Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Stejskalové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 878/2024-317 ze dne 9. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Petra Hromka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva.
2. Stěžovatelka jako povinná podala návrhy na zastavení exekuce a na odklad exekuce. Okresní soud ve Vyškově usnesením č. j. 24 EXE 1696/2023-272 ze dne 14. října 2024 zastavil řízení o návrzích na zastavení exekuce (výroky I a II) a zamítl návrh na odklad exekuce (výrok III). Zastavení řízení o návrzích na zastavení exekuce odůvodnil tím, že obdobný návrh stěžovatelky byl již zamítnut 11. března 2024 a toto rozhodnutí nabylo právní moci 12. června 2024, byla tedy dána překážka věci rozhodnuté. Návrh na odklad exekuce zamítl, neboť nebylo možno očekávat zastavení exekuce s ohledem na zastavení řízení o návrzích na zastavení exekuce.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud souhlasil, že byla dána překážka věci rozhodnuté. Stěžovatelku zároveň poučil, že proti napadenému usnesení je přípustné dovolání.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu nelze podat dovolání z důvodu vad podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 tohoto zákona, přičemž s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nelze důvodně či opodstatněně podat dovolání, ani žalobu pro zmatečnost v případě rozhodnutí soudu o zastavení řízení z důvodu již existující překážky věci rozhodnuté vydanému v exekučním řízení. Stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1344/2022 ze dne 3. srpna 2022 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3596/2023 ze dne 27. června 2024.
5. Stěžovatelka soudům vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy a svůj postup řádně neodůvodnily. Rovněž kritizuje, že soudy rozhodovaly bez jednání. Stěžovatelka tvrdí, že předložila nové skutečnosti a důkazy a její návrh na zastavení exekuce tak nebyl shodný s tím, který podala dříve. Konečně stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí představuje i zásah do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť soud nepřihlédl k nemravnosti původní smlouvy, z níž vznikla pohledávka vymáhaná v exekuci, ani k tomu, že exekutor zajistil stěžovatelčin majetek v mnohem větším rozsahu, než kolik činila vymáhaná částka.
6. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Námitka, že ve věci nebylo nařízeno jednání, svým obsahem odpovídá námitce zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1329/2003 ze dne 29. dubna 2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2007). Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, že by taková žaloba byla podána. Proto je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, neboť nebyly vyčerpány všechny zákonné opravné prostředky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To ovšem nepůsobí nepřípustnost ústavní stížnosti jako celku. Opačný závěr by totiž vedl k těžko přijatelným důsledkům, neboť původně přípustná ústavní stížnost by se mohla pouhým doplněním o novou argumentaci v průběhu řízení stát nepřípustnou (nález sp. zn. IV. ÚS 450/23 ze dne 26. dubna 2023, bod 21).
8. Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná i ve zbylém rozsahu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nepodala dovolání a tím nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání považuje za nepřípustné, přičemž odkázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z nich však plyne opak toho, co stěžovatelka tvrdí. V obou případech Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání pro nepřípustnost, jež spočívala v tom, že žádná z předložených právních otázek nezaložila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Takové rozhodnutí implicitně obsahuje předpoklad, že nebyl dán důvod odmítnutí dovolání podle § 238 občanského soudního řádu.
10. Z hlediska možnosti podat ústavní stížnost je zásadní rozdíl mezi objektivní nepřípustností dovolání podle § 238 občanského soudního řádu a nepřípustností podle § 237 občanského soudního řádu.
11. V situacích vypočtených v § 238 občanského soudního řádu nelze dovolání podat a lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od rozhodnutí odvolacího soudu (nález sp. zn. III. ÚS 647/23 ze dne 31. října 2023, bod 31). Naproti tomu, posuzuje-li Nejvyšší soud přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu, jde o rozhodování, které závisí na jeho uvážení. V každém takovém případě se totiž Nejvyšší soud (ať už výslovně či implicitně tím, že uzavře, že není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání) vyjadřuje k otázce, zda nemá být jeho judikatura změněna, což je nepochybně výsledkem uvážení Nejvyššího soudu [nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. března 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 29]. To má v rovině řízení o ústavní stížnosti ten význam, že ač bylo dovolání z takového důvodu odmítnuto jako nepřípustné, stále lze podat ústavní stížnost i proti rozhodnutím, jež předcházela podání dovolání.
12. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že v její věci nebyla dána překážka věci rozhodnuté, neboť tvrdila nové skutečnosti a navrhla nové důkazy, fakticky tím uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a předkládá právní otázku procesního práva, která mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, ať už proto, že by krajský soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, či že by mohl být důvod tuto judikaturu změnit. Dovolání tak představovalo účinný prostředek nápravy, který stěžovatelka mohla využít.
13. Ústavní soud zároveň neshledal, že by byl důvod postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a přijetí ústavní stížnosti výjimečně neodmítnout. Stěžovatelka ostatně netvrdila, že by takové důvody byly v její věci dány.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. dubna 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka