III. ÚS 1448/24

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

2. Stěžovatel byl zmocněncem poškozené v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi. Ten byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 12. 2023, č. j. 1 T 83/2023-473, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. 3. Stěžovatel podal návrh na přiznání odměny zmocněnce poškozené ve výši 57 299,50 Kč. Okresní soud návrh zamítl s odůvodněním, že vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o tom, že se skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání, vůbec nestal, poškozená nemůže být zvlášť zranitelnou obětí.

4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu následně zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"). Vycházel z toho, že poškozená iniciovala trestní stíhání, ve kterém se na základě vlastního uvážení nechala zastupovat zmocněncem. Jí tvrzené skutečnosti se však neukázaly jako pravdivé, což byl ve spojení s dalšími důkazy důvod pro vydání meritorního rozhodnutí, podle něhož se skutek vůbec nestal.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu, na ochranu vlastnictví, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací a práva na spravedlivou odměnu za práci. Stěžovatel zastupoval poškozenou v domnění, že odměnu za právní zastoupení a náklady, které mu v souvislosti s trestním řízením vznikly, mu budou uhrazeny na náklady státu tak, jako i v jiných obdobných kauzách poškozených, kde k odsouzení obžalovaného oproti danému případu došlo.

6. Poškozená měla v trestním řízení postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech"). Pro toto trestní řízení si zvolila zmocněnce - stěžovatele, a to na základě plné moci, přičemž náklady na právní pomoc za takto přibraného zmocněnce má nést stát podle § 51a odst. 7 trestního řádu.

7. Soudy provedly nesprávný restriktivní výklad § 51a trestního řádu založený na argumentu, že vedlejší účastník byl zproštěn obžaloby. Podle § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů platí, že na postavení oběti nemá vliv, pokud nebyl pachatel zjištěn nebo odsouzen.

8. Stěžovatel cituje z nálezu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2842/20, podle něhož má soud povinnost přiznat nárok na bezplatné právní zastoupení, pokud dospěje k závěru, že je na místě poškozeného považovat za zvlášť zranitelnou oběť. Ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že trestný čin nebyl spáchán nebo se ho nedopustil obžalovaný. Status oběti nelze činit závislým na výsledku trestního řízení. Soudní praxe vytváří značnou nerovnost mezi zmocněnci zvolenými a ustanovenými. Za úspěšnost obžaloby odpovídá státní zástupce, nikoli zmocněnec poškozeného.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je sám advokátem, a tudíž nemusí být právně zastoupen [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15]. Ústavní stížnost je dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat.

11. Ústavní soud úvodem odkazuje na závěry své judikatury k postavení zvlášť zranitelné oběti, podle které je status zvlášť zranitelné oběti ‚pouze' podmínkou či předpokladem pro uplatnění zákonem konkrétně vymezených práv. Nejde o samostatné zákonné, natož ústavní právo, neboť nemá žádný konkrétní obsah, jestliže není spojeno s určitým nárokem, který se k němu vztahuje (nález ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2615/23, bod 43).

12. Stěžovatel správně argumentuje presumpcí statusu oběti, ale ve své argumentaci pomíjí část dikce § 3 odst. 1 zákona o obětech, který trvání statusu oběti podmiňuje tím, že v řízení nevyjde najevo opak. Jinak řečeno, zákon výslovně počítá s možností, že v průběhu řízení vyjde najevo, že osoba vystupující v trestním řízení v procesní pozici poškozeného, není obětí. To může mít vliv též na nárok na bezplatnou právní pomoc, která je přiznávána některým kategoriím obětí (zvlášť zranitelným).

13. Posouzení toho, zda v konkrétním případě vyšel najevo opak ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o obětech či nikoliv, je povinností orgánů činných v trestním řízení, resp. obecného soudu, který rozhoduje o případné odměně zmocněnce. Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, ani k hodnocení skutkových a právních závěrů v rovině podústavního práva, může však na základě ústavní stížnosti zkoumat, zda závěry obecných soudů byly zdůvodněné, případně zda nebyly obsahově natolik excesivní, že by v důsledku porušily některé z ústavně zaručených práv. Konkrétně ve vztahu k výkladu § 3 odst. 1 zákona o obětech hovoří Ústavní soud o nemožnosti výkladu "extrémního či svévolného" (srov. nález III. ÚS 2615/23, bod 89).

14. Stěžovatel zdůrazňuje poslední větu § 3 odst. 1 zákona o obětech, podle níž "na postavení oběti nemá vliv, pokud nebyl pachatel zjištěn nebo odsouzen". S touto argumentací se částečně vypořádaly obecné soudy. Soudy vyšly z toho, že daná část ustanovení § 3 odst. 1 míří např. na zproštění obžaloby pro nepříčetnost, na případy zastavení trestního stíhání, posouzení daného skutku jako přestupu apod. Pokud soudy rozlišují situace, kdy se skutek sice stal, ale pachatele nelze z nějakého důvodu potrestat, na straně jedné, a situace, kdy se skutek nestal, a tudíž z pohledu hmotného práva chybí jak pachatel, tak oběť, nejde o rozlišování svévolné či nerozumné představující výkladový exces. 15. Stěžovatel vychází mj. z argumentu, že status oběti v průběhu řízení nelze "retroaktivně" měnit. V takovém případě by však byla popřena zákonná dikce předpokládající, že v řízení může "vyjít najevo opak". Taktéž Ústavní soud vychází z toho, že "status oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti, se měnit může. Splnění zákonných předpokladů proto bude zpravidla nutné hodnotit v různých fázích trestního řízení, zejména pak při uplatňování konkrétních práv, která jsou se statusem oběti či zvlášť zranitelné oběti přímo spojena a která mohou mít dopad na práva domnělých pachatelů i dosažení hlavního účelu trestního řízení" (nález III. ÚS 2615/23, bod 77).

16. Je namístě přisvědčit stěžovateli v tom, že při úvaze, zda oběť ztrácí své postavení zvlášť zranitelné oběti, nelze mechanicky vycházet jen ze skutečnosti, že byl obžalovaný zproštěn. Tento závěr okresní ani krajský soud nijak nezpochybnily a v napadených rozhodnutích ho respektovaly (viz bod 5 napadeného rozhodnutí okresního soudu, a bod 12 rozhodnutí krajského soudu). Oba soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí odkázaly na důvod zproštění vedlejšího účastníka, tj. že nebyl prokázán skutek, pro který byl stíhán. I v takovém případě by však měl soud závěr o "opaku" ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o obětech (tj. o tom, že poškozený nemá postavení zvlášť zranitelné oběti), podložit nikoliv pouze odkazem na tento důvod zproštění, ale je namístě doplnit individuální posouzení vyplývající z odůvodnění zprošťujícího rozsudku. Ke zproštění z uvedeného důvodu může dojít nejen v případech křivého nebo zjevně nepravdivého obvinění údajného pachatele, ale též např. při nezáměrném falešném obvinění, které může být následkem různých případů autosugesce či heterosugesce, u něhož již závěr o zániku postavení zvlášť zranitelné oběti není automatický.

17. V projednávané věci okresní soud toto individuální posouzení provedl jen povrchně, krajský soud však v rozhodnutí o odvolání svou úvahu doplnil o odkaz na to, že skutečnosti o týrání ze strany vedlejšího účastníka uvedené stěžovatelkou se v trestním řízení ukázaly jako nepravdivé (bod 12 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Tento závěr je podložen obsahem zprošťujícího rozsudku okresního soudu, kdy z obsahu provedených důkazů jasně vyplývá, že stěžovatelka si musela být vědoma toho, že významná část její výpovědi je nepravdivá. Navíc odvolání státního zástupce podané do protokolu, bylo posléze vzato zpět, takže i státní zastupitelství se přiklonilo k nejpříznivějšímu důvodu zproštění obžaloby.

18. Obecné soudy nepostupovaly v rozporu se stěžovatelem uváděným nálezem sp. zn. III. ÚS 2842/20, neboť shodně dospěly k závěru, že stěžovatelem zastupovaná poškozená není zvlášť zranitelnou obětí, neboť není obětí vůbec.

19. Sama odlišnost podmínek pro zmocněnce poškozených ustanovených soudem, na straně jedné, a pro zmocněnce poškozených na základě plné moci, na straně druhé, neústavnost nezakládá. Tuto rozdílnost Ústavní soud akceptoval a uvedl, že "pro zvlášť zranitelné oběti je z hlediska právní jistoty vhodnější požádat o ustanovení zmocněnce soud, tím spíše v případech, v nichž může být nejisté, zda jim status skutečně náleží. Obvykle přitom nebude nic bránit ani tomu, aby soud ustanovil advokáta, se kterým již zvlášť zranitelná oběť spolupracuje (srov. též usnesení ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1118/21). Jestliže nedojde k ustanovení zmocněnce soudem, může nastat situace, že se status zvlášť zranitelné oběti formálně posoudí až po skončení trestního řízení při rozhodování o nákladech, které nese stát (§ 151 ve spojení s § 51a odst. 7 trestního řádu), což může mít negativní dopad nejen na osobu, která se po celou dobu trestního řízení domnívala, že je zvlášť zranitelnou obětí, ale i na jejího zvoleného zmocněnce" (III. ÚS 2615/23, bod 40). Ani námitka rozdílného postavení zmocněnců tak neústavnost napadených rozhodnutí nemůže založit.

20. Ústavní soud poukazuje na obdobné rozdíly zvolenými a ustanovenými obhájci obviněných. Zvolení obhájci též nesou větší riziko nežli ti ustanovení, jejich situaci však zákon upravuje jednoznačně (§ 151/2 TŘ na straně jedné a § 33 odst. 2 TŘ na straně druhé), což by bylo ze strany zákonodárce vhodné učinit i v případě zmocněnců podle zákona o obětech.

21. Z hlediska stěžovatelem namítaného porušení práva na vlastnictví, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací a práva na spravedlivou odměnu za práci, Ústavní soud připomíná, že soudy nerozhodovaly o tom, zda stěžovateli přísluší odměna za jím vykonanou práci, ale jen o tom, zda tuto odměnu bude v daném případě hradit stát. Soudy své závěry, že nárok stěžovatele na úhradu odměny a hotových výdajů státem nevzniká, zdůvodnily a jak bylo výše rozvedeno, jejich závěry nejsou nijak excesivní či svévolné, aby umožnily Ústavnímu soudu do těchto úvah v rovině podústavního práva vstupovat. Proto Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.

22. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu