Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného advokátem Mgr. Štěpánem Ciprýnem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 327/2023-37 ze dne 8. 11. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Nejvyšší správní soud ("NSS") porušil jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
2. Městský úřad Rokycany ("stavební úřad") rozhodnutím ze dne 8. 3. 2023 uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou přestupků podle stavebního zákona. Stěžovatel jednak bez povolovacího úkonu stavebního úřadu umístil na svém pozemku stavbu mobilního rodinného domu a plechového skladu, dále bez souhlasu stavebního úřadu zahájil stavbu montované garáže. Za spáchání přestupků stavební úřad stěžovateli uložil pokutu ve výši 70 000 Kč. Vedlejší účastník prvostupňové rozhodnutí potvrdil dne 12. 6. 2023.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka se stěžovatel bránil správní žalobou. Nepopřel, že se přestupků dopustil, nezpochybnil ani jejich právní kvalifikaci; tvrdil jen, že uložená pokuta je příliš vysoká. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") žalobu zamítl (rozsudkem č. j. 57 A 51/2023-47 ze dne 5. 12. 2023). Nejvyšší správní soud ("NSS") následně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel předně popisuje kontext přestupkového řízení: Stavební úřad jeho stavby původně dodatečně povolil. Následně bylo dodatečné povolení v odvolacím řízení zrušeno a bylo nařízeno odstranění staveb. Stěžovatel dále namítá, že uložená pokuta představuje nepřiměřený zásah do jeho práva na ochranu vlastnictví. Při stanovení výše pokuty mělo být přihlédnuto k majetkovým poměrům stěžovatele: Stěžovateli je 72 let, do staveb vložil své životní úspory a kromě staveb nedisponuje jiným majetkem, jeho důchod činí 8 721 Kč. Stěžovatel má vážné zdravotní obtíže (byla mu odebrána ledvina a bude následovat operace prostaty), v důsledku kterých je vyloučeno, že by dál pracoval a získával jiné finanční prostředky, nadto splácí úvěry. Pokuta je pro něj likvidační.
5. Uvedené informace si mohly správní orgány a soudy dohledat z vlastní činnosti. NSS měl podle stěžovatele vzít v úvahu i povahu spáchaných přestupků: stěžovatel neprováděl žádné stavební ani zemní práce, pouze výrobek nechal umístit na svůj pozemek; z jeho chování není zjevný úmysl jednat v rozporu se stavebními předpisy. Pojem "výrobky plnící funkci stavby" je neurčitý právní pojem, který je obtížně vyložitelný a existuje k němu rozporuplná judikatura (soudy kupříkladu nemají jasno, zda je při hodnocení relevantní mobilita); po stěžovateli nelze požadovat, aby tento rozporuplný pojem sám správně posoudil.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že výše pokuty měla zohledňovat rovněž absenci zásahu do významného chráněného zájmu: z přezkumných závazných stanovisek vyplývá, že jediným nedostatkem staveb byla vzdálenost od hranice lesního pozemku; rozdíl v absolutní výškové bonitě dřevin a vzdálenosti staveb od hranice lesa činí pouze několik jednotek metrů. Výše pokuty měla rovněž odrážet i skutečnost, že stěžovateli byla nařízena povinnost odstranit stavbu.
7. Stěžovatel konečně namítá, že uložení pokuty společně s rozhodnutím o odstranění stavby představuje nepřiměřený zásah do jeho práva na obydlí; v důsledku uložené pokuty objektivně nebude mít šanci zajistit si (jiné) bydlení. Dílčí zájem na ochranu lesa je nutno poměřovat testem proporcionality se zájmem stěžovatele na ochranu jeho obydlí (stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 4. 2016 ve věci Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. stížnosti 46577/15). Stěžovatel v tomto ohledu uvádí, že jeho jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty přestupku a vykazovalo jen velmi nízkou míru závažnosti. Mobilhaus byl na pozemku nejprve jen uložen vzhledem k výhodné nabídce prodávající společnosti. Stěžovatel následně měl legitimní očekávání, že stavba bude řádně povolena, neboť obdržel tři kladná rozhodnutí o povolení stavby studny, čističky odpadních vod a montované garáže. V návaznosti na původní dodatečné rozhodnutí stěžovatel začal v mobilhausu fakticky bydlet a opustil své dosavadní bydliště.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje, že výše uložené pokuty 70 000 Kč je pro něj likvidační a že NSS otázku přiměřenosti posoudil protiústavně. Jakékoliv uložení peněžité sankce je zásahem do vlastnického práva chráněného podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a musí proto v každém individuálním případě obstát z hlediska ústavních kritérií pro přezkum výše sankcí. Z ústavněprávního hlediska je rozhodné, zda výši peněžité sankce nelze považovat za extrémně nepřiměřenou (test vyloučení extrémní disproporcionality). Tak je tomu především v případech, kdy by měla peněžitá sankce tzv. likvidační charakter, tj. ničila by zcela majetkovou základnu jednotlivce (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002; nález sp. zn. Pl. ÚS 12/03 ze dne 10. 3. 2004; nález sp. zn. Pl. ÚS 24/14 ze dne 30. 6. 2015).
11. Ústavní soud dospěl v případě stěžovatele k závěru, že Nejvyšší správní soud se otázkou přiměřenosti výše pokuty zabýval pečlivě a ústavně konformně; z napadeného rozhodnutí (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím) vyplývá, proč uloženou pokutu za extrémně nepřiměřenou považovat nelze. Pro správní soudy byly při hodnocení přiměřenosti pokuty rozhodné především následující okolnosti:
- stěžovatel spáchal více přestupků a umístil více nepovolených staveb v těsné blízkosti lesa; - garáž začal stěžovatel umisťovat až několik měsíců poté, co mu stavební úřad zakázal pokračovat ve stavbě rodinného domu a skladu a co s ním zahájil řízení o odstranění těchto dvou staveb; - stěžovatel při výstavbě nepovolených objektů vynaložil přes 4 miliony korun; - stěžovatel o svých majetkových poměrech ve správním řízení neuvedl nic, co by mohlo stavební úřad upozornit na jeho křehkou sociální situaci.
12. Ústavní soud považuje uvedené okolnosti za zcela případné; závěru NSS o přiměřenosti uložené pokuty z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Jak zdůraznil i krajský soud: zamítnutím žaloby stěžovateli není uzavřena cesta k řešení jeho špatné sociální situace prostřednictvím institutů posečkání úhrady pokuty či rozložení její úhrady na splátky podle daňového řádu (bod 57 rozsudku krajského soudu).
13. Namítá-li stěžovatel, že uložením pokuty bylo porušeno jeho základní právo na ochranu obydlí, směřují jeho námitky nikoliv proti důsledkům uložení pokuty, nýbrž proti odstranění černých staveb, o které v nyní projednávané věci nejde.
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím podání a tím vyhověl žádosti o její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu