III. ÚS 147/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného správního spisu vedlejšího účastníka, a to vč. vyhledávací části, se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2024 č. j. 22 A 13/2024-74 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, spočívajícím v neposkytnutí úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 1646685/21/3200-11450-810208 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud tak učinil, neboť shledal, že se vedlejší účastník odepřením nahlížení do úředního záznamu nedopustil nezákonného zásahu. Krajský soud po seznámení s obsahem předmětného úředního záznamu konstatoval, že se stěžovatelovy daňové evidence nikterak netýká. Stěžovatel navíc neodůvodnil, proč by nahlížení do úředního záznamu bylo nutné pro další průběh jakéhokoli řízení, což je podmínkou pro povolení nahlížení podle § 66 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Vedlejší účastník tedy podle krajského soudu postupoval zákonně.

3. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku (výroky II a III). Zejména uvedl, že se detailně seznámil s obsahem předmětné písemnosti i s jejími přílohami. S ohledem na to souhlasí s tvrzením krajského soudu, že se úřední záznam nijak netýká daňové evidence stěžovatele či jejích změn, resp. osobních daňových účtů stěžovatele a pohybů na nich. Stejně tak souhlasí s tím, že úřední záznam byl vyhotoven toliko jako výsledek šetření prověřující interní postupy správce daně, aniž by bylo shledáno nějaké pochybení. Nedošlo též k naplnění podmínky stanovené v § 66 odst. 3 daňového řádu pro zpřístupnění této písemnosti stěžovateli. Konkrétně se jedná o podmínku, podle které musí být nahlédnutí do písemnosti nutné pro další průběh řízení, přičemž z obsahu úředního záznamu je zjevné, že nahlédnutí do něj není nutné pro další průběh jakéhokoli řízení týkajícího se evidence daní.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že se Nejvyšší správní soud nevyjádřil k podstatné otázce nezákonného nezpřístupnění předmětného úředního záznamu, který je klíčový pro předmět řízení. Napadené rozhodnutí je pro stěžovatele za této situace nepochybně nepřezkoumatelné, když nelze vyloučit tvrzenou souvislost daného záznamu s jiným řízením stěžovatele toliko pouhou proklamací obou správních soudů o jeho obsahu. Daňový řád nezakládá orgánům finanční správy právo trvale evidovat písemnosti mimo veřejnou část správního spisu. Předmětná listina se tedy logicky musí vázat k evidenci daní stěžovatele, nikoliv jiného subjektu (tj. daňové evidence nebo daňového řízení netýkající se stěžovatele), kdy postup správce daně musí být přezkoumatelný. Odůvodnění nevydání úředního záznamu je založeno na nepřiléhavé judikatuře, když v předmětném řízení není právní a racionální důvod pro postup soudu za stavu ukončené daňové registrace stěžovatele od roku 2004. Nelze tak ohrozit zájem jiného daňového subjektu či osob zúčastněných na správě daní a nemůže dojít k zásahu do práv třetí osoby ve smyslu § 66 odst. 3 daňového řádu. Odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné a v rozporu s dispoziční zásadou správního soudnictví.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Ústavní soud zdůrazňuje, že z vyžádaného úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 1646685/21/3200-11450-810208 i podle Ústavního soudu jednoznačně plyne, že se obsahově bezesporu jedná o úřední záznam ve smyslu § 65 odst. 1 písm. c) daňového řádu, který je součástí vyhledávací části, do které daňový subjekt nemá právo nahlížet. Z vyjádření stěžovatele v průběhu předchozího řízení ani z ústavní stížnosti, nelze dovodit splnění výjimky uvedené v § 66 odst. 3 daňového řádu, že by se jednalo o odůvodněný případ, kdy je zpřístupnění úředního záznamu nutné pro další průběh řízení. Jeho neposkytnutím se tedy vedlejší účastník nemohl dopustit nezákonného zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele souvisejících s evidencí daní, před nímž se stěžovatel domáhal ochrany u správních soudů. Ústavní soud tak zjistil, že k porušení kautel práva na řádně vedené soudní řízení nedošlo. Ústavní soud také neshledal prvky libovůle či porušení jiného atributu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z předložených podkladů je přitom evidentní, že žaloba stěžovatele byla řádně projednána a přezkoumána v řádně vedeném soudním řízení. Tvrzené a ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu v mezích ústavního pořádku proto porušeno nebylo. Takovéto posouzení nemohou změnit ani okolnosti uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu