II. ÚS 831/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku (výslovně uvádí výroky I. a II.) Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastnice, bývalá manželka, domáhala toho, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit jí výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 8. 2. 2023 a počínaje měsícem dubnem 2023 ve výši 8 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastnice odůvodnila svůj návrh svojí tíživou situací mající původ v manželství, kdy se podle jejího tvrzení v této situaci ocitla nikoliv z vlastní viny.

3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2024 č. j. 12 C 101/2023-490 byl návrh vedlejší účastnice na stanovení vyživovací povinnosti v celém rozsahu zamítnut (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 70 857,60 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnici nebyla rozvodem manželství způsobena závažná újma, která by odůvodnila přiznání sankčního výživného podle § 762 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). O nákladech řízení, jichž se ústavní stížnost týká, okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tak, že přiznal stěžovateli, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na jejich náhradu ve výše uvedené částce.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vedlejší účastnici rozvodem manželství nebyla způsobena závažná újma, která by odůvodnila přiznání sankčního výživného ve smyslu § 762 občanského zákoníku, a okresní soud proto ve věci rozhodl správně, když žalobu zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení v předmětné věci krajský soud aplikoval moderaci podle § 150 o. s. ř. Dovodil, že vedlejší účastnice sice v řízení nedosáhla procesního úspěchu, ale na její straně byly dány mimořádné okolnosti, které odůvodnily výjimečný postup podle § 150 o. s. ř. Vedlejší účastnice nezapříčinila rozvrat manželství. I když u ní nevznikla závažná újma, která by vedla k přiznání sankčního výživného, přesto pro ni rozvod představoval nečekanou a významnou životní změnu. Její aktuální majetkové poměry po úrazu dolní končetiny jí neumožňují zvýšené výdaje spojené s náhradou nákladů řízení, vedlejší účastnice dosahuje relativně nízkých příjmů a uložení povinnosti k náhradě nákladů by pro ni představovalo hmotné ohrožení. Stěžovatele naopak nepřiznání práva na náhradu nákladů zásadnější měrou neohrozí. Krajský soud proto změnil výrok o nákladech řízení napadeného rozsudku a nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu podle § 150 o. s. ř. Na základě stejných hledisek rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebyl pro aplikaci § 150 o. s. ř. dán žádný důvod. Vedlejší účastnice podala zcela nedůvodný návrh na určení výživného pro rozvedenou manželku. V řízení před okresním soudem neprokázala, že by jí vznikla psychická, emoční či citová újma v míře neobvyklé či snad závažné. Psychickou část vedlejší účastnicí tvrzené újmy neshledal okresní soud jako závažnou, neboť dosahovala "standardní" psychické újmy, které jsou vystaveny téměř všechny páry v souvislosti s rozvodem manželství. Změny v majetkové sféře vedlejší účastnice neměly žádnou souvislost s rozvodem manželství, nýbrž s ukončením pracovní činnosti vedlejší účastnice pro společnost X a s jejím odvoláním z pozice jednatelky. Životní standard vedlejší účastnice tudíž nebyl navázán na příjem stěžovatele, když sama podnikala ve společnosti X. Jde-li o úraz vedlejší účastnice při lyžování, kterým opakovaně odůvodňovala pokles své pracovní schopnosti a posléze i pokles na příjmové stránce, tento úraz se jí stal až po rozvodu manželství a veškeré životní komplikace, kterým vedlejší účastnice byla a je vystavována, nemohou být kompenzovány výživným mezi manželi, natož pak výživným sankčním. Podle stěžovatele se nelze ztotožnit s krajským soudem ani v tom, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by pro vedlejší účastnici představovalo hmotné ohrožení, zatímco pro stěžovatele nikoli. Stěžovatel má za to, že odůvodnění využití moderačního práva krajským soudem je založeno výlučně na "soucitu" s vedlejší účastnicí, kdy však zcela opomíjí právo stěžovatele na spravedlivou kompenzaci nákladů řízení v případě jeho plného procesního úspěchu ve věci. Rozhodnutí krajského soudu tak není řádně odůvodněno.

6. Stěžovatel dále uvádí, že celkové náklady řízení se vinou vedlejší účastnice zvýšily, neboť vedlejší účastnice dne 15. 5. 2024 zmařila ústní jednání, na které se bez omluvy nedostavila a nebylo tak možné provést její výslech a pokračovat v dokazování. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v průběhu řízení dne 4. 4. 2024 zaslala vedlejší účastnice okresnímu soudu opravu žalobního návrhu, ve kterém požadovala stanovení výživného v částce dokonce 40 000 Kč měsíčně počínaje dnem 9. 2. 2003. Byť tento opravný návrh vzala právní zástupkyně vedlejší účastnice při jednání dne 6. 9. 2024 zpět, stěžovatel se k tomuto opravnému návrhu musel v rámci své procesní obrany písemně vyjádřit, čímž se mu opět navýšily celkové náklady za právní zastoupení. Ve věci tak byl dán důvod pro separaci nákladů řízení v neprospěch vedlejší účastnice ve smyslu § 147 o. s. ř. Krajský soud mohl také přistoupit k částečné moderaci povinnosti k náhradě nákladů řízení, nikoli v celém rozsahu. Namísto toho krajský soud stěžovateli, který byl v řízení zcela úspěšný, upřel nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 o. s. ř., čímž v konečném důsledku došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

7. Postup krajského soudu považuje stěžovatel za chybný i z hlediska nedodržení poučovací povinnosti soudu ve vztahu k účastníkům řízení. Stěžovatel namítá, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje [viz např. nález ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24, usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1227/24 a nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Této své povinnosti krajský soud v předmětné věci nedostál. Rozhodnutí krajského soudu tak bylo pro stěžovatele překvapivé, nepředvídatelné a odporující konstantní judikatuře Ústavního soudu týkající se překvapivého rozhodnutí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. změněn, a ve vztahu k výroku II. rozsudku krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen, byla podána osobou zjevně neoprávněnou (viz sub 20).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti (v části podané osobou oprávněnou)

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. V posuzované věci stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148)]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120)].

13. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].

14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].

15. Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) nebo by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

16. V předmětné věci Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu ohledně nákladů prvostupňového řízení pro něj bylo překvapivé, když se k použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. nemohl vyjádřit. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, ve kterém projevila nesouhlas se závěry okresního soudu a s odkazem na svůj tvrzený pokles životní úrovně a údajně špatnou finanční situaci uvedla, že by jí neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení s odkazem na § 150 o. s. ř.

17. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že odvolání vedlejší účastnice bylo stěžovateli doručeno a ten se tedy k němu mohl vyjádřit, což také učinil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání vedlejší účastnice mimo jiné uvedl, že k moderaci nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nebyl dán žádný důvod (viz bod 3 rozsudku krajského soudu). Rozhodnutí krajského soudu tedy s ohledem na výše uvedené nemohlo být pro stěžovatele v důsledku použití § 150 o. s. ř. překvapivé. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

18. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

19. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí krajského je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno, a to včetně důvodů aplikace § 150 o. s. ř. v předmětné věci. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

Závěr

20. Ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen, byla podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť potvrzující výrok ve vztahu k zamítnutí návrhu vedlejší účastnice je ve prospěch (žalovaného) stěžovatele.

21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k části výroku I. rozsudku krajského soudu, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. změněn, a ve vztahu k výroku II. rozsudku krajského soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost proto v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu