Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Petra Hanzala, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2024, č. j. 8 As 238/2023-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2023, č. j. 10 A 100/2021-39, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. září 2021, č. j. MZE-42085/2021-11181, a výroku II rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. května 2021, č. j. MZE-26314/2021-18134, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl v minulosti chovatelem norků pro kožešiny. Tuto činnost musel ukončit k 31. 1. 2019 na základě § 29c odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. V souladu s odst. 2 citovaného ustanovení požádal o poskytnutí kompenzačního příspěvku. Jeho výši odvozoval podle odst. 8 citovaného ustanovení od nejvyššího počtu chovaných zvířat v roce 2018, celkem 2768 norků, což odpovídalo kompenzaci ve výši 8 304 000 Kč. Ministerstvo zemědělství jeho žádosti vyhovělo, ale jen částečně. Uzavřelo, že stěžovatel splnil podmínky pro přiznání kompenzačního příspěvku, jeho výši však odvodilo z 2666 norků zjištěných u stěžovatele v roce 2015, neboť tento počet odpovídal nejvyššímu počtu zvířat zjištěných při kontrolách v letech 2014 až 2018 (v roce 2018 bylo u stěžovatele zjištěno pouze 2638 zvířat). Stěžovateli proto přiznalo částku 7 998 000 Kč. V rozsahu nepřiznané požadované částky, tj. 306 000 Kč, podal stěžovatel proti rozhodnutí ministerstva rozklad, který ministr zemědělství zamítl a potvrdil rozhodnutí ministerstva.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutí ministra bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Shledal, že správní orgány vypočetly výši kompenzačního příspěvku v souladu se zákonem a správně. Zákonodárce zvolil legitimní a vstřícné kritérium nejvyššího počtu zvířat zjištěného u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy provedených v jednotlivých letech. Zjišťování objektivního nejvyššího počtu chovaných zvířat v daném roce by bylo neuskutečnitelné a nehospodárné. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by se ke zjištěnému počtu měla dopočítávat další zvířata chovaná v daném roce, která v okamžiku kontroly nebyla zjištěna.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. S posouzením věci městským soudem se ztotožnil a odkázal na obdobné věci jiných stěžovatelů zastoupených týmž zástupcem, ve kterých se stejnými námitkami, jako vznesl stěžovatel, již zabýval (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 141/2023-30, č. j. 8 As 135/2022-42). Stejně jako v odkazovaných věcech zdůraznil, že kompenzační příspěvek není konstruován jako náhrada škody či ušlý zisk, u kterých by bylo nutné zjistit přesný počet zvířat. Jde o nástroj zákonodárce, kterým zmírňuje dopady zákazu chovu zvířat na chovatele. Zákon nepřipouští žádné dopočítávání kontrolou zjištěného počtu zvířat. Výpočet kompenzace, který zákonodárce zvolil, je přitom výhodnější než jiné možné způsoby výpočtu (např. průměrným počtem zvířat v rozhodném období). Kontroly probíhaly u stěžovatele minimálně dvakrát ročně v různých měsících, což zpochybňuje tezi stěžovatele, že u něj kontroly probíhaly vždy v nevýhodném období.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost, neboť podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11, čl. 26, čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Namítá, že správní orgány a správní soudy vyložily § 29c zákona na ochranu zvířat nepřípustně restriktivně za současného popření zásady vyšetřovací a zásady materiální pravdy. Výši počtu zvířat zjistily pouze z dokladu krajské veterinární správy, aniž by ověřovaly jeho správnost či úplnost, včetně zjišťování chyb v psaní. Zároveň ani nepřipustily, aby tyto skutečnosti tvrdil a dokázal stěžovatel. Jím předložené protokoly z kontrol, z nichž plynul jiný počet zvířat, opomenuly. Co nejpřesnější počet zvířat je přitom nutné zjistit za účelem naplnění skutečného účelu kompenzačního příspěvku, který má pokrývat škodu, která chovatelům vznikla. K tomu je nutné zjištěné počty zvířat při kontrolách dávat do vzájemné souvislosti a údaje korigovat, např. připočtením počtu samců, kteří byli zjištěni v minulém roce, ale v následujícím pro nevhodnou dobu kontroly již ne. Kontroly proběhlé v nevhodnou dobu znevýhodňují chovatele oproti těm, u kterých kontroly proběhly ve vhodném období, např. před úhynem zvířat. Kontroly, na základě kterých se stanovil počet zvířat, nebyly zaměřeny na určování počtu zvířat. Počet kontrolovaných zvířat neodpovídal skutečným počtům chovaných zvířat v daném roce. Kompenzace má odpovídat krátkému období, ve kterém chovatelé museli svou činnost ukončit, s čímž měli nemalé náklady. Závěru stěžovatele nasvědčuje i znění formuláře žádosti.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
7. Stěžovatel svou ústavní stížností pokračuje v polemice se závěry správních orgánů a soudů. Ty se však důkladně a logicky s jeho námitkami vypořádaly. Konkrétně stěžovateli vysvětlily, že většina jeho námitek nemůže být relevantních, neboť vychází z odlišného pojetí jedné z hodnot rozhodné pro výpočet kompenzačního příspěvku - počtu zvířat zjištěného při kontrolách krajské veterinární správy (bod 22 rozsudku městského soudu, bod 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Pokud jde o samotné pojetí kompenzačního příspěvku a jeho výpočtu, správní soudy uvedly přesvědčivou argumentaci, podle které je nutno tento příspěvek vypočítat na základě zjištěných hodnot při kontrole, nikoliv na základě dalších skutečností (body 21 a 22 rozsudku městského soudu, body 20, 22 až 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Určenou výši kompenzačního příspěvku proto nemůže změnit tvrzení stěžovatele, že v daném roce choval v určitý okamžik více zvířat, která však v důsledku úhynu kontrola nezjistila. Kompenzační příspěvek totiž není náhradou škody. Způsob jeho výpočtu na jedné straně racionálně zabraňuje manipulacím s počty chovaných zvířat za účelem maximalizace poskytovaného příspěvku, na straně druhé stát zvolil z různých možností (např. průměr zjištěných hodnot) tu vůči chovatelům relativně vstřícnou (bod 28 rozsudku městského soudu, bod 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tyto úvahy nevyvrací ani znění formuláře žádosti o příspěvek (bod 29 rozsudku městského soudu). Počet kontrol byl u stěžovatele standardní a neprobíhal pouze v určitých, pro stěžovatele nevýhodných, obdobích (bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tyto závěry správních orgánů a soudů Ústavní soud shodně jako v jiných obdobných věcech (usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/24, sp. zn. IV. ÚS 953/24, sp. zn. IV. ÚS 1093/24), ve kterých zástupce stěžovatele vznášel obdobné námitky, nepovažuje za excesivní, svévolné, či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Závěr
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu