Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 152/2024-706 ze dne 18. prosince 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 56 T 1/2023-626 ze dne 28. května 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením (stěžovatel nepřesně opakovaně píše o rozsudku) přiznal vedlejší účastnici jako zmocněnkyni zastupující v trestním řízení tři poškozené (splňující předpoklady pro její bezplatnou právní pomoc) odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 215 067 Kč, a protože vedlejší účastnice žádala celkem 578 502,63 Kč, v rozsahu 363 435,63 Kč požadavek vedlejší účastnice zamítl.
3. K stížnosti stěžovatele a vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu napadeným usnesením zrušil a znovu sám rozhodl tak, že vedlejší účastnici přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 355 546,61 Kč a co do zbytku účtované částky ve výši 222 995,02 Kč návrh vedlejší účastnice zamítl. Rozdíl v přiznaných částkách je dán především tím, že vrchní soud na rozdíl od městského soudu u části úkonů právní služby po 31. prosinci 2021 aplikoval vyšší tarifní hodnotu a tak vyšší úkonovou sazbu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice formálně napadá obě v záhlaví uvedená rozhodnutí v plném rozsahu, námitky však vznáší pouze vůči odměně přiznané vedlejší účastnici vrchním soudem ve výši 51 360 Kč (bez DPH) za účast při výslechu obviněného dne 5. dubna 2022 (6 společných úkonů právní služby) a ve výši 25 680 Kč za prostudování trestního spisu (bez uvedení data). Konkrétně namítá, že poškozené v obou případech zastupovala v substituci vedlejší účastnice nekvalifikovaná osoba (studentka). Výši přiznané odměny považuje vzhledem k tomu za zjevně nepřiměřenou a neodpovídající standardní sazbě ani odbornosti zastupující osoby. Ač nekvalifikovanost jednající osoby stěžovatel namítal, (vrchní) soud uzavřel, že zmocněnce může zastupovat kdokoli, což podle stěžovatele pomíjí aspekt přiměřenosti náhrady. Takovýto přístup považuje za narušující zásadu rovnosti účastníků řízení, protože na straně obhajoby je vyžadováno přísné dodržování pravidel, např. obhájce musí být advokát, poškozená strana může získat vysokou náhradu za zcela nekvalifikovanou službu. Současně postup soudu považuje za narušující princip ochrany veřejných prostředků. Závěrem na podporu své argumentace odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2835/23 ze dne 13. listopadu 2024.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a je přípustná. Napadá-li stěžovatel tu část rozhodnutí, kde požadavku vedlejší účastnice nebylo vyhověno, je zjevně neoprávněnou osobou, neboť takové rozhodnutí je v jeho prospěch; ve vyhovující části je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu, proti rozhodnutí městského soudu však příslušný není, neboť toto rozhodnutí zrušil již vrchní soud a Ústavní soud není povolán rušit to, co již bylo zrušeno.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2022 (U 25/27 SbNU 307) nebo sp. zn. II. ÚS 2135/12 ze dne 28. června 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Posuzovaná věc však zásah Ústavního soudu nevyžaduje.
7. Při rozhodování o náhradách nákladů zmocněnců poškozených v trestním řízení již Ústavní soud několikrát zdůraznil, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem zákonodárce a není úlohou Ústavního soudu, aby jím přijaté řešení bez dalšího hodnotil.
8. Stěžovatel akcentuje nepřiměřenou výši přiznané odměny s ohledem na kvalifikaci osoby, která konkrétní úkony právní pomoci činila za vedlejší účastnici. Pomíjí přitom, že advokátní tarif (na rozdíl od běžných smluvních ujednání o odměně) nerozlišuje sazbu odměny podle toho, zda úkon právní pomoci (služby) činí přímo advokát, či za něj jeho advokátní koncipient či jiný zaměstnanec. Ani stěžovatel nezpochybňuje, že vedlejší účastnice byla oprávněna se při konkrétních úkonech právní pomoci konkrétní osobou nechat zastoupit ve smyslu § 26 odst. 2 advokátního tarifu a požadavků kladených na advokáty jejich etickým kodexem.
9. Dospěl-li vrchní soud k závěru, který lze shrnout tak, že je-li advokát za konkrétní úkon právní pomoci, kterou poskytl osobně, oprávněn požadovat podle advokátního tarifu odměnu určité výše, může požadovat tutéž odměnu i tehdy, učinila-li konkrétní úkon v jeho substituci jiná k tomu oprávněná (i třebas méně kvalifikovaná) osoba, nemá Ústavní soud, co by takovému závěru z ústavního hlediska vytkl. Koneckonců advokát vždy také odpovídá, jako by právní pomoc poskytoval osobně.
10. Takový závěr obstojí i ve světle požadavků nálezu sp. zn. III. ÚS 2835/23, kterého se dovolává stěžovatel.
11. Namítá-li stěžovatel nerovnost pravidel pro oprávnění advokátů nechat se zastoupit jako obhájce a jako zmocněnec, nelze z toho dovozovat neústavnost odměňování advokáta - zmocněncem, je-li přípustně zastoupen tak, jak by obhájce zastoupen být nemohl.
12. Z výše uvedených důvodů neobstojí ani námitka rozporu s principem veřejných prostředků.
13. Další námitky stěžovatel neuplatnil, Ústavní soud sice není vázán rozsahem uplatněných námitek, ale současně není úkolem Ústavního soudu, aby za stěžovatele další argumentaci domýšlel.
14. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. dubna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu