III. ÚS 139/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že v posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě vedlejší účastnice na výživné neprovdané matky podle § 920 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po skutkové stránce vzaly soudy za prokázané, že stěžovatel je otcem dcery vedlejší účastnice. Stěžovatel živil vedlejší účastnici a žil s ní i dcerou ve společné domácnosti do 22. 6. 2022, kdy se vedlejší účastnice odstěhovala a poté požadovala po stěžovateli výživné po dobu dvou let od narození dítěte, tj. do 22. 3. 2024.

3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2023 č. j. 44 C 227/2022-233, uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici pro různá období různou částku výživného (výrok I.). Dále soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2022 do 30. 9. 2023 ve výši 50 400 Kč (výrok II.), současně zamítl žalobu ve zbývající části požadovaného výživného (výrok III.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok IV.).

4. Krajský soud napadeným rozsudkem odmítl odvolání vedlejší účastnice proti vyhovujícímu výroku I. o výživném a proti výroku II. o dlužném výživném (výrok I.). Dále krajský soud změnil rozsudek městského soudu v částech zamítavého výroku III. a výživné v jednotlivých obdobích postupně navýšil až na částku 11 430 Kč měsíčně, ve zbývajících částech výroku III. potvrdil rozsudek městského soudu o zamítnutí žaloby (k tomu blíže srov. výrok II.). Krajský soud též rozhodl o dlužném výživném (výrok III.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Dospěl k závěru, že městský soud pochybil, protože řádně nezhodnotil vedlejší účastnicí předložené důkazy a vycházel pouze z její výpovědi; proto doplnil dokazování a zopakoval důkazy předložené vedlejší účastnicí. Dále se krajský soud zabýval námitkou vedlejší účastnice o jejích možných příjmech, resp. přivýdělku v době, kdy je dcera se stěžovatelem a též příjmy stěžovatele. Uzavřel, že životní náklady vedlejší účastnice činily 15 230 Kč (při příjmech z rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč, postupně 6 800 Kč), resp. 18 230 Kč od 1. 10. 2023 do 22. 3. 2024 (při příjmech ve výši 6 800 Kč). Proto soud přiznal vedlejší účastnici oproti městskému soudu vyšší výživné.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se nevyrovnal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. Jeho právní závěry jsou založeny pouze na jím provedeném dokazování a nezabýval se skutkovými zjištěními, které vyplynuly z provedeného dokazování před městským soudem. Nepřihlédl ke konkrétním okolnostem daného případu a k obecnému principu spravedlnosti, resp. právu na spravedlivý proces. Stěžovatel by se měl z rozhodnutí dozvědět, proč k jeho argumentaci a tvrzením, která opakoval jak v řízení před městským soudem, tak v odvolacím řízení, nelze přihlédnout. Jde zejména o "neprokázaná opakovaná nařčení stěžovatele z domácího násilí, snahu vedlejší účastnice omezit stěžovatele na jeho právech coby rodiče nezletilého dítěte, jehož narození zakládá vznik tzv. vyživovací povinnosti či snahu vedlejší účastnice o poškození práv stěžovatele na dobrou pověst, a to před jeho zaměstnavatelem".

6. Stěžovatel souhlasí s tím, že vyživovací povinnost má být přiměřená účelu, pro který je stanovena. Avšak polemizuje s tím, jak krajský soud vyložil právě onu "přiměřenost". Podle něj mu totiž nelze ukládat úhradu všech výdajů matky na její živobytí. Poukazuje též na nepoměr v příjmech a výdajích jeho a vedlejší účastnice. Uvádí, že jeho (zbývající) příjmy jsou po odečtení zaplaceného výživného pro nezletilou a neprovdanou matku celkem 27 830 Kč a příjmy vedlejší účastnice jsou - po obdržení výživného pro nezletilou a pro neprovdanou matku, spolu s rodičovským příspěvkem - jen o něco málo nižší, konkrétně 23 230 Kč.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel navrhuje zrušení "celého" rozsudku krajského soudu, přičemž je zřejmé, že není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti I. výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání vedlejší účastnice proti výrokům I. a II. rozsudku městského soudu; ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.

10. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, které však představují pouhou polemiku s názorem krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 920 občanského zákoníku tak, jak jej dovodil krajský soud a nastiňuje vlastní právní názor. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

11. Ústavní soud po prostudování napadeného rozsudku krajského soudu ověřil, že ve věci aplikoval odpovídající právní předpisy, přičemž nelze přehlédnout, že jak krajský soud, tak i městský soud dospěly k témuž závěru, že vedlejší účastnici náleží právo na výživné neprovdané matky. Rozhodnutí obecných soudů se liší pouze ve výši přiznaného výživného.

12. Podle Ústavního soudu bylo krajským soudem ve věci provedeno dostatečné dokazování. Krajský soud zopakoval a doplnil dokazování městského soudu v potřebném rozsahu (srov. bod 5 napadeného rozsudku) poté, co dospěl k závěru, že řádně nezhodnotil vedlejší účastnicí předložené důkazy (nepřihlížel k nim při posuzování měsíčních výdajů). Postupu krajského soudu přitom nelze upřít relevanci. Odvolací soud obecně není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a je oprávněn důkazy přehodnotit, pokud je za tímto účelem sám provede a vytvoří si tím podklad pro odlišné hodnocení důkazů. Pouze v případě, že tak neučiní, zatíží své rozhodnutí závažnou vadou a poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu [nález ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183)]. O takový případ však nyní nejde. Krajský soud naopak při rozhodování správně vyšel ze všech vedlejší účastnicí tvrzených a předložených výdajů, včetně těch vynakládaných na její živobytí. Obdobně soud vycházel z prokázaných příjmů stěžovatele a korigoval též závěry o potencialitě přivýdělku vedlejší účastnice (viz body 28 a 29 napadeného rozsudku). Pokud jde o přiměřenost výdajů vedlejší účastnice, krajský soud dostatečně zdůvodnil, proč k některým přihlédl a k jiným nikoliv (srov. body 18 až 27 napadeného rozsudku). Nadto nelze nezmínit, že stěžovatel v ústavní stížnosti mylně odvíjí příjmy vedlejší účastnice i od výživného, kterým sám měsíčně přispívá na výživu nezletilé dcery.

13. Pokud stěžovatel namítá, že se krajský soud nevyrovnal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo (viz výše bod 5), opomíjí, že "mravností" nároku vedlejší účastnice se zabýval již městský soud (bod 26 rozsudku), který své závěry řádně zdůvodnil. Krajský soud nepřistoupil ke změně jeho rozhodnutí kvůli pochybení (vadám) v této otázce; naopak jako správný označil závěr městského soudu o důvodnosti nároku vedlejší účastnice a jeho posouzení podle kritérií § 920 občanského zákoníku. Samotný vztah mezi matkou a otcem dítěte je pro existenci nároku na výživné neprovdané matky nerozhodný (obdobně není předpokladem pro vznik práva na výživné neprovdané matky například dřívější soužití s otcem dítěte). Takový závěr vyjadřuje zákonnou ochranu, pod kterou se nachází mateřství neprovdaných matek (v majetkové sféře; srov. usnesení ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2169/20). Proto ani poukaz stěžovatele na jednání či chování vedlejší účastnice nemusí být při rozhodování soudu o výživném neprovdané matky relevantní.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že krajský soud se věcí řádně zabýval a své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo. 15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu