III. ÚS 178/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 2. 6. 2005 prodal původní správce konkursní podstaty [vedlejší účastník 1)] podnik úpadce VITKA Brněnec, a. s. (dále jen jako "úpadce") stěžovatelce a). Jelikož nezaplatila řádně a včas kupní cenu, správce konkursní podstaty úpadce od smlouvy dne 13. 9. 2005 odstoupil. Stěžovatelka a) se následně žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi 3) jako současnému správci konkursní podstaty, vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 633 541 Kč spočívajícího ve zhodnocení podniku v období po uzavření smlouvy do okamžiku, kdy konkursní správce úpadce od smlouvy odstoupil. Mělo se tak stát provedenými stavebními pracemi (částka 578 414 Kč), a vyplacením odstupného nepotřebným zaměstnancům tehdejšího úpadcova podniku (částka 1 055 127 Kč); stěžovatelka později rozšířila žalobu o úrok z prodlení. Po vedlejších účastnících 1) a 2) požadovala stěžovatelka a) žalovanou částku jako náhradu škody způsobenou tím, že jako někdejší správci konkursní podstaty nepostupovali s odbornou péčí a vytvořili tím stav, kdy v současnosti již nelze bezdůvodné obohacení vydat. Stěžovatelka b) se stala účastnicí sporu v jeho v průběhu, když vstoupila do řízení jako poslední nabyvatelka části pohledávky odpovídající požadované kompenzaci za zhodnocení podniku stavebními pracemi v důsledku postoupení části pohledávky.

2. Okresní soud zamítl žalobu obou stěžovatelek jako nedůvodnou, neboť měl za to, že ke zhodnocení podniku nedošlo. K odvolání stěžovatelky a) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, poněvadž ve věci bylo třeba provést další dokazování. Okresní soud po doplnění dokazování (zejm. o nové znalecké posudky) žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek napadly obě žalobkyně (nyní stěžovatelky) odvoláním. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem i s jeho právním hodnocením. Okresní i krajský soud vyšly z předpokladu, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena platně, platné bylo i odstoupení od smlouvy konkursním správcem. Pokud jde o otázku zhodnocení podniku, vyšly soudy zejména ze znaleckých posudků, které se shodovaly v závěru, že účetnictví a obecně ekonomické poměry úpadce v rozhodném období (2. 6. - 13. 9. 2005), jsou z nynějšího pohledu značně kusé a nepřehledné, a zhodnocení podniku tvrzené žalobkyněmi (stěžovatelkami) z nich jednoznačně nevyplývá.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali společné dovolání obě stěžovatelky, formulovaly 23 okruhů (otázek), o něž opíraly přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné v té části, v níž se stěžovatelky (jako dovolatelky) domáhaly zrušení výroků, jimiž jim nevznikla újma [§ 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.], ve zbývající části jej odmítl pro nepřípustnost (§ 237 o. s. ř.). Podstatou dovolání bylo z větší části zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, ve zbytku stěžovatelky zpochybňovaly právní posouzení otázek, na nichž napadené rozhodnutí nezáviselo.

Argumentace stěžovatelky

4. Společně podanou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelky formálně napadají shora označená rozhodnutí v celém rozsahu.

5. Namítají především, že došlo k zásahu do jejich práva na zákonného soudce podle čl. 96 odst. 1 Ústavy. Nejvyšší soud byl v řízení o dovolání nesprávně obsazen, mělo být aplikováno ust. § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu. Stěžovatelky v této souvislosti odkazují na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4837/2016, Nejvyšší soud se měl odchýlit od právního názoru uvedeného v tomto rozhodnutí. Stěžovatelky odkazují i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž měl tento soud rozhodovat o téže otázce rozdílně oproti rozhodnutí napadenému touto ústavní stížností. K zásahu do práva na zákonného soudce došlo dle stěžovatelek i dalším postupem obecných soudů, které neuložily žalovaným předložení listin dokládající zhodnocení podniku propuštěním zaměstnanců a neuložily žalovaným v rámci vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem vysvětlit nesrovnatelnosti ve výši pohledávek úpadce z obchodního styku.

6. Podle stěžovatelek obecné soudy chybně vyhodnotily platnost smlouvy o prodeji podniku, neboť tato byla uzavřena v rozporu s kogentními ustanoveními zákona (§ 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání). Stěžovatelky v mezidobí zjistily, že existovaly zástavní smlouvy, kterými byl zastaven podnik úpadce. Věřitelský výbor s prodejem podniku nevyslovil souhlas. Z toho měly vycházet i obecné soudy. Pokud by byla smlouva shledána neplatnou, nedošlo by k zániku závazků splynutím dluhů stěžovatelky a) a pohledávek úpadce a tím i ke snížení aktiv úpadce. Byl by tak zpochybněn i závěr obecných soudů, že za takové situace nemohlo dojít ke zhodnocení podniku. S tímto závěrem stěžovatelky nesouhlasí, tvrdí, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatná, že pohledávky existovaly i nadále a bylo o nich účtováno. Proto ke zhodnocení podniku došlo. Nesprávným hodnocením platnosti smlouvy o prodeji podniku se obecné soudy dopustily protiústavnosti, protože ignorovaly kogentní ustanovení zákona.

7. Stěžovatelky zpochybňují také závěry o hodnotě aktiv k datu uzavření smlouvy o prodeji podniku a datu odstoupení od smlouvy a zpochybňují závěry znaleckých posudků ohledně zhodnocení podniku. Předkládají v této souvislosti své vlastní závěry, poukazují na soudem neprovedené důkazy a závěry znaleckých posudků, které k prokázání svých tvrzení v řízení předložily. Provedené dokazování mají za neúplné. Zpochybňují, že byla dostatečně prokázána existence pohledávek úpadce vůči stěžovatelce a), jež měly zaniknout splynutím v důsledku prodeje podniku úpadce. Uvádějí řadu skutkových okolností, které mají dokládat nesprávné zjištění skutkového stavu okresním a krajským soudem a svědčit pro závěr o zhodnocení podniku. Dále se obecné soudy podle stěžovatelek nevypořádaly s právně relevantními námitkami a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.

8. Porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spatřují stěžovatelky ve způsobu provedení dokazování (opomenuté důkazy) a v absenci adekvátního odůvodnění napadených rozhodnutí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

10. Stěžovatelky napadly shora označená rozhodnutí společnou ústavní stížností, aniž by vymezily, v jakém rozsahu je každá z nich napadá. Ústavní soud se proto zabýval oprávněností stěžovatelek napadnout rozhodnutí ve vztahu k výrokům, které se jich bezprostředně nedotýkají. Shledal, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž stěžovatelka a) napadá výroky výše specifikovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, dotýkajících se výlučně práv a povinností stěžovatelky b) a dále v rozsahu, v němž stěžovatelka b) napadá výroky výše specifikovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, dotýkajících se výlučně práv a povinností stěžovatelky a), podána osobami, které k tomu zjevně nejsou oprávněny [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Výroky, které se přímo netýkají práv stěžovatelek, nemohlo dojít k porušení jejich základních práv nebo svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/18, bod 11; I. ÚS 2803/17, bod 5).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníků řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

12. Stížnost, s níž se stěžovatelky na Ústavní soud obracejí, je jedním z prvků spletité (a dosud neskončené) anabáze konkursního řízení úpadce VITKA Brněnec, a. s. Námitky stěžovatelek jsou koncipovány značně nepřehledně a nekonzistentně, na řadě míst obsahují pouze obecné teze o ústavně konformní podobě dokazování, či odkazují na rozhodnutí soudů v jiných věcech, souvisejících s vypořádáním vztahů mezi společnostmi propojenými se stěžovatelkou a) a úpadcem, aniž by byla zřejmá vazba na nyní posuzovanou věc. Ústavní stížnost je z velké části založena na nesouhlasu se skutkovými závěry, k nimž dospěly obecné soudy, a opakuje argumentaci z řízení před nimi. Další námitky jsou založeny na nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy a formulaci vlastních závěrů ohledně skutkového stavu věci.

13. Z uvedeného je zřejmé, že podstatná část ústavní stížnosti směřuje do oblasti ležící mimo pravomoc Ústavního soudu, jak byla popsána výše. Ústavní soud by se námitkami stěžovatelek, které zpochybňují skutková zjištění, průběh dokazování či interpretaci podústavního práva, mohl zabývat pouze tehdy, pokud by si obecné soudy počínaly v nějakém směru excesivně a tudíž protiústavně. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by k tomu v posuzované věci došlo.

14. Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatelek na zákonného soudce. Ačkoliv Ústavní soud v minulosti připustil, že součástí tohoto základního práva je i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván (nález sp. zn. IV. ÚS 690/21), z posuzované ústavní stížnosti neplyne, že by k situaci, která by tento postup vyžadovala, mělo dojít. Proces předvídaný § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je určen pro situace, kdy se rozhodující senát Nejvyššího soudu hodlá při posouzení určité otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. O takový případ se zde nejedná především proto, že v odkazovaném rozhodnutí (23 Cdo 4837/2016) šlo o jinou právní otázku, než v posuzované věci (ne/oddělitelnost odkládací podmínky od dohody o narovnání). Dále je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení odmítl dovolání stěžovatelek pro nepřípustnost, protože shledal, že stěžovatelkami předestřené otázky jsou buď otázkami skutkovými, nebo že jde o otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (otázka platnosti smlouvy o prodeji podniku).

15. Pokud jde o platnost smlouvy o prodeji podniku, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší se touto otázkou zabývat vyjma excesů v podobě libovůle či svévole, a to z důvodů, které byly předestřeny výše. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do činnosti obecných soudů. Ústavní soud však žádné projevy protiústavnosti v rozsudku či postupu okresního soudu neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí okresního i krajského soudu jednoznačně vyplývá, jakými úvahami byly při hodnocení platnosti této smlouvy vedeny (rozsudek okresního soudu, body 18 a 19; rozsudek krajského soudu, bod 58). V obecné rovině lze sice souhlasit se stěžovatelkami, že obecné soudy nemusely v posuzované věci hodnotit platnost smlouvy o prodeji podniku totožně jako soudy v jiných řízeních před nimi, neboť se jednalo o otázku předběžnou. Oba soudy nicméně přesvědčivě zdůvodnily, proč se od závěru o platnosti smlouvy o prodeji podniku v jiných řízeních neodchýlily. Kromě toho uvedly i další podstatné okolnosti a důvody, například, že stěžovatelka a) uvedla do řízení důvody neplatnosti, kterými nyní argumentuje, až v roce 2018, přičemž to byla právě ona, kdo navrhovala způsob prodeje podniku, jejž nyní zpochybňuje (body 11 a 13 rozsudku okresního soudu).

16. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna. Z rozsudku okresního soudu je zřejmé, jak soud hodnotil provedené důkazy, z jakých vyšel skutkových zjištění a o jaká právní hodnocení své rozhodnutí opřel. Odůvodnění je postaveno na logické souslednosti úvah odvíjející se od závazného právního názoru formulovaného v předchozím zrušovacím rozhodnutí krajského soudu. Okresní soud přesvědčivě a podrobně odůvodnil také, proč se přiklonil k závěrům znaleckých posudků, o něž nakonec opřel své rozhodnutí (body 42 - 44). Ani v odůvodnění rozsudku krajského soudu neshledal Ústavní soud deficity, které by svědčily o jeho protiústavnosti. Je z něj dostatečně zřejmé, jak vypořádal námitky stěžovatelek, se kterými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a proč. Ústavní soud považuje za důležité připomenout, že obecné soudy měly v dané věci posoudit věc skutkově a odborně mimořádně složitou, vyžadující zjišťování skutkových okolností jdoucí daleko do minulosti. Dokazování zahrnovalo značné množství důkazního materiálu, včetně komplikovaného znaleckého posuzování. Rovněž zástupci znaleckých ústavů, kteří byli v řízení vyslechnuti, konstatovali, že posoudit zhodnocení podniku bylo za dané situace z mnoha důvodů velmi problematické (nefunkční podnik, neúplné podklady, značný časový odstup, rozporování podkladů stranami). Roli podle jejich názoru hrálo i to, že tři měsíce, po kterou stěžovatelka a) podnik spravovala, je v jeho životním cyklu tak krátká doba, že posouzení změny hodnoty podniku by bylo obtížné i u podniku, který řádně funguje a řádně vede účetnictví (body 35 a 38). Pokud tedy za takové situace okresní soud konstatoval, že provádění dalšího dokazování nepovažuje za přínosné, aniž by provedl konkrétní výčet navrhovaných důkazů (bod 49), nelze to považovat samo o sobě za protiústavní, jestliže odůvodnění jeho rozhodnutí jako celek obstojí. Z důvodů, které byly uvedeny výše, nemá Ústavní soud o ústavnosti řízení před obecnými soudy, ani o ústavnosti rozhodnutí z nich pocházející, pochybnosti.

17. Pokud stěžovatelky namítají, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejich odvolacími námitkami, nebo že odůvodnění napadených rozhodnutí je nedostatečné, nemůže se Ústavní soud k těmto námitkami vyjádřit, neboť stěžovatelky neuvedly, které konkrétní námitky zůstaly nevypořádány, které důkazy soudy řádně nezhodnotily, nebo v čem spatřují deficity odůvodnění. Ústavní soud má naopak za to, že okresní i krajský soud ve svých rozhodnutích závěr, že zhodnocení podniku nebylo dostatečně prokázáno, dostatečně odůvodnily.

18. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelkám, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti pro neoprávněnost navrhovatelek podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu