Výrok
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11.12.1995, sp.zn. 17 Co 658/94, se z r u š u j e .
Odůvodnění
vlastního rozsudku a zaslal Ústavnímu soudu spis Městského soudu v Brně, sp.zn. 46 C 23/92.
Stěžovatel namítá porušení svých ústavních základních práv v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým mu bylo odňato právo domáhat se restituce majetku, protože osoba, držící tento majetek, není podle soudu povinnou osobou podle § 20 odst. 1 zák.č.87/1991 Sb. Posouzení celého případu závisí tedy na výkladu § 20 odst.1 v návaznosti na § 4 odst.2 zák.č. 87/1991 Sb. v platném znění. Odvolací soud zde dovodil, že vedlejší účastnice nemůže být povinnou osobou, neboť nesplňuje podmínku nabytí vlastnictví od státu podle § 20 odst.1 cit. zákona, neboť vlastnictví předmětných nemovitostí nabyla darem od svých rodičů. Podle stanoviska odvolacího soudu, v závěru § 4 odst.2 téhož zákona, který stanoví, že povinnými osobami jsou i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena, nelze pro posuzovaný případ použít, neboť se nejedná o přímý převod vlastnictví od státu, jak o tom hovoří § 20 odst.1 restitučního zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění.
Podstatou sporu je kdy a která fyzická osoba je osobou povinnou dle části třetí zák.č. 87/1991 Sb. v případě rehabilitovaných osob dle zák.č. 119/1990 Sb.
V tomto sporu je určující znění § 20 uvedeného zákona, které má přímo v textu zabudovaný odkaz na § 4 odst.2, a to s tím důsledkem, že fyzická osoba, nabyla-li věc od státu, je povinnou osobou nikoli bez dalšího, ale jen nabyla-li věc buď v rozporu s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění včetně toho, že v těchto případech jsou povinnými osobami i osoby jí blízké, byla-li na ně věc těchto osob převedena.
Opačný přístup je v rozporu s principem rovnosti v právech vyjádřeným v čl.1 Listiny základních práv a svobod, který ve vztahu k určité normě vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů (viz nález Pl.ÚS ČSFR 22/92). Navíc výklad obecných soudů vycházející z názoru, že fyzická osoba je osobou povinnou dle části třetí zák.č. 87/1991 Sb. jen za podmínky nabytí věci od státu, zcela přehlíží podstatu restitučních předpisů, které jsou kompromisem mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že odkaz § 20 odst.1 zák.č. 87/1991 Sb. v platném znění na ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které uvádí cit. zákon v § 4 odst.2, včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu.
Protože nebylo nutno zkoumat další ve stížnosti uvedené skutečnosti a protože výkladem odvolacího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelů podle čl.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 věta prvá Ústavy, bylo nutno rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 1995, sp.zn. 17 Co 658/94 zrušit.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20.8.1997