III. ÚS 1831/25

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2025, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení, kterými mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, neboť (ve stavu vylučujícím jeho příčetnost) soustavně prostřednictvím elektronické komunikace obtěžoval svou známou způsobem naplňujícím znaky trestného činu. Stěžovatel k tomuto návrhu uvádí, že výkonem napadených rozhodnutí by došlo nejen k razantnímu zásahu do jeho ústavních práv, nýbrž i k narušení úspěšně probíhající léčby a resocializace, jakož i kontaktů s rodinou. Tato léčba a spolupráce s blízkými osobami působí na stěžovatele tak pozitivně, že z jeho strany nedochází k žádné závadové (tedy nikoliv jen trestné) činnosti, a to přestože má k dispozici mobilní telefon i počítač s internetem. Tím je dostatečně naplněna ochrana zájmů ostatních osob. Je ostatně i v zájmu společnosti, aby stěžovatelova terapie probíhala úspěšně. Stěžovateli již bylo nařízeno nastoupit k výkonu ochranného léčení ke dni 25. 6. 2025.

3. Ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

4. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny. Mělo-li by být v budoucnu vyhověno ústavní stížnosti, došlo by v mezidobí bez odložení vykonatelnosti k závažnému zásahu nejen do práva na osobní svobodu, nýbrž i do práva na efektivní lékařskou péči. Ústavní soud si v dané věci uvědomuje jisté napětí mezi efektivní ochranou společnosti (i samotné léčené osoby) před negativními důsledky duševních poruch a principem minimalizace omezení osobní svobody každého jedince. Toto napětí je možné vyřešit jen důkladným posouzením všech dostupných poznatků a známých skutkových okolností, aby státní moc při ochraně ani jednoho z uvedených zájmů neselhala. V časovém tlaku, pod kterým je Ústavní soud v dané věci především postupem zvoleným stěžovatelem (resp. jeho právní zástupkyní), se takové rozhodování stává o to obtížnější v tom, že jedna či druhá hodnota bude vystavena většímu riziku. Právě v této oblasti může Ústavní soud jen těžko projednat jakýkoliv aspekt ústavní stížnosti bez toho, aniž by se důkladně seznámil s kompletním spisovým materiálem. Jen díky tomu, že k ústavní stížnosti bylo připojeno nadstandardní množství příloh, bylo možné návrh na odklad vykonatelnosti projednat a eventuálně mu i vyhovět.

5. Z napadených rozhodnutí, jakož i přiložených listin vyhotovených různými medicínskými osobami a institucemi, nevyplývá, že by se stěžovatel jak v minulosti, kdy jeho duševní choroba nebyla zaléčena, tak v současnosti, kdy již jeho terapie probíhá, dopustil jakéhokoliv jednání mimo rámec verbálního násilí. Zejména takový závěr nevyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Šnelera, o který soudy zejména opřely výrok napadených rozhodnutí. Tím samozřejmě Ústavní soud nenaznačuje, že jednání, pro které bylo vedeno dané trestní řízení, je jakkoliv bagatelní, neboť i verbální násilí může vést k závažným následkům na oběti. Ze všech přiložených listin pak dokonce vyplývá, že nedochází ani k opakování podobného či jakéhokoliv jinak závadného jednání, a to ani v podmínkách relativně svobodného života. Stěžovatelova ambulantní terapie a náplň života po propuštění z vazby a nedobrovolné hospitalizace je popisována jako bezproblémová. Stěžovatel využívá zejména pravidelné ambulantní psychiatrické terapie spolu s medikací, jakož i sociální služby pro pomoc osob s duševním postižením. Ošetřující lékař označuje ambulantní léčbu za dostatečnou. Již při nedobrovolné hospitalizaci se stěžovatelův stav výrazně zlepšil a byly mu umožněny i vycházky mimo areál léčebny. Následně byl stěžovatel z nedobrovolné hospitalizace propuštěn. Aniž by v současné chvíli mohl Ústavní soud hodnotit vliv těchto skutečností na správnost (resp. ústavní konformitu) napadených rozhodnutí, lze z jejich zdánlivého rozporu na straně jedné a stěžovatelova stavu (popsanému lékaři) na straně druhé dovodit, že stěžovatelovo ponechání na svobodě (a tedy předejití závažnému a potenciálně i terapeuticky škodlivému zásahu do jeho života) po krátkou dobu, během níž Ústavní soud bezodkladně rozhodne meritorně o podané ústavní stížnosti, neohrožuje žádný soukromý nebo veřejný zájem natolik, aby měl být návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí zamítnut. Za takových podmínek je podle Ústavního soudu splněno, že žádným jiným osobám nehrozí vznik újmy v míře uvedené v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Naproti tomu výkonem ústavního ochranného léčení dochází k významnému zásahu do několika stěžovatelových ústavních práv.

6. Zároveň je však třeba zdůraznit (a připomenout), že odklad vykonatelnosti je v dané věci podmíněn výše uvedenými pozitivními okolnostmi. Ústavní soud může usnesení o odkladu vykonatelnosti kdykoliv během řízení zrušit, pominou-li tyto důvody. Těmi by byly významné negativní změny v chování stěžovatele, zejména jeho přístupu k psychiatrické léčbě.

7. Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu