II. ÚS 945/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele, otce (dále též jen "otec") na vydání předběžného opatření, kterým by byly zatímně upraveny poměry účastníků následujícím způsobem: 1) nezletilá - druhá vedlejší účastnice, dcera stěžovatele (dále jen "nezletilá") se svěřuje do péče stěžovatelů - otce a jeho manželky, in eventum nezletilá se svěřuje do péče otce; 2) první vedlejší účastnice - matka (dále též jen "matka") je povinna předat nezletilou otci a otec je povinen si nezletilou od matky převzít; 3) matka je povinna přispívat na výživu nezletilé (výrok I.). Návrh otce na vydání předběžného opatření, jímž by byly nahrazeny souhlasy matky se změnou bydliště nezletilé, se zápisem nezletilé k předškolnímu vzdělávání a se změnou dětského lékaře, okresní soud odmítl (výrok II.).

3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu potvrdil.

Argumentace stěžovatelů

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud rozhodl o jejich odvolání s extrémní rychlostí (pouhé čtyři dny od obdržení spisu), přičemž existují důvodné pochybnosti o tom, zda měl k dispozici kompletní spisový materiál včetně obsáhlého doplnění odvolání ze dne 25. 1. 2025, které obsahovalo klíčové argumenty a odkaz na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumenty obsaženými v doplnění odvolání, čímž porušil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit. Na dotaz stěžovatele k úplnosti spisu při rozhodování krajský soud odpověděl pouze formalisticky, bez věcného vypořádání se s podstatou dotazu. Okresní soud nerozhodl o části návrhu týkající se změny platebního místa pro úhradu výživného, což představuje odepření spravedlnosti. Stěžovatelé poukazují na to, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soud se musí řádně a přezkoumatelně vypořádat s právními námitkami účastníků řízení.

5. Soudy nerespektovaly právo stěžovatele jako rodiče chránit zdraví a řádný vývoj jeho dcery v situaci, kdy bylo prokázáno, že dosavadní přístup matky vede k závažnému a potenciálně nevratnému poškození zdraví nezletilé co do funkčnosti zvláště důležitého orgánu (oka). Obecné soudy současně nerespektovaly ústavně zaručené právo nezletilé na ochranu zdraví - na zrakovou ochranu a péči, když navzdory důkazům o závažném zdravotním stavu nezletilé a jeho progresivním zhoršování nepřijaly žádné opatření k ochraně jejích práv a zdraví, bagatelizovaly závažnost zdravotního stavu nezletilé, zejména hrozbu trvalé ztráty zraku a ignorovaly závažné skutečnosti týkající se podvýživy nezletilé, což představuje ohrožení jejího tělesného vývoje. Obecné soudy v předmětné věci rezignovaly na komplexní posouzení nejlepšího zájmu nezletilé. Omezily se pouze na formalistické konstatování, že stěžovatelé neosvědčili naléhavou potřebu navrhované zatímní úpravy, aniž by důsledně posoudily doložené zdravotní zprávy a riziko nevratného poškození zdraví nezletilé při zachovaní stávajícího stavu. Obecné soudy dále nerespektovaly právo nezletilé být slyšena v řízení, které se jí bezprostředně týká, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1192/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Stěžovatelé uvádějí, že splňují kritéria pro svěření nezletilé do jejich péče. Rodina otce je schopna zajistit identifikaci nezletilé k rodině otce i k rodině druhého rodiče. Nezletilá je plně zvyklá na své rodinné příslušníky. Otec je schopen pro nezletilou zajistit plnohodnotný rodinný život, neboť má ve svém životě stabilní rodinné zázemí plné naplněných a vyvážených vztahů k ostatním osobám, a budou tak moci být plně rozvíjeny osobnost a charakter nezletilé. Přáním nezletilé v současné době je být láskyplně rozvíjena a být se svou polorodou sestrou.

7. Stěžovatelé poukazují na to, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377) plyne, že v případech, kdy existuje důvodná obava z vážného a nevratného poškození zdraví dítěte, je namístě aplikovat princip předběžné opatrnosti ve prospěch ochrany zdraví dítěte, a to i za cenu dočasného a přiměřeného omezení práv jiných osob. V projednávané věci obecné soudy ignorovaly princip předběžné opatrnosti, ačkoliv z předložených lékařských zpráv vyplynulo, že nezletilé hrozí v případě neřešení její oční vady nevratné poškození zraku, přičemž léčba je možná pouze v omezeném časovém období.

8. Soudy podle stěžovatelů upřednostnily formalistické posouzení procesních náležitostí návrhu před meritorním posouzením nejlepšího zájmu dítěte, který by měl být primárním hlediskem při rozhodování ve věcech péče o nezletilé děti, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3146/21 (N 111/114 SbNU 51) či nález ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 484/23]. Soudy nerespektovaly princip proporcionality při posuzování zásahu do rodičovských práv, když nebyly ochotny akceptovat ani dočasnou změnu poměrů nezletilé, přestože hrozící újma (trvalá ztráta zraku) je ve zjevném nepoměru k dočasnému zásahu do rodičovských práv matky.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení (pozn. stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice řízení na straně otce), v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecným soudům, protože tyto jsou dané věci z povahy své role nejblíže [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikatura tam uvedená, obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].

14. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní, poněvadž v rámci rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.

15. V posuzované věci obecné soudy návrhu stěžovatelů na svěření nezletilé předběžným opatřením do jejich péče nevyhověly. Krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření soud neprovádí dokazování. Aby mohl návrhu vyhovět, musí tedy navrhovatel listinami předloženými s návrhem na nařízení předběžného opatření prokázat, že jsou splněny obecné předpoklady pro nařízení předběžného opatření uvedené v § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") [ustanovení občanského soudního řádu se subsidiárně použijí i pro předběžná opatření v nesporných řízeních, v nichž se postupuje podle zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (§ 1 odst. 3 a 4 z. ř. s)]; musí tedy prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a osvědčit skutečnosti rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením. O návrhu na nařízení předběžného opatření musí soud rozhodnout bezodkladně, nejpozději do uplynutí sedmi dnů poté, co byl návrh podán (§ 75c odst. 2 o. s. ř.) urychlené rozhodování se přiměřeně vztahuje i na rozhodnutí odvolacího soudu, a proto nejsou námitky stěžovatelů k rychlosti rozhodnutí krajského soudu o odvolání důvodné. Předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné rozhodnutí ve věci. Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení usnesení soudu prvního stupně (§ 75c odst. 4 o. s. ř.).

16. Krajský soud se v předmětné věci ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zákonné předpoklady pro nařízení navrhovaného předběžného opatření nebyly splněny. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že z lékařských zpráv nelze dovodit, že by příčinou stavu nezletilé popsaného v lékařských zprávách bylo zanedbání péče ze strany matky, natož v rozsahu, který by odůvodňoval ingerenci soudu v tom směru, aby formou předběžného opatření byla nezletilá svěřena do péče otce a jeho manželky, eventuálně do péče otce. Matka má zájem doporučený léčebný postup dodržovat, neodmítá jej. Pokud stěžovatelé v návrhu namítali, že matka dostatečným způsobem neřeší vadu řeči nezletilé, nezajišťuje náležitým způsobem stravu nezletilé či péči o chrup, krajský soud konstatoval, že z obsahu spisu a z předložených listin nevyplývají zjištění, na základě kterých by mohl být učiněn závěr o prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů v rozsahu navrhovaném stěžovateli.

17. Krajský soud v napadeném usnesení vysvětlil, že okresní soud část návrhu stěžovatelů, v níž se domáhali vydání předběžného opatření, kterým by byly nahrazeny souhlasy matky se změnou bydliště nezletilé, se zápisem nezletilé k předškolnímu vzdělávání a se změnou dětského lékaře, v souladu s § 75b odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť jistota nebyla složena včas a řádně, částečně byla složena opožděně, a s ohledem na počet uplatněných nároků nebyla složena ani v potřebné výši.

18. Jak uvedl již krajský soud, musí soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodnout v krátké době, dokazování se neprovádí. Z uvedeného důvodu nebylo možné v tomto řízení provést výslech nezletilé (aniž by za dané procesní situace bylo přihlíženo k věku nezletilé). K otázce zachování práva na spravedlivý proces, především co do práva na vyjádření se k projednávané věci, obecné soudy nepochybily, když v rámci řízení o předběžném opatření neprováděly meritorní dokazování. Soudy vycházející z obsahu spisu, tedy i z písemných vyjádření navrhovatelů, v této fázi řízení nemají povinnost bezpodmínečně vyhovět přáním nezletilé. Tento přístup odpovídá účelu předběžného opatření, které nenahrazuje rozhodnutí soudu ve věci.

19. Před okresním soudem nyní probíhá řízení ve věci samé, ve kterém stěžovatelé mohou uplatnit své námitky obsažené ve svých návrzích na vydání předběžného opatření. Soud se v uvedeném řízení bude zabývat návrhy a podáními účastníků, které byly do spisu postupně dodávány, a po provedeném dokazování rozhodne ve věci samé. Zjistil-li by, že to vyžaduje zájem na řádné výchově dítěte, využije výchovných opatření (§ 925 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), případně přijme další opatření či postup sledující zájmy a ochranu nezletilé. Jak již bylo uvedeno, rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření není rozhodnutím konečným, nelze jím prejudikovat výsledek řízení ve věci samé.

20. Namítají-li stěžovatelé, že o části jejich návrhu obecné soudy nerozhodly, bylo za dané situace namístě, aby stěžovatelé podali návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí (srov. § 166 o. s. ř.). Podle odstavce 1 tohoto ustanovení nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. To však stěžovatelé, jak vyplývá z přiložených listin, neučinili. Ustanovení § 166 o. s. ř. přitom lze použít nejen na rozsudky, ale přiměřeně i na usnesení (§ 167 odst. 2 o. s. ř.).

21. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 neshledal Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konkrétní okolnosti předmětné věci přiléhavým. Ve stěžovateli odkazované věci byl shledán zásah do práva na rodinný život předběžným opatřením, jímž bylo na dlouhou dobu dítě odňato z péče rodičů. V nyní posuzované věci byla nezletilá svěřena do péče matky, v jejíž péči o nezletilou nebyly shledány závažné nedostatky, zanedbání péče ze strany matky nebylo soudy shledáno.

22. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že tato v rámci omezeného přezkumu ústavnosti obstojí. Rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem v souladu s procesními předpisy, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná, Ústavní soud nezjistil (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2100/24). Napadená rozhodnutí jsou rovněž dostatečně přesvědčivě odůvodněna.

23. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu