III. ÚS 133/26

Odůvodnění

Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplývá, že se obecné soudy opakovaně zabývaly přípustností žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany a jeho potencionálním přemístěním mimo území České republiky; v trestní linii zasáhl dokonce i Ústavní soud. Pro přehlednost proto Ústavní soud v nyní posuzovaném případě shrnuje klíčové okolnosti.

3. Stěžovatel jako státní občan Kyrgyzské republiky požádal dne 11. 1. 2025 o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra (vedlejší účastník) považovalo žádost za nepřípustnou, a řízení proto zastavilo [§ 10a odst. 1 písm. b) a § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů]. Vedlejší účastník se při tom řídil čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti ("nařízení Dublin III"). Podle rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 13. 3. 2025 je státem příslušným k posouzení žádosti Portugalská republika. Stěžovatel byl totiž držitelem portugalského víza (čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka (úspěšně) bránil žalobou. Městský soud v Praze správní žalobě stěžovatele vyhověl (prvním) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025 č. j. 19 Az 8/2025-29 a rozhodnutí ministerstva ze dne 13. 3. 2025 zrušil. Podle něj ministerstvo dostatečně nevysvětlilo, proč nevyužilo diskrečního oprávnění v čl. 17 nařízení Dublin III a nerozhodlo o stěžovatelově žádosti samo. Krátce před podáním žádosti o mezinárodní ochranu byl totiž stěžovatel umístěn do předběžné vazby kvůli tomu, že Kyrgyzská republika požádala o jeho vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel se proti předběžné vazbě bránil a také požádal o propuštění z ní, ale neúspěšně - proto nebylo možné přemístit jej do Portugalska. Navzdory tomu ministerstvo zdůvodnilo jen velmi obecně, proč nevyužilo diskreční oprávnění, a nenastínilo, jak by šlo stěžovatelovu situaci prakticky vyřešit.

4. Vedlejší účastník proto rozhodl dne 28. 7. 2025 o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu znovu, a to rozhodnutím čj. OAM-57/LE-LE05-D01-EX-R2-2025; výsledek přezkumu tohoto rozhodnutí je (v rozsahu petitu) nyní předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud krátce předtím nálezem ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 515/25 zrušil rozhodnutí městského a vrchního soudu, kterým byl stěžovatel vzat do předběžné vazby. Stěžovatel proto nadále v České republice pobýval na svobodě. Vedlejší účastník naznal, že probíhající řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání není dostatečným důvodem k tomu, aby se uplatnil čl. 17 nařízení Dublin III. Přemístění stěžovatele do Portugalska už fakticky bylo možné a jiné zvláštní (např. rodinné či zdravotní) důvody pro posouzení stěžovatelovy žádosti v České republice vedlejší účastník neshledal. S odůvodněním (doplněným v souladu s kasačním rozsudkem městského soudu) tak žádost opět označil za nepřípustnou, řízení zastavil, a jako stát příslušný k posouzení žádosti označil Portugalskou republiku. Stěžovatel se poté znovu obrátil na správní soudy.

5. Městský soud stěžovatelovu (v pořadí druhou) správní žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 10. 2025 čj. 13 Az 23/2025-39. Tentokrát již považoval zdůvodnění vedlejšího účastníka, proč není namístě uplatnit diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III, za dostatečné a označil je za souladné s předchozím rozsudkem. Stěžovatel podle rozhodnutí vedlejšího účastníka nemá k České republice žádný zvláštní vztah a jen by tu chtěl zůstat raději než v jiném evropském státě. Protože stěžovatel už není omezen na osobní svobodě, extradiční řízení mu samo o sobě nebrání vycestovat do Portugalska. Jeho žádost o mezinárodní ochranu buď bude posouzena tam, nebo se státem příslušným k posouzení žádosti stane Česká republika poté, co marně uplyne šestiměsíční lhůta pro stěžovatelovo přemístění (čl. 29 nařízení Dublin III).

6. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Jakkoliv stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že existují hned dvě otázky, které podle něj Nejvyšší správní soud dosud neřešil, podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatel mýlí. Námitku, že stěžovatel není oprávněn odcestovat z České republiky kvůli probíhajícímu extradičnímu řízení, Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálenou judikaturu považoval za nepřípadnou. Vztah extradičního řízení, jehož cílem je stěžovatele předat k trestnímu stíhání mimo Českou republiku, a řízení o žádosti o mezinárodní ochranu je také judikatorně řešen. Konečně Nejvyšší správní soud neshledal ani rozpor s prvním rozsudkem městského soudu č. j. 19 Az 8/2025-29. V druhém rozhodnutí č. j. 13 Az 23/2025-39 městský soud spolehlivě osvětlil, proč vedlejší účastník vytýkané nedostatky zhojil.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti směřující výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rozsáhle rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle stěžovatele nebyly dány podmínky pro to, aby mohl Nejvyšší správní soud využít institutu nepřijatelnosti, a kasační stížnost odmítnout. Stěžovatel v obecné rovině uvádí, že judikatura Nejvyššího správního soudu pro stěžovatele relevantní právní otázky dosud neřešila. Pochybení městského soudu pak mají zásadní dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení. Městský soud ve svém druhém rozsudku nerespektoval svůj první rozsudek. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu má za důsledek tu skutečnost, že stěžovatel musí v České republice pobývat neoprávněně (v podrobnostech uvedl, že kvůli extradičnímu řízení nemůže odcestovat, nicméně Česká republika mu odmítá zdejší pobyt zlegalizovat).

Posouzení Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdější předpisů ("s. ř. s."), přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, ale k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Stěžovatel brojí výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podstatou tvrzení stěžovatele o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 2 Listiny, je námitka, že kasační stížnost byla nedůvodně odmítnuta pro nepřijatelnost, ačkoliv měla být meritorně posouzena. V obecné rovině stěžovatel uvádí, že jeho situace doposud nebyla judikatorně řešena. Ústavní soud se proto dále věnoval tomu, zda je judikatura odkazovaná Nejvyšším správním soudem skutečně relevantní pro případ stěžovatele. V opačném případě by totiž kasační stížnost stěžovatele byla (kvazimeritorně) odmítnuta nedůvodně, a došlo by tak k odepření práva stěžovatele na plný přezkum.

11. Pokud jde o posouzení přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud podobně jako v minulosti konstatuje, že posouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, které z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§ 104a s. ř. s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení, a tudíž projev svévole (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 778/07). O takový případ se zde zjevně nejednalo, Nejvyšší správní soud odmítavé usnesení nad rámec § 104a odst. 3 s. ř. s. odůvodnil a své závěry opřel o konstantní judikaturu. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za ústavně souladné a neshledal v nich namítaná porušení základních práv.

12. Ústavní soud připomíná, že čl. 17 nařízení Dublin III, kterého se stěžovatel dovolával, představuje tzv. diskreční ustanovení, které umožňuje členskému státu převzít odpovědnost za azylovou žádost, byť tento stát jinak není podle nařízení příslušný. Toto ustanovení je reflexí suverenity členských států, a má tedy zcela fakultativní charakter; srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2018 ve věci C-56/17 Fathi, ECLI:EU:C:2018:803, bod 53. Každý členský stát se podle judikatury Soudního dvora "tudíž může svrchovaně rozhodnout s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy, zda přijme žádost o mezinárodní ochranu k posouzení, třebaže není příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením" (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 1. 2019 ve věci C-661/17 M. A. a další, ECLI:EU:C:2019:53, bod 58).

13. Již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017 č. j. 2 Azs 222/2016-24 tento soud dovodil, že možnost státu určit, že je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III, neznamená právo tohoto státu k libovůli, nýbrž jeho povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem (bod 33 citovaného rozsudku). Nejvyšší správní soud v návaznosti na to v nyní napadeném rozhodnutí zdůraznil (bod 9), že stát musí v případech hodných zvláštního zřetele zvážit, zda je na místě čl. 17 nařízení Dublin III využít, a tuto úvahu vtělit do svého rozhodnutí, což se v posuzované věci stalo. Nejvyšší správní soud současně přiléhavou judikaturou osvětlil situace, kdy je aplikace tohoto článku na místě. Odkázal přitom i na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nejde o zásah do ústavně zaručených práv žadatele, pokud stát toto své oprávnění nevyužije (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 3505/18, body 57 a 58).

14. Nejvyšší správní soud rovněž přiléhavě vyložil (bod 10), že vztah souběžně probíhajících řízení o žádosti o mezinárodní ochranu (včetně předání podle nařízení Dublin III) a řízení o vydání k trestnímu řízení již správní soudy také řešily, jde například o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025 č. j. 2 Azs 106/2025-25, bod 13. Řízení o extradici nebrání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Jde o dvě na sobě nezávislá řízení a každé z nich sleduje jiný účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1260/17, či bod 37 nálezu ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 3505/18). Na tom nic nemění skutečnost, že výsledky těchto řízení mohou mít v konečném důsledku vliv na to, zda bude žadatel o mezinárodní ochranu fakticky vydán k trestnímu stíhání do jiného státu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010 čj. 4 Azs 10/2010-99; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 20).

15. Veškeré námitky stěžovatele byly vypořádány nejen Nejvyšším správním soudem, ale i městským soudem. Stěžovatel totiž v žalobě namítal, že první rozsudek městského soudu nebyl vedlejším účastníkem dostatečně reflektován. Městský soud v Praze tuto námitku stěžovateli vyvrátil a dostatečně odůvodnil, proč stěžovatel se svou druhou žalobou již nemohl uspět (body 3 a 30 rozsudku městského soudu čj. 13 Az 23/2025-39).

16. K námitce nemožnosti legalizace stěžovatelova pobytu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že právní řád České republiky nezakotvuje ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky (srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21). Je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 , bod 53; nebo nález ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07, bod 37). Ohledně konkrétního řešení pobytové situace lze stěžovatele odkázat zejména na bod 31 rozsudku městského soudu č. j. 13 Az 23/2025-39, kde tento soud nastínil možnosti stěžovatele a rovněž zohlednil vzájemný kontext extradičního řízení a lhůt podle nařízení Dublin III.

17. Odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost představovalo řádný postup. Při odmítnutí kasační stížnosti postupoval Nejvyšší správní soud v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil a je z něj patrné, z jakých úvah při posouzení (ne)přijatelnosti kasační stížnosti vycházel. Nadto vysvětlil, proč nelze v právních závěrech městského soudu spatřovat jakékoliv pochybení. Rozhodnutí správního orgánu bylo na základě žaloby stěžovatele přezkoumáno ve správním soudnictví, a to v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Skutečnost, že se stěžovatel s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu neztotožňuje, není důvodem k jeho zrušení. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ostatně není garance úspěchu v řízení.

18. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu