II. ÚS 949/24

Odůvodnění

Obsah napadeného rozhodnutí a námitky stěžovatelky

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky. Z rekapitulace skutkového stavu věci stěžovatelkou vyplývá, že stěžovatelka a vedlejší účastník spolu dne 16. 8. 2010 uzavřeli smlouvu o právní pomoci. Vedlejší účastník řízení a Mgr. Plajner (současný právní zástupce stěžovatelky) spolu v letech 2009 až 2019 vykonávali advokacii ve sdružení pod názvem "Advokátní kancelář Bakeš & partneři".

3. Stěžovatelka, na základě procesní plné moci právně zastoupena Mgr. Markem Plajnerem jakožto osobou jednající se stěžovatelkou, podala dne 15. 8. 2014 žalobu o zaplacení částky ve výši 22 659 587 Kč s příslušenstvím proti společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (dále jen "dopravní podnik"). Tento spor byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 270/2014. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 č. j. 13 Co 112/2016-182, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2015 č. j. 19 C 270/2014-96, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-103, byla stěžovatelce mj. přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 1 955 071,50 Kč (včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 132 980 Kč), která měla být dle znění rozsudku uhrazena k rukám jejího právního zástupce.

4. Dopravní podnik náhradu nákladů řízení ve výši 1 955 071,50 Kč uhradil na účet vedlejšího účastníka řízení, a to z důvodu, že právní zástupce stěžovatelky a vedlejší účastník měli uzavřenu smlouvu o právní pomoci, a byl to vedlejší účastník řízení, kdo byl povinen podávat kontrolní hlášení a přiznávat a odvádět DPH. K úhradě této částky došlo dne 9. 4. 2018. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 č. j. 13 Co 112/2016-182 byl k dovolání dopravního podniku zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 23 Cdo 2263/2018-223 a stěžovatelce tak vznikla povinnost vrátit přijaté plnění, a to včetně náhrady nákladů řízení. Z tohoto důvodu vyzvala stěžovatelka dne 10. 8. 2020 vedlejšího účastníka, aby jí vrátil náhradu nákladů řízení ve výši 1 955 071,50 Kč vyplacenou dopravním podnikem na jeho účet. Vedlejší účastník řízení však stěžovatelce vrátil pouze částku ve výši 1 132 980 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku, zbytek částky vedlejší účastník odmítl vydat.

5. Stěžovatelka proto podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně"), který o nároku (o zaplacení 822 091,50 Kč) rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2023 č. j. 65 C 95/2021-62 tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastník není pasivně legitimován k vydání peněžních prostředků, které byly na jeho účet zaplaceny jako náhrada nákladů řízení třetí osobou (dopravním podnikem) ve sporu mezi stěžovatelkou a touto třetí osobou. K tomu uvedl, že pokud odpadne právní titul (rozhodnutí) úhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi druhou stranou (např. zrušený rozsudek), pak vzniká bezdůvodné obohacení toliko ve vztahu účastníků řízení, kdy důvod platby (titul) náhrady nákladů řízení neúspěšného účastníka protistraně bylo toliko zrušené rozhodnutí. Skutečnost, že Mgr. Plajner označil jako platební místo účet vedlejšího účastníka, neznamená, že by mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení vznikl vztah.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil s tím, že soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění a věc posoudil po právní stránce správně.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které založila na otázce, zda v situaci, v níž jí třetí subjekt (dopravní podnik) na základě dovolacím soudem posléze zrušeného pravomocného rozsudku uhradil náklady řízení splatné k rukám jejího tehdejšího advokáta (Mgr. Marka Plajnera) na jím určené platební místo (na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl vedlejší účastník), se odvíjí pasivní věcná legitimace k vrácení přijatého plnění od okolnosti, že v rozhodné době vykonával advokacii ve sdružení se zástupcem stěžovatelky (advokátem Mgr. Markem Plajnerem), či okolnosti, že stěžovatelka měla s vedlejším účastníkem též sjednánu smlouvu o právní pomoci. Kladla dále otázku, zda odvolací soud k námitce překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně byl při sporu o tom, zda soud prvního stupně při soudním jednání vyjádřil předběžný názor na projednávanou věc nekorespondující jeho následnému rozhodnutí, povinen krom obsahu protokolu o jednání zkoumat i jeho zvukový záznam. Měla za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Prezentovala též otázku, zda je žalobce povinen tvrdit právní důvod opodstatňující uplatněný nárok. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 169/2005. Dovolací soud však dovolání neměl za přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je odmítl.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že hodnocení provedené v odst. 6 a 7 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání se vůbec nevztahuje ke vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka, tedy sporu klienta a jeho advokáta, nýbrž ke vztahu stěžovatelky a dopravního podniku jakožto původních účastníků sporu, v rámci kterého byly přiznány stěžovatelce náklady řízení.

9. Podle stěžovatelky se dovolací soud jejími námitkami vůbec nezabýval, ani relevantně neposoudil přípustnost dovolání, neboť nebyl schopen rozlišit vztah stěžovatelky a dopravního podniku jakožto účastníků řízení, na základě kterého byly přiznány náklady řízení posléze zaplacené na účet vedlejšího účastníka, který figuroval pouze jako platební místo. Dovolací soud o právu stěžovatelky vůbec nerozhodoval, protože posuzoval něco, co stěžovatelka nenamítala. Obsah dovolání neodpovídá závěrům, ke kterým v usnesení o odmítnutí dovolání dospěl Nejvyšší soud.

Procesní předpoklady řízení

10. Ústavní soud shledal splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud konstatuje, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv. 13. Stížnostní námitky stěžovatelky směřují proti usnesení Nejvyššího soudu, který se podle jejího přesvědčení nedostatečně vypořádal s podaným dovoláním. Ten však již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).

14. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].

15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

16. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně. Z obsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu jsou patrné právní otázky, které stěžovatelka k přípustnosti dovolání předložila, a jimiž se Nejvyšší soud zabýval a náležitě vyložil, z jakých důvodů je posuzuje odlišně od stěžovatelky.

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje vypořádání se dovolacího soudu s její argumentací za nedostatečnou. K tomu Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v napadeném usnesení některé z otázek stěžovatelky řešil v obecné rovině a stěžovatelce vysvětlil podstatu bezdůvodného obohacení a v této souvislosti i otázku pasivní legitimace vedlejšího účastníka coby žalovaného. Podstatný je jeho závěr, že "plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému závazku, je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020, a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021)."

18. V rozhodování Nejvyššího soudu ohledně právních otázek stěžovatelky nespatřuje Ústavní soud porušení jejích základních práv. Jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelka na půdě Ústavního soudu vede pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

19. Ústavní soud uzavírá, že po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a to též v souvislosti s oběma rozhodnutími soudů nižších stupňů, nelze dovodit, že by bylo jakkoli zasaženo do práv stěžovatelky.

20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu