III. ÚS 1732/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 96 Ústavy.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a přiložených listin na návrh vedlejší účastnice řízení obvodní soud vydal dne 20. 4. 2022 platební rozkaz č. j. 17 C 95/2022-5 (dále jen "platební rozkaz") ukládající stěžovatelce úhradu částky ve výši 2 813 364 Kč s příslušenstvím. Platební rozkaz byl doručen stěžovatelce 6. 5. 2022. Stěžovatelka podala proti platebnímu rozkazu odpor až dne 7. 7. 2022 a dne 13. 7. 2022 podala návrh na prominutí zmeškání lhůty. Návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty byl předmětem přezkumu obecných soudů (viz usnesení obvodního soudu č. j. 17 C 95/2022-33, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 386/2022-49, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1015/2023-80), stejně jako Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1104/24), s tím, že byl zamítnut.

3. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 24. 5. 2022. Stěžovatelkou napadeným usnesením obvodní soud odmítl pro opožděnost odpor podaný dne 7. 7. 2022 proti platebnímu rozkazu (výrok I.). Obvodní soud stěžovatelce v napadeném usnesení stanovil povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 140 669 Kč (výrok II.). Obvodní soud k výroku II. konstatoval, že vedlejší účastnice řízení byla v posuzované věci od hrazení soudního poplatku za návrh na zahájení řízení osvobozena podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). V důsledku úspěchu vedlejší účastnice řízení došlo k přenesení poplatkové povinnosti na stěžovatelku. Obvodní soud stanovil stěžovatelce soudní poplatek v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, ve spojení s § 12 odst. 2, věty druhé, téhož zákona. Stěžovatelka podala odvolání do výroku II. k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným usnesením výrok II. obvodního soudu potvrdil. Městský soud aproboval odůvodnění obvodního soudu, přičemž také konstatoval, že v dané situaci je třeba pro procesní ustanovení týkající se správy placení poplatku (jejich vybírání, vymáhání atd.) subsidiárně aplikovat obecnou úpravu daňového řádu, konkrétně § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), podle kterého lze stanovit daň (soudní poplatek) ve lhůtě, která činí 3 roky, a jež zároveň počne běžet dnem, kdy se soudní poplatek stal splatným.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy překročily svoji pravomoc, když nepostupovaly v zákonem stanovených mezích, neboť jí uložily povinnost nemající oporu v zákoně. Současně v řízení zvýhodnily stát. Namítá, že obvodní soud dodatečně doplnil pravomocné rozhodnutí, kterým se věc končí, a to o výrok o povinnosti uhradit soudní poplatek, aniž by byly splněny podmínky § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), (soud rozhodl bez návrhu o doplnění rozhodnutí, které již bylo pravomocné). Podle stěžovatelky není přijatelné, aby jí byla téměř dva roky po pravomocném vyřízení věci uložena tak zásadní povinnost, jako je uhradit soudní poplatek ve výši 140 669 Kč.

5. Použití analogie s jiným právním předpisem, tedy daňovým řádem, bylo podle stěžovatelky nepřípustným dotvářením práva, neboť tím soudy zjevně rozšiřovaly povinnosti stěžovatelky. V daném případě je totiž o. s. ř. jednoznačně oproti daňovému řádu speciálním předpisem, a má tedy aplikační přednost.

Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky

6. Soudkyně zpravodajka v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Obvodní i městský soud shodně ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků, přičemž rozporovaly tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv a navrhly odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost.

7. Soudkyně zpravodajka zaslala doručená vyjádření stěžovatelce, která v replice setrvala na svých námitkách obsažených v ústavní stížnosti.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud, jako již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.

10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené nedostatky v posuzované věci neshledal, proto dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Se stěžovatelkou je nutno souhlasit v tom, že správným postupem jí měl obvodní soud uložit povinnost k úhradě soudního poplatku již v platebním rozkazu. Podstatné však je, že toto opomenutí mohl napravit i v rozhodnutí o odmítnutí odporu. Jak je podrobněji rozvedeno níže, povinnost uhradit soudní poplatek namísto úspěšného účastníka, který je v řízení od poplatku osvobozen, je zakotvena § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Jde tedy o poplatkovou povinnost a nikoliv o povinnost náhrady nákladů řízení, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka.

13. Na závěru obecných soudů o tom, že v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích podle výsledku řízení přešla poplatková povinnost na stěžovatelku, a obvodní soud jí v souvislosti s výsledkem rozhodnutí ve věci samé uložil podle § 4 odst. 1 písm. j), ve spojení s § 12 odst. 2, věty druhé, zákona o soudních poplatcích, povinnost uhradit soudní poplatek, nezjistil Ústavní soud žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. Jelikož byla vedlejší účastnice řízení od soudních poplatků osvobozena a zároveň měla ve věci úspěch, ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích stěžovatelce vznikla (přešla na ni) povinnost zaplatit poplatek. Jde o specifický případ přenesení poplatkové povinnosti, kdy poplatkovou povinností je za splnění vymezených podmínek (zde úspěch v řízení) přímo ze zákona o soudních poplatcích namísto žalobce zatížen žalovaný.

14. O povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek za vedlejší účastnici tedy soudy nerozhodovaly v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a v této procesní situaci se neaplikuje ani § 166 o. s. ř. Splatnost soudního poplatku pro stěžovatelku nastala právní mocí rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o úspěchu vedlejší účastnice, tj. dne 24. 5. 2022. Vzhledem k tomu, že o povinnosti k úhradě soudního poplatku může soud rozhodnout v souladu s § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 148 odst. 1 daňového řádu do tří let od splatnosti soudního poplatku, jak správně uvedl v napadeném rozhodnutí městský soud (viz bod 5), k jeho vyměření dne 29. 4. 2024 soud přistoupil v zákonem stanovené lhůtě.

15. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu