III. ÚS 1906/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 7 odst. 1, čl. 11, čl. 35, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Úřad městské části města Brna-střed ("stavební úřad") svým rozhodnutím ze dne 17. 11. 2021, č. j. MCBS/2021/019153/KALJ, dodatečně povolil drobné zahradní stavby na pozemcích sousedících s nemovitostí stěžovatelky. Ta proti němu podala odvolání, které zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 12. 4. 2022, č. j. MMB/0206808/2022, sp. zn. OUSR/MMB/0102917/2022/3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, jež byla zamítnuta napadeným rozsudkem krajského soudu. Kasační stížností se domáhala zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítá, že řízení bylo chybně vedeno podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2018, namísto úpravy účinné do 31. 12. 2017. Aplikaci nesprávné právní úpravy namítala a dokládala mj. již v žalobě, kde odkázala na usnesení o přerušení řízení o nařízení odstranění stavby ze září 2019 a další písemnosti ze správního spisu. Krajský soud i Nejvyšší správní soud však podle ní tuto námitku řádně nevypořádaly, čímž porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu.

4. Soudy odepřely stěžovatelce efektivní ochranu práv, pokud nevypořádaly námitky, že dodatečně povolené stavby jsou v rozporu s územním plánem a jejich skutečné užívání neodpovídá deklarovanému účelu.

5. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala dále v tom, že nebyla během soudních jednání nijak poučena o svých procesních právech a povinnostech. Nejvyšší správní soud měl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že krajský soud stěžovatelku poučit nemusel. Porušení téhož práva se soudce krajského soudu dopustil, když nepořídil z ústního jednání žádný zvukový záznam pro účely vyhlášení rozsudku. Vystupování soudce v řízení působilo neprofesionálně.

6. Stěžovatelka zpochybnila vypořádání námitek ohledně nezajištění účastenství vlastníků sousedních pozemků. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nesouhlasila s oběma soudy v tom, že by v soudním řízení správním nemohla namítat opomenutí jiných účastníků ve správním řízení. Účastenství sousedů bylo otázkou právního nároku stěžovatelky. Nejvyšší správní soud neměl postup krajského soudu aprobovat. Měl naopak posuzovat, zda absence účastníků nemohla vyústit v nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Oba soudy svým postupem podle stěžovatelky porušily ústavní garance vlastnictví, spravedlivého procesu a právní jistoty.

7. Dále stěžovatelka namítala, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že navzdory jejímu návrhu bez řádného odůvodnění neprovedl výslech svědků. Tento postup má podle stěžovatelky zásadní dopad na zákonnost napadených rozsudků, neboť navrhovaní svědci mohli potvrdit klíčová skutková tvrzení stěžovatelky ohledně doby vzniku staveb, jejich účelu či obtěžování imisemi.

8. Vedle toho podle stěžovatelky obecné soudy nerespektovaly judikaturu k uplatňování zásady koncentrace ve stavebním řízení, neboť podle ní mají být vzaty v úvahu i námitky uplatněné po ústním jednání, souvisí-li se základními právy a právem na ochranu bydlení. Stěžovatelka také namítla, že i po okamžiku koncentrace došlo doplňování projektové dokumentace. Měla proto právo vyjádřit se k novým podkladům.

9. Další porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v nepřiměřeně dlouhé délce řízení před správními orgány, způsobené především jejich nečinností. Nejvyšší správní soud měl podle stěžovatelky délku řízení řádně přezkoumat a zohlednit při tom specifické okolnosti věci.

10. Podle stěžovatelky postupovaly oba soudy protiústavně také proto, že se nedostatečně vypořádaly s námitkami ohledně podmínky vynětí příslušných pozemků ze zemědělského půdního fondu. Stavební úřad přitom její splnění musí jako nezbytný předpoklad dodatečného povolení stavby přezkoumat.

11. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že krajský soud porušil její právo na zákonného soudce tím, že nerespektoval vznesenou námitku podjatosti. Námitka podle ní byla odmítnuta s formálním odůvodněním, aniž by byly posuzovány předložené důkazy.

12. Závěrem stěžovatelka namítla, že stavby nadále hrubě zasahují do jejího vlastnického práva, práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví a života. Způsobují pokles tržní hodnoty její nemovitosti a přímými imisemi ohrožují pohodu bydlení v lokalitě. Do stěžovatelčiných práv je zasahováno tím, že jsou stavby zhotoveny ze zdravotně závadných materiálů, a také tím, že jsou v povolených stavbách chovány včely, které vnikají na její pozemek. Odmítnutím věcného přezkumu negativních vlivů na pohodu bydlení bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na příznivé životní prostředí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. také § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzuje pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

15. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že oba soudy ignorovaly její argumentaci ohledně aplikace nesprávné právní úpravy. Napadené rozsudky s odkazem na konkrétní pasáže správních rozhodnutí uvádí, že správní orgány rozhodovaly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2017 (bod 28 rozsudku krajského soudu, body 20-21 rozsudku Nejvyššího správního soudu). K odkazu na usnesení o přerušení řízení o nařízení odstranění stavby ze září 2019 soudy korektně uvedly, že jde o rozhodnutí vydané v jiném řízení, které krajský soud nemohl přezkoumat. Stěžovatelka napadla žalobou rozhodnutí týkající se dodatečného povolení staveb, tj. jiné věci.

16. Stěžovatelka tvrdila, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami ohledně rozporu s územním plánem a nesouladu deklarovaného účelu užívání stavby s tím faktickým. V napadených rozhodnutích je však řádně vysvětleno, že prvně zmíněnou námitkou se krajský soud nezabýval pro opožděnost (bod 25 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 42 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). K druhé námitce Nejvyšší správní soud shrnul, že krajský soud se jí věcně zabýval, ačkoli tak činit nemusel, neboť stěžovatelka argumentaci řádně neuplatnila ve správním řízení (bod 39-41).

17. Přisvědčit nelze ani námitkám ohledně opomenutí poučení a nepořízení zvukového záznamu z ústního jednání. Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem před ústními jednáními písemně poučena o možnosti namítat podjatost soudců dvakrát, přičemž tohoto práva následně dvakrát využila (bod 27 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Za těchto okolností o ústavně relevantním porušení procesních práv stěžovatelky nelze hovořit.

18. Nepořízení zvukového záznamu z ústního jednání Nejvyšší správní soud označil za vadu řízení, která však neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. Ani z tvrzení stěžovatelky, ani z protokolu zachycujícího vyhlášení rozsudku nevyplývalo, že by byl mezi ústním vyhlášením a písemným vyhotovením rozpor. Tento závěr vychází z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 29. 11. 2023, č. j. 2 As 224/2022-105, bod 96). Ústavní soud neshledal, že by tento přístup vedl k porušení základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti netvrdí nesoulad mezi ústním vyhlášením a písemným vyhotovením rozsudku. Namítá pouze, že vystupování soudce během jednání působilo neprofesionálně. Z její argumentace tak neplyne žádný ústavně relevantní negativní důsledek, který by jí absence zvukového záznamu mohla přivodit.

19. Přisvědčit nelze ani námitce ohledně nesprávného vypořádání argumentace k opomenutí sousedů coby účastníků správního řízení. Oba soudy odkázaly na § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a z něho vyplývající nemožnost brojit proti porušení práv třetích osob v duchu actio popularis (bod 58 rozsudku krajského soudu, body 30-31 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tuto premisu Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zmiňuje opakovaně (srov. např. shrnutí v rozsudku ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 102/2018-25, bodě 13). Pokoušela-li se stěžovatelka opřít svůj odlišný názor o závěrečnou pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, ?č. j. 2 As 53/2006 - 79, přehlédla, že podobnou interpretaci tento soud už ve své judikatuře explicitně odmítl. Naopak v souladu s již zmíněným zdůraznil, že "[ú]častenství stěžovatele v řízení o dodatečném povolení stavby [... je ...] limitováno vymezením hmotných práv a zájmů v řízení daných vlastnickým právem k sousedním pozemkům a stavbám a jen v mezích těchto práv mohl být umístěním předmětné stavby dotčen (rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 As 8/2013-30)." Z ústavněprávního hlediska není tomuto přístupu správních soudů co vytknout.

20. Stěžovatelka namítala, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že krajský soud neprovedl navrhovaný výslech svědků, a to zcela bez odůvodnění. Je pravdou, že napadený rozsudek krajského soudu výslovné vypořádání tohoto důkazního návrhu neobsahuje. Nejvyšší správní soud k tomu nicméně v souladu se svou dřívější judikaturou vysvětlil, že správní soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy (body 47-48 rozsudku Nejvyššího správního soudu) a že o neprovedení výslechu pro nadbytečnost krajský soud s relevantním odůvodněním rozhodl při ústním jednání, což lze ověřit ze záznamu z tohoto jednání. Závěr, že absence výslovného vypořádání v písemném vyhotovení rozsudku je procesní vadou, která za podobných okolností sama o sobě nemůže přivodit nezákonnost rozhodnutí soudu, vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 15. 11. 2022, č. j. 2 As 375/2020-99, bod 21, a ze dne 23. 10. 2024, č. j. 2 Afs 304/2023-62, body 30-32). Z ústavněprávního hlediska nejde o situaci srovnatelnou s nepřípustným opomenutím, případně zamítnutím důkazů bez věcně adekvátního odůvodnění, jak jej chápe judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2193/19, bod 25).

21. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je v tomto řízení nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu). V době podání ústavní stížnosti bylo řízení před správními orgány i obecnými soudy již pravomocně skončeno. Stěžovatelka tak má k ochraně svých práv jiné procesní prostředky (nálezy sp. zn. IV. ÚS 391/07, bod 12, a sp. zn. IV. ÚS 2519/07, bod 21).

22. Namítala-li stěžovatelka, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s její námitkou ohledně naplnění podmínky vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, přehlíží, že už napadený rozsudek krajského soudu se touto argumentací důkladně zabýval v bodech 49-56. Odkázal přitom mj. na zákonná ustanovení upravující výjimky z povinnosti zajistit souhlas s vynětím ze zemědělského půdního fondu (body 54-56). Vůči těmto závěrům stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznáší žádné ústavněprávně relevantní protiargumenty.

23. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčině tvrzení, že krajský soud protiústavně ignoroval její námitky podjatosti vznesené vůči jeho soudci. Jak připomíná napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, o této námitce bylo řádně rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2022, č. j. Nao 118/2022-131. Toto usnesení ostatně stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, ani na něj nijak nereaguje.

24. Obecné soudy se z ústavního hlediska dostatečně vypořádaly rovněž s námitkami týkajícími se zdravotní závadnosti materiálů, z nichž mají být stavby zhotoveny. Tato otázka není předmětem posuzování v řízení o dodatečném povolení stavby. K ochraně práv, která mohou být v této souvislosti dotčena, slouží další fáze stavebního řízení (bod 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

25. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám namířeným proti tomu, že obecné soudy věcně nehodnotily, zda nepředstavují nepřípustný zásah do stěžovatelčiných práv imise a vnikání včel z dodatečně povolených staveb na pozemek stěžovatelky. Tuto argumentaci označily oba soudy za opožděně uplatněnou (body 43-44 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud těmto závěrům nemá z hlediska ústavnosti čeho vytknout. Vychází totiž z principu koncentrace zakotveného v § 112 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ("stavební zákon"). Toto ustanovení je odrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv, která je plně v jeho dispozici (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 856/22, bod 9). 26. Souhlasit nelze ani s námitkou, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího správního soudu k principu koncentrace řízení. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v bodě 43 zcela korektně odkazuje na ustálenou judikaturu k § 112 stavebního zákona. Stěžovatelka rovněž namítala, že i poté, kdy nastala koncentrace, docházelo k doplňování projektové dokumentace. Měla proto mít možnost vyjádřit se k novým podkladům. V kasační stížnosti, jejíž opis si Ústavní soud vyžádal, nicméně stěžovatelka tuto námitku vůbec neuváděla. Za těchto okolností Ústavní soud námitku posoudil jako nepřípustnou, neboť nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by obecným soudům umožnil ji obsahově posoudit. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (nález sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 36).

Závěr

27. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu