II. ÚS 958/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla dne 9. 1. 2019 okolo 17:00 hodin účastnicí dopravní nehody na 257 km dálnice ve směru na Olomouc, po nehodě se uchýlila do prostoru za svodidly a posléze se tímto prostorem vydala v protisměru jízdy k vozidlu Policie České republiky (dále též jen "policie"), které zastavilo za havarovanými vozidly. Přitom spadla do dva metry hlubokého betonového propustku vodního toku Cholinka, jehož vlastníkem je Česká republika. Policie přitom uživatelům dálnice doporučuje, aby v případě nehody neprodleně opustili místo nehody za svodidlo po pravém okraji dálnice. V důsledku pádu došlo u stěžovatelky k poranění dolní končetiny, které si vyžádalo operační zákrok. Obvodní soud konstatoval, že doporučení policie uchýlit se po nehodě za svodidla směřuje k tomu, aby se účastník nehody dostal do bezpečí, nikoliv k tomu, aby se za svodidly pohyboval. Prostor za svodidly není určen k pohybu chodců. Pokud se tam účastník dopravní nehody pohybuje, musí zejména za snížené viditelnosti dbát zvýšené opatrnosti. To však stěžovatelka nečinila, šla normální chůzí, šla-li by pomalu a našlapovala opatrně, případně se přidržovala svodidel, mohla propustek včas zaregistrovat a zabránit pádu, přitom se však v tomto místě vůbec neměla pohybovat. Dané místo je opatřeno zvýšeným zábradlím tak, aby v místě přiléhajícím k propustku nebylo možné svodidlo překonat, čímž ze strany vedlejší účastnice bylo učiněno opatření k zabránění pádu do předmětného propustku. Obvodní soud uzavřel, že stěžovatelka si předmětný pád zavinila sama svým neopatrným počínáním, a proto jí náhradu za vytrpěné bolesti nepřiznal.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka místo toho, by od svého vozidla přešla na vzdálenost 15 až 20 m bezpečně po okraji dálnice podél svodidel k vozidlu policie, použila k tomuto přesunu prostor za svodidly v neznámém místě za snížené viditelnosti, aniž by k tomu existoval jakýkoli důvod. Městský soud konstatoval, že toto počínání lze přičítat výlučně stěžovatelce, neboť šlo o jedinou příčinu, v důsledku které došlo k pádu stěžovatelky do propustku v prostoru za svodidly. S odkazem na § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), proto městský soudu dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně následkem okolností, které se přičítají jí jako poškozené. Z toho vyplývá závěr, že stěžovatelka si škodu způsobila výlučně sama svým počínáním a nikdo další (tedy ani vedlejší účastnice) za takto vzniklou škodu neodpovídá, a to ani ve smyslu § 2900 či § 2901 občanského zákoníku. Městský soud proto uzavřel, že obvodní soud rozhodl správně, pokud žalobu zamítl.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že obsahem dovolání je nesouhlas s právním závěrem soudů obou stupňů o tom, že stěžovatelka jako poškozená si škodu sama způsobila. Konkrétní posouzení rozsahu spoluzpůsobení si újmy stěžovatelkou záviselo na zhodnocení všech okolností případu a nelze je podle Nejvyššího soudu hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka se chovala neobezřetně, když se za snížené viditelnosti (sama uvedla, že ve tmě prostor za svodidly dobře neviděla) vydala do neznámého terénu, ačkoli měla možnost přejít krátký úsek po kraji dálnice k policejnímu vozidlu, které jej osvětlovalo a zajišťovalo svou přítomností a výstražnými světly. Svodidla patří mezi silniční záchytné systémy instalované na krajnici nebo ve středním dělicím pásu a prostor za nimi není určen primárně k pohybu chodců, povrch mohl být rovněž zledovatělý nebo se zde mohla nacházet také jiná překážka bránící pohybu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, žádná z otázek vymezených v dovolání přípustnost dovolání nezakládá a městský soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podanou žalobou se proti vedlejší účastnici domáhala přiznání náhrady za vytrpěné bolesti. Tvrdila, že byla účastnicí dopravní nehody, po které se uchýlila do prostoru za svodidly a posléze se tímto prostorem vydala proti směru jízdy k vozidlu Policie České republiky, které se zapnutými majáky zastavilo za havarovanými vozidly. Přitom však spadla do součásti dálnice D35, zhruba dva metry hlubokého betonového propustku vodního toku Cholinka, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Hrana propustku v části přiléhající k dálničnímu mostu, z níž do propustku spadla, zjevně náležející ke stavební konstrukci mostu, nebyla opatřena zábradlím bránícím pádu uživatelů dálnice do propustku. Stěžovatelka poukazovala na to, že sama vedlejší účastnice prostřednictvím svých orgánů, a to Policie České republiky, uživatelům dálnice pravidelně doporučuje v případě nehody, poruchy či najetí na dálnici v protisměru, aby "neprodleně opustili místo nehody za svodidlo po pravém okraji dálnice resp. "co nejrychleji vozidlo opustili a šli za svodidla dálnice, dostatečně daleko". Stěžovatelka namítala, že hrana téhož propustku na protilehlé straně dálnice, přiléhající k dálničnímu mostu, je zábradlím opatřena. V důsledku předmětného pádu došlo u stěžovatelky ke vzniku otevřené tříštivé zlomeniny holenní kosti, která si následně vyžádala řadu operačních a invazivních výkonů.

6. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka se především neměla v tomto místě vůbec pohybovat. Klíčovým argumentem městského soudu obsaženým v odůvodnění potvrzujícího výroku rozsudku bylo, že jestliže policisté stěžovatelku vyzvali, aby se dostavila k vozidlu policie, "nebyl žádný důvod, aby se pohybovala v prostoru za svodidly, neboť mohla jednoduše tuto krátkou vzdálenost přejít po okraji dálnice". Stěžovatelka uvádí, že s argumentací Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné, v obecné rovině souhlasí. V předmětném případě však právě takové "zvážení veškerých příčin, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného" a "porovnání všech shora uvedených hledisek" opakovaně absentuje. Újma na zdraví stěžovatelky je v celém rozsahu přičítána jejímu jednání; stěžovatelka však pouze postupovala na základě pokynů policistů, tedy orgánu vedlejší účastnice, a přitom dodržela ustanovení relevantního právního předpisu [§ 35 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů], výslovně zakazujícího vstup a chůzi po dálnici. Naopak posouzení souladu jednání vedlejší účastnice s dikcí § 2901 občanského zákoníku, jehož aplikace se stěžovatelka výslovně domáhala již v žalobě, je obecnými soudy systematicky opomíjeno, což ostatně Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení sám přiznává, když konstatuje "prakticky absentující argumentaci" ze strany městského soudu. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy postupovaly v rozporu s právními názory vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu, ze které vyplývá, že soudy se nevypořádaly s jejími námitkami a jejich rozhodnutí tak nejsou přezkoumatelná.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nevyhodnotily všechny okolnosti, které vedly k její újmě, a řádně neposoudily soulad jednání vedlejší účastnice s § 2901 občanského zákoníku. Stěžovatelka poukazuje na to, že jednala pouze na základě pokynů policistů.

11. Ve vztahu k uvedeným námitkám stěžovatelky je třeba poukázat na to, že městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelka si škodu způsobila výlučně sama svým počínáním a že vedlejší účastnice za takto vzniklou škodu neodpovídá, a to ani ve smyslu § 2900 či § 2901 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů městský soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda bylo povinností vedlejší účastnice předmětný propustek zabezpečit ze všech čtyř stran zábradlím bránícím možnému pádu osob do tohoto propustku, neboť ani eventuální porušení takové povinnosti vedlejší účastnicí by nic nezměnilo na tom, že v daném případě škoda stěžovatelce vznikla výlučně následkem okolností, které se přičítají jí samotné. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené závěry městského soudu konstatoval, že napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se odpovědnosti za újmu na zdraví pádem chodce v místech, kde se jeho pohyb nepředpokládá. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3108/2019 vydaný v obdobné věci. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že vlastník je povinen eliminovat potenciální nebezpečí plynoucí ze stavu či vybavení pozemku tím, že jej zabezpečí opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění problematického místa na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že konkrétní posouzení rozsahu spoluzpůsobení si újmy stěžovatelkou záviselo na zhodnocení všech okolností případu a nelze je hodnotit jako zjevně nepřiměřené.

12. K námitce stěžovatelky, že chůze po dálnici je podle § 35 odst. 1 zákona o silničním provozu výslovně zakázaná, Nejvyšší soud vysvětlil, že smyslem tohoto ustanovení je stanovit obecné podmínky provozu na dálnici, toto ustanovení tedy výslovně nereguluje situaci při dopravní nehodě na dálnici a chování osob na ní zúčastněných. Okolnost, že se účastník nehody ocitne mimo vozidlo na dálnici, je nahodilá a není-li spojena s excesivním chováním, nepředstavuje porušení uvedeného zákonného pravidla. Stěžovatelkou nabízené řešení by podle Nejvyššího soudu vedlo k absurdnímu závěru, že řidič na dálnici ani nemůže vystoupit z nepojízdného vozidla. Volba trasy při přesunu k policejnímu vozidlu je okolností, která ve smyslu § 2918 občanského zákoníku plně spadá do sféry poškozené.

13. Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

14. V předmětné věci dospěly obecné soudy k závěru, že zvolený postup, kdy stěžovatelka k přesunu od svého vozidla k vozidlu policie použila prostor za svodidly v neznámém místě za snížené viditelnosti, ačkoli se v tomto místě neměla vůbec pohybovat, lze přičítat výlučně stěžovatelce. Šlo přitom o jedinou příčinu, v důsledku které došlo k pádu stěžovatelky do propustku v prostoru za svodidly. Ve smyslu § 2918 občanského zákoníku škoda vznikla stěžovatelce výlučně následkem okolností, které se přičítají jí jako poškozené, z čehož vyplývá, že stěžovatelka si škodu způsobila výlučně sama svým neopatrným počínáním a nikdo další za takto vzniklou škodu neodpovídá. Uvedenému závěru obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.

15. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatelky přípustným. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna, přičemž Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu