II. ÚS 859/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky (coby povinné) na zastavení exekuce vedené k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (coby oprávněné) ve výši 19 992 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že právní jednání v podobě kompenzačního projevu stěžovatelky ze dne 3. 1. 2022 bylo sice způsobilé a mohlo tak obecně vést k zániku vzájemných pohledávek účastnic (tedy i dané exekučně vymáhané pohledávky), avšak tvrzená pohledávka stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty za neodstranění vady díla (zhotoveného oprávněnou) v podobě nepostavení žumpy u rodinného domu stěžovatelky není skutečně existující pohledávkou a nelze ji proto započíst. Zdůraznil, že šlo o viditelnou a zjevnou vadu, o níž stěžovatelka věděla již v době předání díla, a tedy vadu, která nemohla být předmětem reklamace v záruční době. Z uvedeného důvodu okresní soud neshledal žádný z důvodů pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, proto návrh na zastavení exekuce zamítl.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu potvrdil.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zdůrazňuje, že podle jejího mínění nejde o bagatelní věc, i když se její návrh na zastavení exekuce týká pouze částky 19 992 Kč. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž bagatelní částky sice zpravidla nezakládají důvod pro zásah Ústavního soudu, avšak existují výjimky, kdy zásah Ústavního soudu je nutný, což je podle ní i případ její věci. Je přesvědčena, že odmítnutí ústavní stížnosti pro bagatelnost by představovalo faktické odepření spravedlnosti. Opětovně detailně popisuje, že koupila pozemky a rozestavěnou stavbu, s vedlejší účastnicí, jako zhotovitelem, uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dostavba rozestavěné budovy do podoby rodinného domu, a to včetně žumpy, která však postavena nebyla, neboť byla nahrazena čistírnou odpadních vod. Po předání díla se stěžovatelka dozvěděla, že není vlastníkem čistírny odpadních vod, resp. id. 1/12, nýbrž že vlastníkem je třetí osoba. Cítila se podvedena a podala žalobu o určení vlastnického práva k id. 1/12 čistírny odpadních vod, v řízení však nebyla úspěšná. Výzvou k odstranění vad rodinného domu, doručenou vedlejší účastnici dne 28. 11. 2014, reklamovala v souladu se smlouvou o dílo v záruční době vadu rodinného domu, a to že u něj není postavena žumpa. Tuto vadu měla vedlejší účastnice v souladu se smlouvou odstranit do 7. 5. 2015, což neučinila, čímž stěžovatelce, podle jejího mínění, vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Dopisem ze dne 15. 5. 2020 označeným "Zápočet vzájemných pohledávek" stěžovatelka započetla svou pohledávku ve výši 174 226,40 Kč vůči pohledávce vedlejší účastnice za ní ve výši 19 992 Kč, co je částka vymáhaná v předmětné exekuci.

5. Stěžovatelka má za to, že ve věci jde o širší otázku výkonu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo, nepoctivé jednání vedlejší účastnice a ochranu spotřebitele ve světle rozhodnutí obecných soudů. Znovu poukazuje na to, že v řízení před okresním soudem rozhodovala nezákonná soudkyně, neboť šlo již o její druhý návrh na zastavení exekuce, který byl znovu přidělen stejné soudkyni, ačkoli rozvrh práce takový postup neumožňoval. Nesouhlasí rovněž s postupem krajského soudu, který nepovažoval za nutné nařídit ve věci ústní jednání, přestože na něm stěžovatelka trvala, a odmítl tak posuzovat klíčové důkazy. Podle stěžovatelky tak postupoval v rozporu s jejím právem na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Zdůrazňuje, že jako spotřebitel (šlo o spotřebitelskou smlouvu) požívá speciální ochranu, která jí byla odepřena. Závěry rozhodujících soudů podle ní představují extrémní výklad práva, který vybočuje z ústavních principů spravedlivého procesu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že ač ústavní stížností napadá rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 19 992 Kč, nejde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Jinými slovy bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro výši předmětné částky, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle této hranice jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy jeví-li se věc z hlediska ústavnosti natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

10. Žádné takové okolnosti Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně vytýká nesprávné právní posouzení věci, když okresní soud i krajský soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavřely, že tvrzená pohledávka stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty za neodstranění vady díla v podobě nepostavení žumpy u rodinného domu stěžovatelky (z důvodu jejího nahrazení čistírnou odpadních vod, s čímž byla stěžovatelka srozuměna) není skutečně existující pohledávkou a nelze ji proto započíst. Konstatovaly, že šlo o viditelnou a zjevnou vadu díla, která je objektivně při běžné či obvyklé pozornosti zjistitelná při prohlídce věci (díla), a to i bez potřeby zvláštních odborných znalostí. Navíc stěžovatelka byla prokazatelně (a to i podle svých vlastních tvrzení) o nepostavení žumpy a jejím nahrazení čistírnou odpadních vod přímo informována jednatelem vedlejší účastnice, byla s tím srozuměna, a to ještě v době před předáním díla, přesto dílo i s touto zjevnou vadou převzala. Je zřejmé, že za daných okolností absenci žumpy u rodinného domu stěžovatelky nelze považovat za skrytou vadu, kterou je možné v souladu s § 645 odst. 1 občanského zákoníku reklamovat a vyzývat k jejímu odstranění, jak správně shledaly obecné soudy.

11. U takové zjevné vady nemohly být v souladu s § 500 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelkou vůči vedlejší účastnici uplatňovány jakékoli nároky z odpovědnosti za vadu díla, proto již jen z toho důvodu stěžovatelce nemohl vzniknout ani nárok (pohledávka) na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s odstraněním reklamované vady díla. Navíc, jak vplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, nárok stěžovatelky na smluvní pokutu za řádné a včasné neodstranění, resp. prodlení s odstraněním vad díla existujících již v okamžiku předání díla v uzavřené smlouvě o dílo ujednán nebyl (byl vázán na prodlení s odstranění vad díla, které se vyskytly až v záruční době, nikoli v době předání díla), proto i z tohoto důvodu pohledávka stěžovatelky na smluvní pokutu vniknout nemohla. Reklamovala-li tedy stěžovatelka nepostavení žumpy až v záruční době, jak tvrdí, taková reklamace je z hlediska jejího nároku na smluvní pokutu právně bezvýznamná.

12. Z logiky věci plyne, že nelze nic namítat proti závěru rozhodujících soudů, že jestliže pohledávka stěžovatelky (na smluvní pokutu za prodlení s odstraněním vady díla) použitá jí k započtení proti exekučně vymáhané pohledávce vedlejší účastnice vůbec nevznikla, nemohl kompenzační úkon stěžovatelky přivodit zánik exekučně vymáhané pohledávky vedlejší účastnice. Nutno dodat, jak plyne i z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatelka začala nepostavení žumpy u rodinného domu zhotoveného pro ni vedlejší účastnicí považovat za vadu díla až v okamžiku, kdy mezi ní a vedlejší účastnicí vznikly spory o vlastnické právo k čistírně odpadních vod postavené namísto bezodtokové žumpy, což však nemůže být rozhodné při posouzení existence vad díla existujících v době předání díla. Stejně tak je v daném případě irelevantní spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy o dílo.

13. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud postupoval v rozporu s jejím právem na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť nevyhověl jejímu požadavku a nenařídil ve věci ústní jednání, nelze jí přisvědčit. Krajský soud řádně a srozumitelně vysvětlil, že nepovažoval za nutné ústní jednání nařídit, neboť skutková tvrzení účastnic o rozhodujících okolnostech nebyla sporná a nebylo proto nutné provádět ve věci další dokazování, když nesouhlas stěžovatelky s přijatými závěry o neexistenci důvodu pro zastavení exekuce vycházel pouze z jejích odlišných právních názorů. Ústavní soud s ohledem na učiněná zjištění neshledal v takovém postupu krajského soudu žádné znaky protiústavního pochybení.

14. K poukazu stěžovatelky na to, že v řízení před okresním soudem údajně rozhodovala nezákonná soudkyně Mgr. Zuzana Walderová, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka uvedenou námitku v daném řízení neuplatnila. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, že danou námitku v řízení opakovaně namítala a že krajský soud této její námitce nedal za pravdu v usnesení ze dne 30. 9. 2022 č. j. 9 Co 22/2022-598. Tohoto usnesení se však ústavní stížnost stěžovatelky netýká. Námitka nezákonnosti rozhodování jmenované soudkyně nebyla obsažena ani v předmětném návrhu na zastavení exekuce ze dne 26. 5. 2020 ani v odvolání proti v záhlaví specifikovanému usnesení okresního soudu, která stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila. Z uvedeného důvodu se rozhodující soudy touto námitkou v napadených rozhodnutích nezabývaly a ani se jí nemohly zabývat.

15. S ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu v řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat těmi námitkami, které stěžovatelka řádně neuplatnila v předchozích řízeních před soudy, aniž jí v tom cokoli bránilo [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu