III. ÚS 181/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným (I.) ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (II.) přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, (III.) přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a (IV.) přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 54 měsíců.

3. Trestného činu sub I. se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že od roku 2022 do svého zadržení dne 5. 2. 2023 vyráběl drogu pervitin. Ten pak zčásti užíval pro vlastní potřebu a zčásti jej poskytl svědkovi P. F. (dále jen "svědek"). Přechovával jej také v době svého zadržení při silniční kontrole v zavazadlovém prostoru auta (8 ks sáčků krystalické látky s celkovou hmotností - po dosušení - přes 337 g, v níž bylo obsaženo přes 271 g metamfetaminu) i u sebe (sáček krystalické látky s celkovou hmotností - po dosušení - přes 1,14 g, v níž bylo obsaženo 0,92 g metamfetaminu). Ve vozidle byla nalezena také částka 500 000 Kč v hotovosti a náčiní k výrobě pervitinu, včetně různých nádob, hadiček a vah, na kterých byly zajištěny stěžovatelovy stopy nebo stopy metamfetaminu a jeho prekurzorů. O tom, že stěžovatel měl vyrábět pervitin a dál jej prodávat, vypovídal také svědek. Stěžovatel se navíc podobného jednání dopustil již v minulosti, za což byl odsouzen.

4. Trestného činu sub II. se stěžovatel dopustil tím, že v době svého zadržení řídil motorové vozidlo, ač mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel. Trestný čin sub III. spáchal tím způsobem, se si - stručně řečeno - opatřil padělaný řidičský průkaz a průkaz totožnosti a těmito doklady se prokázal i při silniční kontrole. Trestný čin sub IV. spáchal tak, že u sebe přechovával a následně prodal P. F. dlouhou palnou zbraň kombinované ráže (kategorie C), byť nebyl držitelem zbrojního průkazu.

5. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele (do výroku o vině a trestu) a státního zástupce (do výroku o trestu). Předně poukázal na to, že ač stěžovatel formálně napadl prvostupňový rozsudek v plném rozsahu, námitky uplatnil pouze proti výrokům o vině sub I. a IV. Konstatoval, že okresnímu soudu nelze vytýkat žádné procesní pochybení. Pochybení okresního soudu neshledal ani v tom, že nevyhověl některým důkazním návrhům stěžovatele, neboť byly zcela nadbytečné. Rozsudek okresního soudu byl založen na dostatečných a přesvědčivých důkazech, které tvořily logický řetězec. Výpověď svědka byla konzistentní a zapadala do řetězce dalších důkazů, což nelze říct o jiné svědecké výpovědi, na kterou poukazoval stěžovatel. Nakonec krajský soud neshledal opodstatněnou ani stěžovatelovu námitku, že po jeho zadržení došlo k podezřelé a nezákonné manipulaci se zajištěnou krystalickou látkou ze strany příslušníků hlídky. Toto tvrzení bylo osamocené a v rozporu s dalšími důkazy.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Především zdůraznil, že stěžovatel formálně napadl pouze výroky o vině sub I. a IV., přičemž dovolací námitky materiálně uplatnil pouze k výroku sub I. Nejvyšší soud se jinak plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry nižších soudů. Konstatoval, že jejich rozhodnutí jsou založená na přesvědčivých důkazech, pročež nevznikl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Nižší soudy tyto důkazy hodnotily logicky a bez deformace jejich obsahu, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů, jelikož nižší soudy řádně vysvětlily, proč nevyhověly některým důkazním návrhům (zejm. z důvodu jejich nadbytečnosti).

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí v plném rozsahu. Označuje je za nepřezkoumatelná, nedostatečně odůvodněná a založená na nedostatečných a nezákonných důkazech. Část zásadních důkazů (zejm. výslech policistů ze služby kriminální policie a vyšetřování k tomu, kdo a jak manipuloval se zajištěnou krystalickou látkou v době, kdy ji stěžovatel neměl pod svým přímým dohledem) byla opomenuta, protože soudy je odmítly provést. Existují i pochybnosti o tom, zda krystalická látka zajištěná v stěžovatelově autě je totožná s krystalickou látkou, která byla v trestním řízení označena za pervitin. Stěžovatel rovněž v obecné rovině uvádí, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, došlo k porušení principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, zásady nullum crimen sine lege a rovnosti zbraní, jakož i dalších aspektů práva na spravedlivý proces.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní stížnost je nicméně přípustná pouze zčásti, a to v tom rozsahu, v němž bylo rozhodováno o zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel totiž podal dovolání a současně uplatnil dovolací námitky pouze proti výroku o vině v rozsahu tohoto trestného činu (sub I.).

10. Proti výroku o vině v rozsahu trestného činu sub IV. (nedovolené ozbrojování) naopak neuplatnil žádné dovolací námitky, proti výroku o vině v rozsahu trestných činů sub II. (maření výkonu úředního rozhodnutí) a III. (padělání veřejné listiny) ani proti výroku o trestu dovolání vůbec nepodal. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná, protože stěžovatel řádně nevyčerpal procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

12. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů. Je proto nezbytné připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní, které důkazy provede a které skutečnosti má za prokázané. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739), bod 23]. Z tohoto pravidla "nepřehodnocování důkazů" je připuštěna výjimka mj. v situaci, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jeví se proto jako zcela neudržitelná [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185)].

13. V nyní posuzované věci však k takové situaci nedošlo. Závěry trestních soudů jsou ve svém souhrnu logické, racionální a mají oporu v provedených důkazech. Soudy řádně poukázaly na to, že látky a předměty nalezené v stěžovatelově vozidle během silniční kontroly (několik sáčků s pervitinem, náčiní potřebné k jeho výrobě a větší množství peněz v hotovosti) ve spojení se svědeckou výpovědí jednoho ze stěžovatelových "zákazníků" a vyjádřeními příslušníků, již tyto důkazy zajistili, poskytují jasný a přesvědčivý podklad pro vyslovení stěžovatelovy viny.

14. Na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že po zajištění krystalické látky v jeho vozidle mělo dojít k manipulaci s ní, resp. k její výměně za pervitin, protože ji po dobu několika desítek minut neměl pod svým přímým dohledem. Ústavní soud podotýká, že toto tvrzení je naprosto nepodložené a hraničí s křivým obviněným dotčených příslušníků policie, resp. celní správy. Nad rámec toho lze poukázat na to, že stěžovatel nijak nerozporuje, že současně bylo nalezeno také náčiní k výrobě pervitinu, které neslo jak jeho (biologické) stopy, tak stopy metamfetaminu. Nevysvětluje ani to, jak by mohlo dojít k tomu, že na jedné straně bylo v jeho dispozici nalezeno náčiní nesoucí stopy metamfetaminu, ale na straně druhé krystalická látka zajištěná v jeho vozidle byla od pervitinu odlišná a posléze za pervitin pouze vyměněna.

15. Napadená rozhodnutí netrpí ani vadou opomenutých důkazů. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339); usnesení ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 924/24, bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala, neboť soudy řádně vysvětlily, že některé z navrhovaných důkazů neprovedou z důvodu jejich nadbytečnosti. Tvrzené porušení dalších procesních práv stěžovatele a zásad trestního řízení (např. zásady nullum crimen sine lege a rovnosti zbraní) není nijak odůvodněno. Ústavní soud se proto těmito námitkami nijak blíže nezabýval.

16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu