Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s. r .o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 444/2024-122 ze dne 14. 1. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Miluše Králové, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("odvolací soud") porušil její základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala jednak určení, že existuje zástavní právo ke sporným pozemkům zřízené za účelem zajištění pohledávky stěžovatelky ve výši 53 000 000 ATS (bývalé rakouské šilinky), a dále "konstituování zákazu zcizení" stejných pozemků.
3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou ("nalézací soud") usnesením č. j. 13 C 183/2023-86 ze dne 20. 8. 2024 k návrhu stěžovatelky vydal předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici zakázal zřídit zástavní právo ke sporným pozemkům (výrok I.). Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka doložila, že vedlejší účastnice po zahájení řízení uzavřela jako zástavce dne 2. 8. 2024 zástavní smlouvu, kterou mají být předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem ve prospěch třetí osoby. Podle nalézacího soudu by zatížením nemovitostí zástavním právem mohl být zmařen účel řízení, a proto bylo třeba zatímně upravit poměry účastníků ve smyslu § 102 odst. 1 občanského soudního řádu. Návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastnici bylo předběžným opatřením zakázáno "prodat, darovat, vložit do obchodní korporace či jinak převést vlastnické právo, zřídit věcné břemeno a zatížení nebo jiné věcné či jiné právo třetí osobě" nalézací soud zamítl (výrok II.).
4. K odvolání vedlejší účastnice odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I. změnil a návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastnici bylo zakázáno zřídit zástavní právo ke sporným pozemkům, zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že není namístě omezovat vedlejší účastnici předběžným opatřením při nakládání s nemovitostmi, protože stěžovatelka ani neosvědčila existenci tvrzeného zástavního práva. Odvolací soud uvedl, že o žalobě s totožným petitem bylo negativně rozhodnuto již rozsudkem nalézacího soudu č. j. 15 C 128/2021-113 ze dne 12. 10. 2022 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 30 C 2/2023-175 ze dne 29. 5. 2023; uvedená rozhodnutí tvoří překážku věci rozhodnuté (není-li předmětná žaloba vystavěna na okolnostech, které nastaly později). Zřízení (nového) zástavního práva na nemovitosti ve prospěch třetí osoby se nadto stěžovatelky negativně nedotýká, i kdyby jí žalobou dovozované právo jako zástavnímu věřiteli svědčilo.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud zamítl její návrh na vydání předběžného opatření protiústavně formalisticky s odkazem na překážku věci rozhodnuté, aniž by zohlednil nové skutečnosti. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že při posuzování návrhů na předběžné opatření je podstatná nejen otázka právní existence nároku, ale také možná hrozící újma. Odvolací soud se nezabýval reálným rizikem, že v důsledku zamítnutí předběžného opatření bude ohroženo vymáhání pohledávky stěžovatelky. Převedla-li by vedlejší účastnice nemovitosti na třetí osobu, mohla by se jejich hodnota změnit, případně by se zkomplikovala možnost následného vymáhání pohledávky.
Podle judikatury Ústavního soudu platí, že odmítnutí ochrany jen na základě překážky věci rozhodnuté bez posouzení nových okolností může být protiústavní. Odvolací soud měl proto posoudit, zda se právní a skutková situace změnila, nikoliv automaticky odkázat na předchozí rozhodnutí.
Odvolací soud převzal argumentaci vedlejší účastnice a nevypořádal se s námitkami stěžovatelky, která nemohla na argumentaci reagovat, jelikož bylo rozhodnuto bez jednání. Odvolací soud pominul, že vedlejší účastnice již podala návrh na vklad zástavního práva ve prospěch třetí osoby do katastru nemovitostí, což představuje novou skutečnost, čímž porušil zásadu rovnosti zbraní. Napadené rozhodnutí je rovněž překvapivé a porušilo legitimní očekávání stěžovatelky.
Stěžovatelka konečně popírá vlastnické právo vedlejší účastnice ke sporným nemovitostem; především podrobně popisuje okolnosti podle ní neplatného nabytí nemovitostí a popisuje soudní řízení ve věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 9 C 281/2013.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o jejím návrhu na předběžné opatření. Ústavní soud usnesení o předběžných opatřeních věcně přezkoumává jen výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem, a není jimi ani předjímán konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, při němž zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020, body 12 a 13].
9. V nyní projednávaném případě stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že v rámci omezeného testu ústavnosti napadené rozhodnutí obstojí. Odvolací soud srozumitelně odůvodnil, proč podle něj stěžovatelka existenci žalobou tvrzeného zástavního práva neosvědčila.
10. Odkázal-li odvolací soud na dřívější soudní rozhodnutí, která podle něj představují v otázce existence zástavního práva překážku věci rozsouzené, nelze to považovat za projev svévole. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětlila, proč by návrh na vklad zástavního práva ve prospěch třetí osoby měl představovat novou skutečnost, která by měla zakládat meritorní důvodnost žaloby oproti dřívějšímu posouzení ze strany soudů. Za svévolný v tomto ohledu nelze označit ani podpůrný závěr odvolacího soudu, podle kterého se zřízení nového zástavního práva na nemovitosti ve prospěch třetí osoby nemůže stěžovatelky negativně dotknout, i kdyby jí žalobou dovozované zástavní právo svědčilo.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu