Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Lea Galamboše, Ph.D., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem, sídlem Blanická 174, Trutnov - Střední Předměstí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2025 č. j. 27 Cdo 840/2024-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 6 Cmo 4/2023-279 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022 č. j. 73 Cm 325/2015-245, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Družstvo majitelů domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že uvedený soud k návrhu stěžovatele usnesením ze dne 18. 4. 2017 č. j. 73 Cm 325/2015-68 vyslovil, že rozhodnutí členské schůze vedlejšího účastníka z 8. 12. 2014, kterým byly přijaty nové stanovy, je neplatné. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 29. 5. 2018 č. j. 8 Cmo 117/2017-92 změnil usnesení městského soudu tak, že žalobu zamítl.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. 27 Cdo 3973/2018-129 toto usnesení zrušil a vrátil věc vrchnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné konstatoval (bod 40), že právo člena bytového družstva na bezúplatný převod vlastnického práva k družstevnímu bytu, přiznané konkrétním článkem stanov (pozn.: konkrétně šlo o čl. 18), není součástí práv nájemce spojených s užíváním družstevního bytu; rozhodnutí členské schůze o změně stanov, které takový článek ze stanov vypouští, nepodléhá úpravě § 731 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, tj. nevyžaduje souhlas všech členů družstva, kteří mají uzavřenou nájemní smlouvu na družstevní byt. Vrchní soud usnesením ze dne 12. 1. 2022 č. j. 8 Cmo 117/2017-232 shora uvedené usnesení městského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
4. Následně městský soud napadeným usnesením rozhodl, že se neplatnost rozhodnutí dané členské schůze nevyslovuje a že stěžovatel je povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 78 109 Kč.
5. K odvolání stěžovatele vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 783 Kč.
6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nesměřuje proti usnesení podle § 238a o. s. ř. ani není přípustné podle § 237 o. s. ř., a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč.
Stěžovatelova argumentace
7. Stěžovatel za sporný považuje závěr vrchního soudu, podle něhož nebyl zvukový záznam členské schůze pořízen v souladu se zákonem, a že tudíž z něho při zjišťování skutkového stavu nelze vyjít. V této souvislosti namítá nepřiléhavost judikatorních odkazů Nejvyššího soudu a dovolává se nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2299/17 (N 35/88 SbNU 491) a ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), maje za to, že v daném právním vztahu byl slabší stranou a nahrávku pořizoval proto, že v minulosti vedlejší účastník vyhotovoval zápisy, které neodpovídaly skutečnosti. Upozorňuje i na to, že zvukový záznam vrchní soud hodnotil po obsahové stránce, aniž by ho ale jako důkaz provedl v přítomnosti účastníků, takže ti se k němu nemohli vyjádřit, a aniž by zohlednil závěr vedlejšího účastníka, že členská schůze usnesení nepřijala (což vedlo k jejímu ukončení). Městskému soudu stěžovatel vytýká, že tento důkaz provedl, neučinil z něho žádný "důkazní výstup".
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že neprovedl jím navržený důkaz nahrávkou, kterou pořídil na dané členské schůzi bez souhlasu zúčastněných, a polemizuje s důvody, o které uvedený soud svůj postup opřel. Podle stěžovatele z tohoto záznamu nelze učinit závěr, že rozhodnutí členské schůze bylo přijato. Z vyjádření předsedající totiž vyplývá, že přítomní si byli vědomi, že chybí potřebná 100% většina, a tudíž že nebylo přijato, a že i z následné diskuze se podává, že čtyři členové usnesení zablokovali.
11. Stěžovatelova žaloba byla postavena na skutkovém tvrzení, že o nových stanovách (již neobsahujících čl. 18) bylo na dané členské schůzi hlasováno a že se čtyři členové hlasování zdrželi, na což navazovala právní námitka, že takové rozhodnutí není platné, neboť nebylo přijato všemi členy. Také městský soud na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že shromáždění vedlejšího účastníka se zúčastnilo všech třicet členů a pro napadené rozhodnutí hlasovalo 26 členů (tj. 86 % všech hlasů). Otázku, zda rozhodnutí členské schůze je platné, nehlasovali-li pro návrh všichni členové, zodpověděl Nejvyšší soud (v usnesení č. j. 27 Cdo 3973/2018-129) a stěžovatel jeho právní názor nezpochybňuje. Z ústavní stížnosti (a ani jinak) není přitom zřejmé, co by na výše uvedeném skutkovém a (potažmo) právním závěru mohly změnit úvahy a pochybnosti předsedajícího či členů vyslovené na členské schůzi ohledně toho, zda příslušné rozhodnutí bylo přijato platně či nikoliv.
12. Ústavní soud dále nemohl přisvědčit tomu, že by napadený procesní postup vrchního soudu byl z hlediska ústavnosti neakceptovatelný. Již Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě konstatoval, že je na úvaze soudu, který z navržených důkazů provede. Vrchní soud přitom vysvětlil, proč zvukový záznam nepovažoval za "použitelný" důkaz, a jeho úvahu, založenou na poměřování vzájemně kolidujících hodnot a zájmů (jak plyne mj. ze stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu), v jejímž rámci akcentoval možnost použití řady jiných důkazních prostředků, které by nezakládaly zásah do práva na soukromí (bod 38 napadeného usnesení), nelze označit za nepřiměřenou. Ústavní soud proto uzavírá, že neprovedení zmíněného důkazu vrchní soud řádně zdůvodnil, čímž dostál své ústavní povinnosti. Za této situace již není třeba řešit otázku, zda obstojí další samostatný důvod neprovedení zmíněného důkazu, který stěžovatel rovněž zpochybňuje.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu