III. ÚS 1080/25

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 6, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Na základě jeho odvolání a odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako řidič motorového vozidla Audi nereagoval na výzvu světelným výstražným zařízením hlídky Policie České republiky jedoucí ve služebním vozidle, ve chvíli, kdy jeden z policistů z vozidla vystupoval, začal vycouvávat a po násilném zastavení jeho automobilu, kdy na něj policisté mířili zbraní a vyzývali jej k zanechání protiprávního jednání, opakovaně najížděl do policejního vozidla, uvolnil si tak prostor k ujetí z místa pryč a opakovaně najížděl i na zasahující policisty, kteří museli uskakovat. Stěžovatel následně ujel z místa pryč, přičemž svým jednáním způsobil na služebním vozidle škodu ve výši 115 859 Kč.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje průběh trestního řízení, obsah napadených rozhodnutí a opravných prostředků, které proti nim podával. Tvrdí, že z vystupování obecných soudů v průběhu řízení vyplynulo, že presumovaly jeho vinu a při hodnocení jeho osoby mu přičítaly k tíži i věci, které byly (v rámci řízení o přestupku) pravomocně odloženy. Namítá, že cíleně v jeho neprospěch převracely důkaz týkající se DNA, když uvedly, že stěžovatel byl schopen zajistit, aby se v daném automobilu nevyskytovala jeho DNA, což považuje za zcestný a nelogický argument. Má za to, že odpovědnost za trestný čin násilí proti úřední osobě lze spáchat jen ve formě přímého úmyslu, který mu ani přinejmenším nelze přičítat. Uvádí, že z kamerového záznamu je patrná pouze jeho snaha vyhnout se policejní kontrole, nikoli však jeho úmyslné najíždění na policisty.

5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevzaly v úvahu nepřiměřený zásah policistů, kteří neúměrnou silou narazili do jeho automobilu a nemířili na pneumatiky, jak tvrdili, ale na jeho hlavu. Tvrdí, že ke střetu jeho vozidla s vozidlem policejním došlo tak, že se opuštěné a nezajištěné policejní vozidlo nekontrolovaně rozjelo a narazilo do jeho automobilu. Závěr obecných soudů o jeho úmyslu najíždět na policisty je podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje. Namítá, že obecné soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo, přičemž pochybnosti spojuje i s obsahem výpovědí policistů, jež nekorespondovaly s kamerovým záznamem a nenalezením jeho DNA v automobilu. Zdůrazňuje, že policisté vůči němu postupovali nezákonně a ohrožovali jeho život a zdraví, když stříleli do oblasti jeho hlavy.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].

10. Ústavní soud připouští, že okresní soud na straně 9 napadeného rozsudku nepřípustně poukazoval na údajné předchozí stěžovatelovo přestupkové jednání z případu, ve kterém došlo k odložení věci. Ústavnímu soudu však není jasné, jak tato nesprávná úvaha okresního soudu měla ovlivnit správnost napadených rozhodnutí. Případné stěžovatelovo předchozí přestupkové jednání totiž nemělo žádný vliv z hlediska naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě a zmíněnou úvahu nelze vnímat ani jako doklad předpojatosti obecných soudů, jak tvrdí stěžovatel.

11. Ústavní soud musí stěžovateli částečně dát za pravdu také v tom, že okresní soud nevhodným způsobem reagoval na skutečnost, že ve vozidle Audi nebyly nalezeny stopy stěžovatelovy DNA (blíže viz strana 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Okresní soud na straně 9 napadeného rozsudku totiž uvedl, že tato skutečnost neznamená, že stěžovatel vozidlo neřídil, neboť si je zcela vědom toho, jak se zachovat, aby tyto stopy nezanechal. Taková argumentace se jeví jako spekulativní a nepodložená, nicméně nemá žádný podstatný vliv z hlediska přesvědčivosti rozhodných skutkových zjištění.

12. Nalezení stop DNA ve vozidle Audi totiž mělo potvrdit, že stěžovatel toto vozidlo řídil, avšak jeho identita coby řidiče tohoto vozidla Audi byla i bez tohoto důkazu spolehlivě prokázána, a to výpověďmi zasahujících policistů, kteří stěžovatele bezpečně poznali, neboť jej již z výkonu služby znali (srov. strany 3 až 5 napadeného rozsudku okresního soudu), jakož i kamerovým záznamem (srov. stranu 9 rozsudku okresního soudu). Absence stop stěžovatelovy DNA ve vozidle (konkrétně na klikách dveří, na řadící páce a na lahvi) uvedené důkazy nezpochybňuje, neboť tyto stopy lze s potřebnou snahou účinně zahladit. Jestliže stěžovatel uvádí, že pokud by auto důkladně vyčistil, nenašly by se v něm ani stopy DNA jiných osob, Ústavní soud podotýká, že v daném případě se stopy DNA svědkyně M. Š. nalezly na slunečních brýlích, nikoli na některé součásti vozidla Audi (viz strana 6 rozsudku okresního soudu).

13. Ústavní soud nenachází žádný důvod k tomu, aby zpochybňoval závěr obecných soudů, že stěžovatel se při incidentu snažil vyhnout policejní kontrole i najížděním na policisty. Také tento závěr byl podložen výpověďmi zasahujících policistů a kamerovým záznamem. Ze stěžovatelovy argumentace nevyplývá žádný zásadní rozpor mezi těmito důkazy a závěrem o úmyslném najíždění na policisty, ve skutečnosti jde pouze o prezentaci jeho vlastní verze skutkového děje a pohledu na hodnocení provedených důkazů. Judikatura, na kterou v této souvislosti stěžovatel odkazuje, je pro posuzovanou věc irelevantní, neboť daná rozhodnutí vychází z podstatně jiných skutkových okolností (absentovalo v nich právě zjevné a opakované najíždění na policisty, kterého se stěžovatel dopustil v nyní projednávané věci).

14. Namítá-li stěžovatel nezákonný zásah ze strany policistů, odkazuje Ústavní soud na bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu, kde byla tato námitka spolehlivě vypořádána.

15. Ústavní soud uzavírá, že navzdory některým nevhodným argumentům okresního soudu neidentifikoval v napadených rozhodnutích vady ústavněprávního charakteru. Nejedná se o případ, kdy by rozhodující skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vina stěžovatele byla dokazováním spolehlivě prokázána, a nebyly tak naplněny předpoklady pro uplatnění principu in dubio pro reo.

16. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. dubna 2025

Jan Svatoň v. r. předseda senátu