Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nemomax Lipno s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 111/2024-66 ze dne 16. ledna 2025, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 61 A 1/2023-209 ze dne 17. dubna 2024 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 64/2023-91 ze dne 11. října 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1. spolku Calla - Sdružení pro záchranu životního prostředí, z. s., sídlem Fráni Šrámka 1168/35, České Budějovice, 2. Městského úřadu Vyšší Brod, sídlem Míru 250, Vyšší Brod, 3. státního podniku Povodí Vltavy, s. p., sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, 4. obchodní společnosti LUČNÍ JEZ, a. s., sídlem Ratajova 1113/8, Praha-Kunratice, 5. Ing. Miloše Kratochvíla, 6. obce Lipno nad Vltavou, sídlem Lipno nad Vltavou 83, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Náhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Žádá, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
2. Druhý vedlejší účastník vydal k žádosti stěžovatelky územní rozhodnutí, jímž umístil stavbu VIVA Lipno - bytový komplex.
3. Žalobu prvního vedlejšího účastníka proti územnímu rozhodnutí odmítl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 61 A 1/2023-104 ze dne 19. dubna 2023 jako opožděnou.
4. Ke kasační stížnosti prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud prvním napadeným rozsudkem zrušil usnesení krajského soudu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.
5. Krajský soud následně napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou.
6. Ke kasační stížnosti prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud druhým napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu, zrušil rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil argumentaci prvního vedlejšího účastníka, že ve věci mělo proběhnout zjišťovací řízení. Zvažoval rovněž vyvažování důvodu nezákonnosti územního rozhodnutí a dobré víry stěžovatelky. Dospěl ovšem k závěru, že neprovedení zjišťovacího řízení je tak závažná vada, že stěžovatelčina dobrá víra nemůže převážit.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud prvním rozsudkem poskytl právní ochranu šikanóznímu jednání prvního vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud totiž za rozhodný den pro běh lhůty k podání žaloby považoval až okamžik, kdy první vedlejší účastník získal kopii územního rozhodnutí na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ač se první vedlejší účastník fakticky s tímto rozhodnutím seznámil již dříve, neboť nejprve podal 7. března 2022 podnět k zahájení přezkumného řízení, 9. srpna 2022 obdržel vyrozumění, že přezkumné řízení nebude zahájeno, teprve 28. října 2022 podal žádost o informace, 9. listopadu 2022 mu bylo územní rozhodnutí poskytnuto a teprve 3. ledna 2023 podal žalobu.
8. Druhému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka vytýká, že zvolil nepřiměřeně rozšiřující výklad pojmu "rekreační areál", ač stěžovatelka zamýšlí postavit objekty k trvalému bydlení, které rekreačním areálem nejsou. Proti nákladovým výrokům stěžovatelka žádné námitky nevznáší, je zřejmé, že ústavní stížnost proti nim jako takovým přímo nesměřuje a jejich zrušení je navrhováno jen pro jejich akcesorickou povahu.
9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena advokátem.
10. Napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen druhým rozsudkem Nejvyššího správního soudu. K projednání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže zrušit to, co je již zrušeno. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu.
11. Ústavní soud dále posuzoval, zda je ústavní stížnost přípustná.
12. Řízení o ústavní stížnosti je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. září 2016 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
13. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů či jiných orgánů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004 (N 34/32 SbNU 321)].
14. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1907/23 zde dne 17. října 2023).
15. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.). V něm sice Ústavní soud přichází s možností výjimečně napadat kasační rozhodnutí vrcholných soudů, avšak pouze námitkami zaměřenými k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 3185/24 ze dne 9. ledna 2025, bod 11). V nynější věci by šlo o námitky typu, že kasační stížnost byla podána opožděně či že byla nepřípustná. Posouzení včasnosti žaloby prvního vedlejšího účastníka je již meritorním posouzením, ohledně něhož Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor pro další řízení. Pro něj proto platí výše uvedené zásady. Obdobně tomu je v případě posouzení, že ve věci mělo být provedeno zjišťovací řízení.
16. Věc byla vrácena správnímu orgánu, to však nevylučuje, že i bez zásahu Ústavního soudu bude moci stěžovatelka dosáhnout rozhodnutí, které pro ni bude příznivé. V případě, že by ve správním řízení neuspěla, bude mít možnost bránit se ve správním soudnictví a případně též podat ústavní stížnost, kterou bude moci zaměřit i proti nyní napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
17. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat použití výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka sice tvrdila, že tyto důvody jsou v její věci dány, z podané argumentace však neplyne žádný přesah jejích zájmů. První rozsudek Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, na základě posouzení konkrétních skutkových okolností. Obdobně to, že mělo být provedeno zjišťovací řízení, usoudil Nejvyšší správní soud ve druhém rozsudku na základě zohlednění konkrétních aspektů stěžovatelčina záměru. Obojí posouzení je úzce spojeno s konkrétním skutkovým stavem, což vylučuje možnost, že by ústavní stížnost přesahovala rámec stěžovatelčiny věci.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
19. Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. března 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka