Výrok
1) V části ústavní stížnosti, týkající se návrhu na zrušení zákona č. 229/1991 Sb., v úplném znění, případně § 13 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., v úplném znění, se řízení z a s t a v u j e .
2) Rozhodnutí Okresního úřadu, Pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 20. června 1995, č.j. PÚ/1486/94-Ti-202, a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1996, č.j. 22 Ca 570/95-23, se z r u š u j í .
Odůvodnění
rozsudku a odkazuje na něj. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud ČR podrobil napadený rozsudek zkoumání takovým způsobem, jako by byl další instancí v hierarchii obecných soudů, která je oprávněna přezkoumat meritorně pravomocný rozsudek. Krajský soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Okresní úřad Nový Jičín, pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 20.9.1996, podepsaném vedoucím pozemkového úřadu, uvádí skutečnosti známé ze spisu krajského soudu. Je toho názoru, že soud rozhodl zákonu odpovídajícím způsobem.
Další vedlejší účastník v projednávané věci, M., a.s. P., se přípisem z 25. 9. 1996 svého postavení vedlejšího účastníka bez dalšího vzdal (§ 28 odst. 2 zákona, o Ústavním soudu).
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítl, že soud porušil svým postupem některá jeho základní práva, která také v podané ústavní stížnosti označil. Má za to, že se jedná především o ustanovení čl. 1 Ústavy ČR, který prohlašuje Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Tento článek, ostatně jak již Ústavní soud ČR několikrát judikoval, je ovšem proklamativním prohlášením, které charakterizuje Českou republiku a nemohl být postupem soudu v daném případě porušen.
K čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se navrhovatel rovněž domáhá, nutno zdůraznit, že ten určuje, že lidé jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a soudu nebyl tento článek Listiny porušen. Rozhodnutí soudu o tom, že nebyla včas a řádně uplatněna určitá práva, nelze považovat za omezení základního práva vlastnit majetek. Naopak. Pokud zákon stanoví určitou lhůtu pro uplatnění některých práv, je třeba rozhodnutí soudu v tomto bodě považovat za ochranu práv ostatních osob, za krok v zájmu právní jistoty.
Navrhovatel dále míní, že v posuzované věci byl zasažen také čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Tak se v daném případě stalo vydáním zákona č. 229/1991 Sb. a v této souvislosti je třeba poukázat na ust. čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Zákonem určené lhůty pro uplatnění práv se vztahují na všechny případy stejně a není důvod pro zrušení takto stanovené lhůty.
K poukazu navrhovatele na porušení čl. 11, je na místě uvést, že zmíněná ustanovení čl. 11 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny se týkají vlastnického práva. Odst. 1 konstatuje, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech má stejný zákonný obsah a ochranu. Rozhodnutím soudu nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl dán tomuto právu nějaký zvláštní zákonný obsah. Odst. 2 je zmocněním zákonodárci, aby zákonem stanovil, který majetek smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo právnických osob. Tento článek z podstaty věci nemůže být rozhodnutím soudu porušen. Odst. 3 konstatuje, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Tato ustanovení se týkají výkonu vlastnického práva, nikoliv rozhodování o tom, kdo je či není vlastníkem určité věci. Rozhodnutím soudu v napadení věci tedy nemohla být porušena. Odst. 4 se týká vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva, které je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Krajský soud v dané věci nerozhodoval o vyvlastnění či omezení vlastnického práva, ale o tom, zda právo bylo uplatněno v souladu se zákonem. Jeho rozhodnutím proto nemohl být porušen ani tento článek Listiny.
Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) potom stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Ustanovení tedy v podstatě odpovídá ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod a zmíněným rozhodnutím soudu nebyla tato práva porušena.
Ústavní soud ČR se zabýval (ovšem v důsledku zjištěných skutečností) i otázkou, zda postupem soudu nebyla porušena stěžovatelova práva na spravedlivý proces, stanovená čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zde Ústavní soud zjistil z označeného spisového materiálu, že stěžovatel nepochybně podal dne 29.1.1993 poště ve F. O. doporučenou zásilku, adresovanou příslušnému pozemkovému úřadu v Novém Jičíně s tím, že obsahem této zásilky byl právě jím uplatněný restituční nárok. Z dokladu, kterým navrhovatel podání uvedené zásilky na poště ve F. O. prokazuje, sice výslovně neplyne, že jeho obsahem byl právě uplatněný restituční nárok, nelze však ani jednoznačně dovodit, že tomu tak nebylo. Je ovšem nepochybné, že zmíněná zásilka byla podána na poště (potvrzeno přípisem pošty F. O. dne 16.1.1995), a je nepochybné, že adresátovi (pozemkovému úřadu) poštou v Novém Jičíně (jako poštou doručovací) doručena nebyla. Za této situace nelze navrhovateli přičítat k tíži postup pošty a bez dalšího dospět k závěru, že restituční nárok v potřebné lhůtě uplatněn nebyl. Podle § 27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), je však lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u správního orgánu, nebo je-li podání odevzdáno k poštovní přepravě. Podle odst. 4 téhož ustanovení se v pochybnostech považuje lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže opak. Lhůta pro uplatnění práva na vydání nemovitostí podle § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v tehdejším znění, uplynula 31. ledna 1993. S ohledem na uvedené lze mít za to, že stěžovatel uplatnil své právo včas. Za řádně uplatněný považoval nárok i vedlejší účastník M. P., který se stěžovatelem uzavřel dohodu o vydání nemovitosti. Jestliže soud nevzal výše uvedenou okolnost v úvahu, porušil svým rozhodnutím základní právo stěžovatele, dané mu čl. 36/1,2 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na spravedlivý proces.
Zároveň soud tím, že věc rozhodl bez jednání, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ, porušil ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ČR rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26. ledna 1996, čj. 22 Ca 570/95-23, zrušil a z důvodů procesní ekonomie zrušil i bezprostředně předcházející rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín (pozemkového úřadu), č.j. PÚ/1486/94-Ti-202, ze dne 20. 6. 1995.
Pokud jde o stěžovatelem původně navrhované zrušení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, respekt. zrušení celého zákona č. 229/1991 Sb., navrhovatel vzal svůj návrh v této části ústavní stížnosti v průběhu řízení zpět. Proto také Ústavní soud řízení o této části ústavní stížnosti zastavil (§ 77 zákona o Ústavním soudu).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 3. října 1996