III. ÚS 110/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že odbor vnitřních věcí Úřadu městského obvodu Slezská Ostrava rozhodnutím ze dne 2. 12. 2021 uznal stěžovatele vinným ze dvou přestupků podle § 5 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, za které mu uložil pokutu ve výši 3 000 Kč. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 2. 2022 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník neměl k části týkající se přestupku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích výhrady, k části rozhodnutí vztahující se k přestupku podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích uvedl, že jednání stěžovatele nedosáhlo intenzity způsobilé porušit zákonem chráněný zájem. Vzhledem ke skutečnosti, že za oba projednávané přestupky byl uložen společný trest a rozhodnutí prvostupňového orgánu neobsahovalo oddělitelný výrok, zrušil vedlejší účastník rozhodnutí ze dne 2. 12. 2021 jako celek. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 22. 3. 2022 uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích spočívajícího v tom, že při dopravní kontrole neuposlechl výzvy policisty odstoupit od jeho osoby a zůstat u svého vozidla. Přestupku se dopustil tím, že se od vozidla neustále vzdaloval, neboť podle jeho názoru nebyla výzva v souladu s právními předpisy. Stěžovatel z nedbalosti neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, za což mu prvostupňový orgán uložil pokutu ve výši 1 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Řízení o přestupku podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích usnesením ze dne 22. 3. 2022 zastavil.

3. Vedlejší účastník odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 3. 6. 2022 zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil, neboť výzvy policisty je povinna uposlechnout každá osoba bez ohledu na svůj vlastní názor na danou situaci. Ve chvíli, kdy je výzva učiněna, musí se jí osoba podrobit. Vedlejší účastník výzvu neshledal nepřiměřenou nebo nadměrně zasahující do práv stěžovatele. Výzvu policista učinil opakovaně, srozumitelně, byla dostatečně určitá a není podstatné, zda byl stěžovatel s obsahem výzvy ztotožněn.

4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 7. 2023 žalobu stěžovatele zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2023 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nezabýval se věcnou správností rozsudku, ale rozsudek zrušil z procesních důvodů. Krajský soud pochybil tím, že přes výslovný nesouhlas žalobce rozhodl o věci bez nařízení jednání.

5. Krajský soud následně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele opět zamítl, přičemž prokázal, že výzva policisty byla zákonná a stěžovatel měl povinnost ji uposlechnout. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že výzva nebyla legitimní, neboť jejím účelem nebylo zajištění řádného průběhu opatřování podkladů pro projednání přestupku. Faktickým účelem bylo zamezit stěžovateli v obstarání podkladů pro jeho následnou obhajobu při obvinění z přestupku v dopravě. Stěžovatel tvrdí, že v posuzované věci jde o střet práva policisty učinit výzvu podle zákona o policii a jeho právem na obhajobu, přičemž jeho právo na obhajobu shledává "mnohem silnější".

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, ve které ho správní orgány potrestaly pokutou ve výši 1 000 Kč a uložily mu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Jde tedy již svou povahou o věc bagatelní, která zpravidla ústavní intenzity nedosahuje.

9. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ústavní soud v posuzované věci žádnou z výše uvedených situací, odůvodňující jeho kasační zásah, neshledal.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel stále tvrdí, že se mu policista nezákonnou výzvou snažil upřít jeho právo zdokumentovat si okolnosti policejní kontroly a tím si zajistit důkazy pro obranu ve správním řízení. Stěžovatel však opomíjí, že správní orgány a následně i správní soudy dostatečně řádně prokázaly (včetně zohlednění nahrávky předložené stěžovatelem), že výzva policisty byla adekvátní reakcí na chování stěžovatele. Neuposlechnutí výzvy stěžovatel ani nepopírá, k čemuž Ústavní soud připomíná, že každý je obecně povinen podrobit se výkonu pravomoci úřední osoby, aniž by nejdříve hodnotil zákonnost postupu úředních osob a teprve na základě toho výzvu uposlechl nebo neuposlechl (viz již usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 263/97).

11. Krajský soud v napadeném rozsudku řádně osvětlil, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích (body 36 až 52 rozsudku). Krajský soud se vypořádal i s (ne)porušením práva stěžovatele zaznamenat průběh dopravní kontroly, přičemž prokázal, že výzva policisty neměla za následek omezení jeho práva a důkazní prostředky si mohl obstarat i po sepsání oznámení o přestupku. Nejvyšší správní soud při posouzení kasační stížnosti postupoval plně v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (viz např. usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28). Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu