětí svobody v trvání 693 dnů z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 19 T 114/2019, ve znění rozsudku městského soudu ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. 7 To 30/2020, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením obvodního soudu ze dne 8. 1. 2021 sp. zn. 1 PP 67/2020, ve znění usnesení městského soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. 67 To 74/2021, a to za současného stanovení zkušební doby v trvání čtyř let, dohledu probačního úředníka a přijetí záruky spolku Napověz za dovršení jeho nápravy.

3. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zavdal příčinu pro nařízení výkonu zbytku shora specifikovaných trestů, neboť ve zkušební době podmíněného propuštění spáchal další trestnou činnost (dokonce čtyři trestné činy), a to mimo jiné i násilného charakteru, tedy nevedl řádný život. Soud přitom na straně stěžovatele neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly ponechání podmíněného propuštění v platnosti. Zdůraznil, že stěžovatel se úmyslné trestné činnosti dopustil opakovaně, navíc při úvahách o možných alternativních opatřeních zohlednil skutečnost, že již při rozhodnutí o podmíněném propuštění byla stanovena relativně dlouhá zkušební doba za současného přijetí záruky spolku Napověz, a vyslovení dohledu, avšak ani tato kombinovaná opatření nepřiměla stěžovatele k vedení řádného života. Obvodní soud zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku k objasnění aktuálního zdravotního stavu stěžovatele s tím, že jakékoli závěry znaleckého zkoumání by nemohly zvrátit závažná zjištění vyplývající z provedeného dokazování a že navíc v daném řízení není ani možné stěžovateli ochranné léčení uložit. Stejně tak zamítl návrh na výslech rodinných příslušníků stěžovatele směřující k vyjádření podpory a zázemí pro případ, kdy by mu nebyl výkon trestu odnětí svobody nařízen. Obvodní soud jejich příslib bydlení a zaměstnání nepovažoval za dostatečnou záruku, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel spolu s nimi ve zkušební době žil a pro nevlastního otce pracoval, stejně se ale trestné činnosti dále dopouštěl. S ohledem na opakované neúspěšné pokusy o léčení stěžovatele pak soud nepovažoval za dostatečnou záruku ochrany společnosti a veřejného pořádku ani jakékoliv opatření spočívající toliko v léčbě závislosti stěžovatele ani nahrazení výkonu trestu přiměřenými omezeními "simulujícími trest domácího vězení" (sic! - přesněji uložení, aby se zdržoval ve zkušební době v určeném obydlí nebo jeho části), a to i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel ve zkušební době trestnou činnost páchal mimo jiné i v domácím prostředí.

4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu byla napadeným usnesením městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že příslušné soudy při svém rozhodování poukázaly pouze na excesy, kterých se dopouštěl, přičemž ignorovaly, že k excesům došlo (ne-li zcela, tak z podstatné části) v důsledku jeho duševního stavu, který vede k nekontrolovatelným reakcím. Znovu zdůrazňuje, že se léčí patnáct let na psychiatrii, několikrát byl hospitalizován na různých psychiatrických klinikách, musí pravidelně užívat léky, neumí zvládat stres, alkohol odbrzdí zábrany a on se dopustí protiprávního jednání. Má však snahu problémy řešit. Je podle něj otázkou, zda je v jeho případě nejlepším řešením poslat ho do výkonu trestu odnětí svobody, je-li alternativou ochranné léčení či domácí vězení. Má za to, že pobyt ve vězení jeho problémy nevyřeší, ale spíše prohloubí, neboť by jen oddaloval možnost jeho léčby a měl by negativní dopad na jeho psychické zdraví. Rozhodujícím soudům vytýká, že neřešily jeho psychické problémy a zamítly návrh na vypracování znaleckého posudku. Ve věci podle něj jde o objasnění jeho současného zdravotního stavu a vlivu výkonu trestu na jeho zdravotní stav, soudy však tyto otázky neřešily. Podotýká, že základním nastavením systému by měla být snaha o nápravu pachatele a výkon trestu odnětí svobody by výrazně narušil současný proces jeho léčby a resocializace.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o vykonání zbytků uložených trestů odnětí svobody, nesdílí. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. 4 T 237/2017, ve znění rozsudku městského soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 67 To 320/2019, uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců. Dále byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 19 T 114/2019, ve znění rozsudku městského soudu ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. 7 To 30/2020, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Z výkonu uvedených trestů byl dne 23. 2. 2021 podmíněně propuštěn usnesením obvodního soudu ze dne 8. 1. 2021 sp. zn. 1 PP 67/2020, ve znění usnesení městského soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. 67 To 74/2021, na zkušební dobu čtyř let za současného stanovení dohledu a přijetí záruky spolku Napověz za dovršení jeho nápravy.

10. Následně byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 12. 2023 sp. zn. 8 T 83/2023, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024 sp. zn. 13 To 28/2024, odsouzen pro čtyři trestné činy, které spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění, a to přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

11. Není tak pochyb o tom, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění zásadním způsobem selhal, resp. nevyužil šance v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestů. Ač měl dostatek prostoru k tomu, aby prokázal, že v jeho případě není nutné trvat na vykonání zbytku trestů, svým slibům o tom, že dále již trestnou činnost páchat nebude, nedostál, a to přesto, že podstatnou část zkušební doby strávil v psychiatrických léčebnách. Navíc k páchání trestné činnosti docházelo krátce po absolvování léčebných pobytů, z čehož plyne, že jejich efekt na stěžovatele není dostatečný a není zárukou vedení řádného života stěžovatele do budoucna, jak správně konstatoval již obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí.

12. Tvrdí-li stěžovatel, že ve věci jde o objasnění jeho současného zdravotního stavu a vlivu výkonu trestu na jeho zdravotní stav, nelze mu přisvědčit. Objasňování aktuálního duševního stavu stěžovatele má význam v řízení, ve kterém soud řeší otázku příčetnosti, resp. trestní odpovědnosti ve vztahu ke konkrétnímu skutku, což není případ daného řízení, ve kterém soud toliko zkoumal, zda stěžovatel zavdal důvody pro rozhodnutí o tom, že stěžovatel zbylé dosud nevykonané části dříve uložených trestů vykoná. V tomto řízení soud neřešil otázku trestní odpovědnosti stěžovatele ani stěžovateli neukládal žádnou další trestní sankci.

13. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je to právě stěžovatel, kdo odpovídá za své jednání a za to, že opakovaně zneužívá návykové látky, které jsou spouštěčem jeho trestné činnosti, jak sám uvádí. Přesto nezměnil svůj způsob života tak, aby se trestné činnosti napříště vyvaroval, a ve zkušební době i přes stanovený dohled spáchal hned čtyři trestné činy, a to i násilného charakteru. Otázka jeho příčetnosti byla řešena v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2023 a v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu nemůže být správnost závěrů učiněných v uvedeném trestním řízení přezkoumávána.

14. Rozhodující soudy napadená rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily, a to včetně toho, proč byl zamítnut návrh stěžovatele na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k objasnění jeho aktuálního zdravotního stavu, jakož i návrhy na výslechy rodinných příslušníků stěžovatele směřující k vyjádření podpory a zázemí pro případ, že by mu nebyl výkon trestu odnětí svobody nařízen. Zdůraznily, že objasňování aktuálního duševního stavu stěžovatele by mělo význam v řízení, ve kterém by byla řešena otázka příčetnosti a s tím související otázka trestní odpovědnosti, což není případ nyní posuzované věci. Příslib bydlení a zaměstnání od rodinných příslušníků stěžovatele pak nepovažovaly za dostatečnou záruku, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel spolu s nimi ve zkušební době žil a pro nevlastního otce pracoval, stejně se ale trestné činnosti dále dopouštěl (sub bod 3.).

15. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily také to, proč se neztotožnily s přesvědčením stěžovatele (s odkazem na lékařská doporučení), že by pro jeho resocializaci bylo vhodnější, kdyby podstupoval ústavní protialkoholní léčení a zároveň mu byla stanovena přiměřená omezení odpovídající trestu domácího vězení, příp. povinnost podrobit se léčení závislosti. S ohledem na opakované neúspěšné pokusy směřující k léčení stěžovatele nepovažovaly za dostatečnou záruku ochrany společnosti a veřejného pořádku jakékoliv opatření spočívající toliko v léčbě závislosti stěžovatele ani nahrazení výkonu trestu přiměřenými omezeními "simulujícími trest domácího vězení" (sic!). Ač připustily, že prostředí psychiatrické léčebny by mohlo být skutečně pro léčbu závislostí stěžovatele vhodnějším prostředím než prostředí věznice, zdůraznily, že podstatná nebyla pouze otázka řešení jeho závislosti na zneužívání návykové látky, ale též zájem na ochraně společnosti a veřejného pořádku.

16. Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě jejich zrušení. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky protiústavního pochybení.

17. Právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání stěžovatele, že všechny jím tvrzené skutečnosti budou akceptovány a důkazy budou vyhodnoceny způsobem, který očekává. Uvedené právo poskytuje "pouze" záruku, že řízení před nezávislým a nestranným soudem bude probíhat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Nesouhlas s právními závěry obecných soudů lze považovat za pouhou polemiku, která nezakládá důvodnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2233/24).

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu