II. ÚS 827/25

Odůvodnění

Vymezení věci

1. V projednávaném případě bylo klíčové posoudit, zda byly splněny podmínky pro vyvlastnění podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon).

2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Skutkový stav a řízení před správními soudy

3. Rozhodnutím Městského úřadu Klatovy (vyvlastňovací úřad) ze dne 21. 8. 2023 bylo k žádosti společnosti GasNet, s.r.o. (vyvlastnitel) rozhodnuto, že podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve spojení s liniovým zákonem se omezuje vlastnické právo k pozemku v katastrálním území Klatovy, a to zřízením věcného břemene v rozsahu vymezeném geometrickým plánem ve prospěch vyvlastnitele. Většinovým spoluvlastníkem pozemku je stěžovatelka. Zřízené věcné břemeno spočívá v oprávnění vyvlastnitele zřídit a provozovat na zatíženém pozemku plynárenské zařízení distribuční soustavy, a to středotlaký plynovod a přípojku včetně jeho příslušenství. Druhým výrokem vyvlastňovací úřad podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění určil lhůtu pro zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění. Třetím výrokem vyvlastňovací úřad podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění stanovil výši náhrady pro jednotlivé vyvlastňované dle jejich spoluvlastnického podílu a určil šedesátidenní lhůtu k jejímu zaplacení. Čtvrtým výrokem prvostupňového rozhodnutí pak byla podle § 24 odst. 4 písm. d) zákona o vyvlastnění uložena povinnost uhradit vyvlastňovaným náklady, a to rovněž v šedesátidenní lhůtě. K odvolání Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 7. 2. 2024, č. j. PK-RR/932/24 prvostupňové rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu částečně změnil, ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu potvrdil.

4. Stěžovatelka se poté obrátila na správní soudy. Krajský soud v Plzni žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 77 A 14/2024-105. Podle krajského soudu bylo pro aplikaci liniového zákona rozhodující výhradně to, zda stavba spadá pod pojem energetická infrastruktura, který je definován v § 1 odst. 4 liniového zákona. Krajský soud pod tento pojem jednoznačně podřadil středotlaký plynovod a shledal postup správních orgánů podle liniového zákona zákonným. Žádná pochybení, která stěžovatelka namítala, přitom neshledal.

5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem rovněž zamítl. Stavba středotlakého plynovodu spadá do věcné působnosti liniového zákona, stěžovatelka byla ve správním řízení o této skutečnosti správními orgány poučena, přičemž stanovisko žadatele není pro aplikaci liniového zákona rozhodné. Podmínky § 5 zákona o vyvlastnění (negociační proces) byly rovněž naplněny. Stěžovatelka přitom až po oznámení zahájení vyvlastňovacího řízení ve vyjádření ze dne 18. 9. 2020 uvedla, že součástí návrhu smlouvy předložené vyvlastnitelem nebyl znalecký posudek. V průběhu řízení stěžovatelka nezpochybňovala doručení návrhu smlouvy ani průvodního dopisu, který ve výčtu příloh znalecký posudek uvádí. Nenamítala v kontraktační fázi vyvlastniteli absenci znaleckého posudku a zůstala zcela nečinná. Ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno (průvodními dopisy, stejnopisem znaleckého posudku, dodejkami a zjištěnou nečinností stěžovatelky), že vyvlastnitel splnil podmínku stanovenou v § 5 zákona o vyvlastnění. Stěžovatelka poukazovala na pokročilý věk jiných vyvlastňovaných a probíhající pandemii koronaviru. Nejvyšší správní soud k tomu poukázal na skutečnost, že od měsíce dubna 2020, kdy byly doručovány zásilky s návrhem smlouvy budoucí vyvlastňovaným, až do měsíce září 2020, kdy bylo zahájeno vyvlastňovací řízení, měli všichni vyvlastňovaní (včetně stěžovatelky) dostatečný prostor na obdržený návrh k uzavření smlouvy reagovat. Rovněž podmínky § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění byly naplněny. Krajský úřad nebyl povinen posuzovat možnost variantních řešení stručně popisovaných vyvlastňovanými, zda taková řešení vůbec existují a jsou proveditelná. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že stavba středotlakého plynovodu nebyla stavbou "na zelené louce", ale fakticky jde o výměnu potrubí stávajícího plynovodu. Nejedná se o umístění nového plynovodu, ale o rekonstrukci plynovodu (v jeho stávající trase), který je na pozemku umístěn již od roku 1980.

Argumentace v ústavní stížnosti

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle rekapituluje průběh správního a soudního řízení. Zejména nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu a namítá, že její kauzu ovlivnil vyhlášený nouzový stav a pandemie koronaviru. Vyvlastnitel přípisem ze dne 27. 3. 2020, doručeným spoluvlastníkům narozeným v letech 1932 a 1941 dne 31. 3. 2020, dalšímu spoluvlastníku narozenému v roce 1956 dne 8. 4. 2020 a stěžovatelce vhozením do schránky dne 1. 4. 2020, zahájil devadesátidenní kontraktační fázi před řízením o vyvlastnění. Šlo o období chaotických opatření vlády, a nečinnost v kontraktační fázi tak nelze klást stěžovatelce k tíži.

7. V kontraktační fázi, ještě před zahájením vyvlastňovacího řízení, navíc vyvlastnitel nepředložil úplný návrh na uzavření smlouvy tak, jak jej ve své kogentní úpravě předpokládá § 5 vyvlastňovacího zákona, konkrétně nepředložil znalecký posudek. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka taktéž v aplikaci liniového zákona na stavbu středotlaké domovní přípojky, neboť bez zákonného podkladu jsou tím její práva (oproti režimu zákona o vyvlastnění) krácena. V posuzovaném případu středotlaké přípojky nelze pro vyvlastňovací řízení aplikovat liniový zákon. Stěžovatelka si je vědoma, že svou argumentací navazuje na vlastní kasační stížnost, avšak věří, že v řízení, kde je v rozporu s účelem normy omezováno její základní právo, nelze dospět k závěru, že stavba distribuční soustavy spadá pod stavby, při jejichž vyvlastnění lze aplikovat liniový zákon. Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat námitkou stěžovatelky, že aplikací liniového zákona bylo zhoršeno právní postavení stěžovatelky, když zcela povrchně konstatoval, že námitka stěžovatelky je vágní.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva nebo dopuštění se neakceptovatelné libovůle při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.

10. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí napadá ústavní stížností. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem dotčených ustanovení správního řádu a liniového zákona, zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a zákona o vyvlastnění. Taková argumentace však představuje pouhou pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které ústavní ochrana nepřísluší. Ústavní soud se proto bude nadále soustředit již jen na podstatu stížnostní argumentace.

11. Ústavní soud předně podotýká, že ani případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní (excesivní). Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Z průběhu soudního i správního řízení vyplývá, že k vyvlastnění zřízením věcného břemene nedošlo v souvislosti s umístěním nového plynovodu, ale v rámci rekonstrukce plynovodu v jeho stávající trase, který je na pozemku dlouhodobě umístěn (od roku 1980). Ústavní soud nepřehlédl, že výrazná část argumentace stěžovatelky se týká dopadů koronavirových opatření na složitost procesní situace všech vyvlastňovaných spoluvlastníků. Argumentace stěžovatelky pokročilým věkem spoluvlastníků se však vztahuje spíše k ostatním spoluvlastníkům, než ke stěžovatelce samotné (narozena v roce 1972). Jakkoliv žije stěžovatelka v zahraničí, je především na ní samotné, aby si jako vlastník dotčeného pozemku zajistila účinné přebírání úředních zásilek. Pro Ústavní soud bylo nicméně podstatné, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí posoudil situaci spoluvlastníků komplexně a žádné pochybení správních orgánů přitom neshledal. Ústavní soud proto na jeho závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí plně odkazuje.

13. Mimoběžná je také argumentace nesprávně aplikované vyvlastňovací úpravy. Nejvyšší správní soud vycházel při výkladu pojmu energetická infrastruktura primárně z novely č. 209/2011 Sb., jejíž účinností od 1. 10. 2011 se rozšířila věcná působnost liniového zákona rovněž na tuto infrastrukturu (§ 1 odst. 1). Definici tohoto pojmu přineslo tehdy nové znění § 1 odst. 4, podle kterého se pro účely tohoto zákona rozumějí energetickou infrastrukturou stavby zařízení elektrizační soustavy a plynárenské soustavy podle jiného zákona zřizované ve veřejném zájmu, pokud nejsou v rozporu s platnou politikou územního rozvoje nebo zásadami územního rozvoje kraje. Podle § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1 energetického zákona se distribuční soustavou rozumí mimo jiné vzájemně propojený soubor středotlakých a nízkotlakých plynovodů ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy a souvisejících technologických objektů, na kterém zajišťuje distribuci plynu držitel licence na distribuci plynu. Posuzovaný středotlaký plynovod jako součást distribuční soustavy a současně i plynárenské soustavy je tak i podle Ústavního soudu stavbou (zařízením) energetické infrastruktury, na kterou se vztahuje liniový zákon. Tento závěr přitom není v rozporu se stávající judikaturou.

14. Jestliže byla stěžovatelka v předchozím správním řízení nečinná a na řádně doručené dokumenty, které odkazovaly na přiložený znalecký posudek, nijak nereagovala, nelze se nápravy účinně dovolávat (poprvé) před správními soudy.

15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu