Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Vaňkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024 pod č. j. 30 Cdo 386/2024-111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023 pod č. j. 36 Co 222/2023-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2023, č. j. 63 C 145/2022-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republice - Ministerstvu dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s právem na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny, dále právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." nebo "zákon o odpovědnosti státu za škodu").
3. Nemajetková újma spočívala v nepřiměřené délce řízení před správním orgánem. Správního řízení a navazujících řízení, které mají být odškodňovány, byl účasten pouze manžel stěžovatelky pan Milan Vaněk, nikoliv stěžovatelka sama. Pan Vaněk zemřel dne 13. 2. 2022. Stěžovatelka je jeho dědičkou. Stěžovatelčin manžel svůj nárok na náhradu škody u vedlejší účastnice (ministerstva) uplatnil dne 6. 1. 2022, přibližně měsíc před svou smrtí. Žalobu k obecným soudům však nepodal. Dne 24. 6. 2022 podala žalobu dědička stěžovatele.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 22. 5. 2023 žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Podle obvodního soudu se stěžovatelka na odškodňovaných řízeních přímo nezúčastnila. Svůj nárok uplatňuje s tvrzením, že je dědičkou po zesnulém (oprávněném účastníkovi). S takovou situací se však judikatura civilních soudů již vypořádala. Žalobě nelze vyhovět. Nárok (byl-li by dán), musel zaniknout nejpozději smrtí manžela stěžovatelky, k níž však došlo ještě před podáním žaloby.
5. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 12. 10. 2023 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Se závěry obvodního soudu se ztotožnil a neshledal žádná další procesní pochybení, která stěžovatelka obvodnímu soudu vytýkala. Ani podle městského soudu nebyla stěžovatelka aktivně (věcně) legitimovanou osobou.
6. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu se podle nového občanského zákoníku i nadále uplatní pravidlo, podle kterého právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce zaniká smrtí poškozeného. Nejvyšší soud se s posouzením nižších soudů ztotožnil.
Argumentace v ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že podle ní nárok nevzniká až uplatněním u soudu, ale již samotným uplatněním v řízení o předběžném projednání nároku. Rozhodnutí obecných soudů považuje za přepjatě formalistické a utilitární. Neřeší situaci z pohledu (zesnulého) poškozeného a jeho vůle. Soudy odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 107/2021 stěžovatelka považuje za neuctivý k základním právům dotčených osob. Základem osobnostního nároku musí být právě a jen osobnost poškozeného a vůle tohoto poškozeného. Rozhodnutí jsou podle ní projevem neúcty soudců k poškozeným.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.
10. Stěžovatelka vznesla mj. argumentaci judikaturou, podle níž předběžné projednání nároku a řízení před soudem tvoří jeden celek. Ústavní soud ale stěžovatelčině interpretaci dle ní rozhodné judikatury nepřisvědčil v kontextu nyní projednávaného případu. K otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a ke splnění podmínek řízení se Ústavní soud vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí opakovaně. Lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08, případně usnesení ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 259/11. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že předběžné projednání nároku má podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obligatorní charakter, tudíž byla-li například žaloba podána bez předběžného projednání u příslušného úřadu, jde o nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 a § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.).
11. Zcela samostatnou otázkou pak je otázka řádného uplatnění nároku u soudu žalobou. S touto otázkou se obecné soudy vypořádaly správně. Toto omezení vychází ze základního principu, podle kterého státní moc v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží všem občanům, přičemž tak činí v případech, mezích a způsoby, jež stanoví zákon (obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
12. V rovině práva podústavního platí, že právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce zaniká smrtí poškozeného (podle § 2009 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Výjimku z tohoto pravidla pro právo na relutární satisfakci představuje § 1475 odst. 2 občanského zákoníku. Toto ustanovení nicméně vyložil Nejvyšší soud, který je k výkladu civilních otázek a sjednocování judikatury civilních soudů ze zákona povolán. Podle rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, uveřejněného pod číslem 51/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zůstavitelem postupem podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nepředstavuje uplatnění práva u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní stížnost směřující proti výše citovanému rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 521/23 ze dne 20. 2. 2024. Ani v nyní projednávané věci neshledal, že by jeho závěru z pohledu ústavního práva neobstály.
13. Předběžné projednání nároku u ministerstva slouží ke zjištění vůle státu k dobrovolnému odškodnění, nevylučuje souběžné podání žaloby (soud tedy řízení nezastaví, ale vyčká na výsledek projednání nároku). Zesnulý žalobu za svého života nepodal. Podle výše citované judikatury pohledávka stěžovatelčina manžela v postavení věřitele jeho smrtí zanikla. Šlo by o jeho osobní nárok, přičemž na odškodňovaných řízeních, které obecné soudy posuzovaly, stěžovatelka nebyla účastna. Pohledávka nebyla včas u soudu uplatněna oprávněnou osobou (stěžovatelem). Následné žalobě stěžovatelky (jako dědičky stěžovatele) proto nemohlo být věcně vyhověno.
14. Obsah ústavní stížnosti tak představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního. Odpovědi na stěžovatelkou přednesené otázky byly spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu